čtvrtek, 8. červen 2006

Česká hudba na Musikfestu

Napsal(a) 

Sir Simon Rattle Sir Simon Rattle

Berlínský podzimní hudební festival proměňuje v několika posledních letech dost zásadně svou tvář - po více než půlstoletí (1951-2003) patřil pod názvem Berliner Festwochen k nejlepším evropským kulturním akcím a zároveň do pádu berlínské zdi k výkladním skříním západní (obklíčené, ale svobodné) poloviny města. Dramaturgicky budoval vždy v koncertní, divadelní, výtvarné i literární sféře mosty směrem ke kvalitnímu a nonkonformnímu umění tehdejší východní části Evropy a sehrál neocenitelnou roli v udržování kulturních kontaktů přes absurdní zeď, ze zlovůle politiky rozdělující Evropu na dvě izolované části. Tuto funkci si festival udržoval i po sjednocení Německa a propojení Evropy v posledních 15 letech, několik posledních roků však pod novým intendantem Joachimem Sartoriem intenzivně hledal svou novou tvář. Tradiční festival, baštou jehož hudební části byla po desetiletí budova Philharmonie s jejími dvěma akusticky skvělými sály a oporou koncerty Berlínských filharmoniků a dalších hostujících orchestrů, se v několika posledních letech radikálně změnil - specializoval se na soudobou tvorbu s akcentem na scénické útvary (využívaje přitom budovy bývalého muzikálového divadla, kterou nyní vlastní), podstatně zmenšil počet akcí a zrušil dlouholetou festivalovou časovou kompaktnost tím, že je rozložil do celého podzimu; to bylo jistě výhodou pro berlínské publikum, ale zhoubné pro návštěvníky, kteří museli trávit ve městě řadu dnů bez festivalových akcí nebo zajet jen na dva tři večery. Vloni se festival od původní podoby vzdálil ještě radikálněji: změnil i název (Koncerte / Oper 2004 ), neobsahoval ani jeden orchestrální koncert a soustředil se výhradně na komorní koncerty a hudebně scénické akce.

Letošní ročník festivalu zamířil do značné míry zpět k původní podobě - vrátil se ke kompaktnímu časovému průběhu (i když z finančních důvodů jen dvoutýdennímu oproti někdejším zhruba pěti týdnům), do velkého sálu Philharmonie, k domácím i hostujícím orchestrům a prezentoval tuto změnu pod novým názvem Musikfest Berlin . Vrátil se i k myšlence několika tematických ohnisek a podruhé v historii festivalu mezi nimi byla i česká hudba. Poprvé to bylo krátce po převratu, v roce 1992, kdy kromě českých interpretů byla obšírně prezentována i soudobá česká tvorba včetně čtyř festivalem objednaných symfonických premiér (M. Kopelent, J. Klusák, L. Fišer a autor těchto řádků). Tentokrát došlo výhradně na autory narozené v 19. století - vedle Dvořáka (Stabat mater ), Suka (houslové Čtyři skladby op. 17 na recitálu Andrewa Manzeho ), dechových kvintetů A. Rejchy, J. B. Foerstera a P. Haase (Philharmonisches Bläserquintett Berlin ) především na Janáčka; Sir Simon Rattle s Berlínskými filharmoniky provedl koncertně Pastorkyňu , Marek Janowski s Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin Šárku , Sylvain Camberling s orchestrem Südwestfunku Sinfoniettu , zaznělo i Mládí , houslová sonáta a na společném koncertě Škampova kvarteta s Ivou Bittovou oba kvartety a Moravská lidová poezie v písních (a poté tři kompozice Bittové).

Na dvě ze zmíněných celovečerních produkcí jsem měl štěstí: Marek Janowski zkušenou rukou vystavěl Janáčkovu Šárku především jako plnozvučné a kontinuálně stavěné romantické drama; mohl se přitom opřít o vynikající Evu Urbanovou , Petera Straku (Ctirad), Ivana Kusnjera (Přemysl) a slibného Ladislava Elgra (Lumír), velký úspěch měl i precizně připravený brněnský Český filharmonický sbor (místo Petra Fialy byl v programu jako sbormistr omylem uveden J. Rozehnal). První tři sólisté měli své role vypracované již z Mackerrasovy nahrávky; i když je místy v nižší dynamice kryl na pódiu sedící a početně obsazený orchestr, bylo to patrné především na propracovaných dynamických a výrazových kontrastech. Tiskové ohlasy v berlínských denících byly vesměs velmi pozitivní.

