úterý, 5. únor 2008

Česká houslová škola nestojí jen na hvězdách

Napsal(a) 

Česká houslová škola nestojí jen na hvězdách Česká houslová škola nestojí jen na hvězdách

Na hudebním veletrhu (HUVEL) jsem vyslechl nechtěně dialog dvou mužů, jak jsem pochopil aktivních muzikantů-houslistů. Vášnivě diskutovali o takzvané české houslové škole. Vzduchem létala jména Ševčík, Suk, Šporcl, Kubelík, Hudeček, Příhoda, Matoušek, Ženatý. Dostali se až do dávnověku, který známe jen zprostředkovaně - Ondříček, Laub, Slavík, Benewitz. Zapomněli jen na zdánlivou drobnost, že tyto české hrdiny houslí na počátku tvarovali normální učitelé, dnes často bezejmenní. Tak je tomu i dnes. V životopisech virtuosů čteme, u koho studovali na vysoké škole, u jakých slavných jmen absolvovali kursy v cizině, ale většinou chybí jména učitelů na zuškách nebo konzervatořích. Nicméně právě oni tvoří podhoubí naší hudební kultury. Jedním z těch, jejichž mravenčí celoživotní práci vděčíme za to, že pojem "česká houslová škola" má nějaký obsah, byl PhDr. Miloš Müller (22. 10. 1927 - 2. 11. 2006).

V počátcích své cesty za hudbou jsem blíže poznal čtyři osobnosti, jejichž mimořádných hudebních kvalit si vážím více nežli jiných. Prvním byl sbormistr Pavel Kühn, druhým skladatel Petr Eben a dalšími dvěma houslisté Marcel Macháček a Miloš Müller. Všichni mimo jiné vynikali fenomenálním hudebním sluchem. Hudební a lidské vlastnosti posledního z nich se mi vybavily, když jsem poslouchal 8. října Stamicovo kvarteto na koncertě v pražském Atriu s hudbou, kterou měl Miloš Müller tak rád: Schubertově Kvartetní větě c moll, Dvořákově Smyčcovém kvartetu op. 105 As dur a Harfovém kvintetu op. 179 jeho syna Michala, v kterém spoluúčinkovala skladatelova sestra Hana Müllerová-Jouzová. I když měl hlas Miloše Müllera přibližně rozsah kvinty, tak jeho intonace a vnitřní slyšení byly neomylné. Když jsem jako konzervatorní elév hrál falešně, vzal do rukou housle, zahrál dokonale i tu nejtěžší pasáž jakoby nic a s úsměvem dodal, že si musím každou melodii třeba jen v duchu zazpívat a prožít, "hudebník je tu přece od toho, aby pokorně tlumočil autora na co nejvyšší úrovni." Právě vnitřní pokora a vroucnost zakrývaná maskou věcnosti byly podstatou Miloše Müllera - houslisty a pedagoga.

Narodil se před osmdesáti lety v Pelhřimově a zemřel vloni v Praze. Mezi těmito dvěma body se prostírá pestrá životní cesta. Po táborském gymnáziu, kde hrál v tamějším orchestru s pozounistou (a později hercem) Lubomírem Lipským, studoval housle na pražské konzervatoři a HAMU, hudební vědu na FF UK. Krátce po válce výrazně uspěl v tehdy prestižní mezinárodní soutěži národů. Od roku 1958 byl členem symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Ač byl špičkovým virtuosem, tak stál raději v pozadí, takže v SOČRu neseděl na židli koncertního mistra primů, ale vedoucího druhých houslí. Postupně hrál v souborech Musici pragenses, Symposium musicum a Musici di Praga. Vždy se vymykal hlavnímu proudu a bavilo ho objevovat pro sebe a pro lidi hudební novinky. Jeho školením na konzervatoři a ke konci života na ZUŠ v Čakovicích prošla dlouhá řada houslistů. Ani to mu však nestačilo, a tak se podělil o svoje obrovské znalosti v několika knihách (monografie o Krumpholzovi, Kapitoly z dějin české komorní hudby) a v řadě rozhlasových pořadů. Celý život byl obklopen hudebně vnímavou rodinou. Nejdříve koncertoval se svou manželkou Evou Müllerovou, autorkou známých klavírních alb, později mládl v dialogu se svými nadanými dětmi - harfistkou Hanou a skladatelem, muzikologem a violistou Michalem. Na jedné lekci, když byl v obzvlášť dobré náladě a kdy jsme diskutovali o Bachovi, vzal do rukou housle a zahrál mi "jen tak" Allemandu z Partity d moll. I po třiceti letech mám pocit, že jsem lepší provedení neslyšel.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.