Druhým koncertem festivalu bylo hostování České filharmonie , která pod řízením Zdeňka Mácala , se sólisty Lubou Orgonášovou , Dagmar Peckovou , finským tenorem Jormou Silvastim a Peterem Mikulášem a Pražským filharmonickým sborem (připraveným Janem Rozehnalem ) provedla Dvořákovo Stabat mater. Mácal postavil své pojetí především na kulatém, splývavém zvuku orchestru a na sboru schopném velkého dynamického rozpětí; sólisté byli přitom zvukově místy méně v popředí, než je někdy zvykem. V recenzích byl proto výkon orchestru a obzvláště sboru hodnocen nejkladněji, zatímco negativní poznámky se týkaly především zařazení pauzy a jisté jednobarevnosti pojetí. Souhrnně vzato však kladné reakce převažovaly a ČF se po 13 letech prezentovala na berlínském festivalu na úrovni. U sboru pak byla zmiňována i dlouhodobá spolupráce s předchozím šéfem BPO Claudiem Abbadem.

Vynikající recenze mělo pak Rattleovo koncertní provedení Její pastorkyně s BPO, Berlínským rozhlasovým sborem a sólisty Karitou Mattilou (Jenůfa), Deborah Polaski (Kostelnička), Štefanem Margitou (Laca), Kurtem Streitem (Števa) a dalšími, mezi nimiž byla i Anna Barová a Martina Janková . To jsem bohužel již nestihl, na rozdíl od úvodního večera festivalu, kde London Philharmonic Orchestra se svým dnešním šéfem Kurtem Masurem provedl německou premiéru téměř půlhodinové skladby Sofie Gubajduliny The Light of the End a Beethovenovu Devátou . 78letý Masur, po jedenáctiletém newyorském období nyní kromě LPO i šéf Orchestre de Paris, srší stále energií a po přesvědčivém vypracování Gubajduliny provedl Devátou ve strhujících tempech; v nich sice zanikla řada detailů a výrazově se posunula řada meditativních ploch, celek však působil sugestivním dojmem (sólisté M. Diener , C. Masur , Th. Studebaker , H. Müller-Brachman , Rundunkchor Berlin ). Gubajdulina ve své před dvěma lety vzniklé skladbě nejen rozehrává svou bohatou témbrovou fantazii, ale nově začleňuje harmonické i melodické využití alikvótní řady.

V dalších koncertech zaznělo několik premiér - téměř 80letý György Kurtág napsal osmivětý půlhodinový cyklus Hipartita pro sólové housle, Thomas AdÉs se s Chamber Orchestra of Europe prezentoval nejen jako dirigent se smyslem pro pointu, ale poprvé provedl i svůj Houslový koncert Concentric Paths (se sólistou Anthony Marwoodem ), v němž místy ve svém jazyce zajímavě rozpouští i tonální akordy, Freiburger Barocksolisten přivezli program pěti premiér skladeb psaných pro orchestr barokních nástrojů (z autorů téže generace - nar. 1966-73 - byl zvukově nejnápaditější Michael van der Aa a strukturálně Juliane Klein).

Z dalších orchestrálních koncertů šéf Staatskapelle Berlin Daniel Barenboim prezentoval se svým orchestrem zajímavý program s konfrontací Sibeliovy suity Pelléas et Mélisande (1905) se stejnojmennou Schönbergovou symfonickou básní (1903), Maris Jansons s Concertgebouworkest Amsterdam provedl Mahlerovu Šestou a na závěr festivalu Lorin Maazel s New York Philharmonic Bergových Sedm raných písní (Deborah Voigt ) a Mahlerovu Pátou .

Příští ročník Musikfest Berlin má opět přinést spolupráci s Berlínskými filharmoniky, s domácími i hostujícími orchestry a sólisty a rozšířit svou působnost kromě obou sálů Philharmonie i na další prostory. Kyvadlo festivalu se tedy vrátilo do značné míry k jeho předchozí podobě, ale důraz na soudobou hudbu má zůstat jeho programovým akcentem a propojit tedy pozitiva obou vývojových fází.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.