úterý, 18. říjen 2005

Česká filharmonie doma i v zahraničí

Napsal(a) 

Česká filharmonie, foto Petra Hajská/ČF Česká filharmoniefoto: Petra Hajská/ČF

Že Česká filharmonie nejsou jenom dirigenti a hudebníci, je zřejmé. Příležitostí setkat se s těmi dalšími je ale podstatně méně. Následující čtveřice rozhovorů bude jednou z nich. Rozmlouvali jsme postupně s manažerkou, vedoucí koncertního oddělení, bývalým hráčem a správcem archivu a tajemníkem orchestru. Vstupujeme do Rudolfina vchodem od nábřeží a díváme se do zákulisí.

Plánování činnosti České filharmonie probíhá v podstatě na tři roky dopředu. Zařizování zahraničních zájezdů představuje asi třetinu práce Evy Sedlákové, která jinak jako manažerka zodpovídá za veškeré koncerty, které Česká filharmonie pořádá. Původně byla přijata na post marketingového ředitele, ale Vladimír Ashkenazy jí nabídl práci manažerky orchestru, a jak říká, není to v žádném případě rutinní práce! Pořád se něco děje a navíc je to práce s lidmi!

Je Česká filharmonie ve světě pořád žádaný orchestr?

Za posledních osm let, kdy se touto prací zabývám, je poptávka přibližně stejná. Počet dnů, které orchestr každoročně stráví na cestách, se pohybuje od 65 do 80 dnů.

Kam jezdí filharmonici nejčastěji?

Do Japonska. V posledních deseti nebo patnácti letech každoročně, letošním rokem zahajujeme pravidelnou dvouletou periodu, což odpovídá standardu velkých orchestrů. Pravidelně samozřejmě jezdíme po Evropě, v příštích letech budeme víc jezdit do Německa, dlouho jsme naopak nebyli ve Skandinávii. Obecně platí, že je-li náš koncert v určitém regionu úspěšný, vracíme se tam po třech nebo čtyřech letech.

Má Česká filharmonie ve světě monopol na českou hudbu?

Monopol určitě ne, ale pořadatelé mají pocit, že ČF hraje českou hudbu asi tak, jak by měla znít. Když někam jedeme a hrajeme víc než dva koncerty, vždy se objeví něco od Dvořáka, Janáčka nebo Smetany.

A jiní čeští skladatelé?

V posledních letech se daří prosazovat Sukovy skladby, zvlášť Pohádku a symfonii Asrael. Velmi se snažíme hrát hudbu Bohuslava Martinů, ale jde to ztuha, narážíme na nedůvěru. Ideální pak je, když jedeme na zájezd se světově uznávaným dirigentem, jako je třeba John Eliot Gardiner, a ten u pořadatelů prosadí třeba Martinů Dvojkoncert, jako se to stalo loni v Německu. Koncert v Bonnu byl velkým zážitkem a musel určitě změnit postoj všech nedůvěřivých.

O repertoáru tedy většinou rozhodují pořadatelé.

Ti mají samozřejmě legitimní představu, jakým repertoárem naplní sál, do jejich plánů ovšem vstupuje ještě přání dirigenta, případně sólisty, a samozřejmě také naše představa.

Liší se atmosféra zájezdu podle země, do které Filharmonie jede? Těší se filharmonici někam víc?

Když pojedeme do teritoria, kde Filharmonie nebývá příliš často, třeba do Jižní Ameriky, myslím, že to je pro všechny atraktivní. Ale jinak se nálada na zájezdech zásadně - a pochopitelně - řídí dvěma věcmi: jak je zájezd dlouhý a jak je zajištěn. I když bývá zajištěn velmi dobře, ne vždy se podaří v konkrétní situaci dokonale vyladit všechno. Stane se třeba, že přijedeme a hotel ještě nemá připravené všechny pokoje. Jsme-li na turné už třetí týden, tak přesně tohle je věc, která lidem zabrnká na nervy.

O jakých koncertních cestách jednáte právě teď?

Připravujeme evropský zájezd na srpen 2006, podzimní cestu do Německa, tam už dojednáváme konkrétní místa a programy. Pracujeme na koncertech v Japonsku v roce 2007 a v USA v březnu 2008. Úplně detailně zařizujeme letošní podzimní zájezd do Japonska a jihoamerické turné v červnu 2006.

Jak se zkouší na zájezdech a jak před pražskými koncerty?

Optimální je, když na zájezd zkoušíme ještě v Praze a přímo na místě je pak už jen půlhodinová akustická zkouška. S panem dirigentem Ashkenazym jsme hodně zkoušeli na zájezdech a přinášelo to krizové momenty.

"Domácí" standard jsou tři tříhodinové zkoušky plus generálka a následně dva koncerty. Pokud je náročný program, ne úplně repertoárový, a dirigent má dojem, že plánované zkoušky nestačí, po dohodě s uměleckou radou se může jedna přidat.

Jaké je obvyklé vytížení orchestrálního hráče?

Hráč ze smyčcové skupiny hraje 4-5 týdnů za sebou a pak má týden volna. U dechařů to souvisí hlavně s repertoárem, který se hraje. Máme vždy dva první hráče, první hobojista tedy hraje většinou každý druhý týden.

Jak jste se k práci manažerky dostala vy osobně?

Původně jsem do České filharmonie přišla na post marketingového ředitele. Po čase mi šéfdirigent Ashkenazy nabídl práci manažerky orchestru. Co mi naprosto vyhovuje, že tato práce není absolutně fádní, pořád řešíte něco nového - a je to navíc práce s lidmi.

Existují nějaká setkání manažerů?

Samozřejmě. Máme konference, na kterých si sdělujeme svoje dojmy a pojmy. Diskutujeme dirigenty, sólisty, částečně i repertoár, mluvíme o jednotlivých teritoriích, o zkušenostech s agenturami, o vnitřní organizaci orchestrů.

Co byste považovala za dobré změnit ve vnitřní organizaci České filharmonie, třeba právě na základě zkušeností z ciziny?

Zdravé by myslím bylo zavést pracovní smlouvy na dobu určitou - nejen pro hráče orchestru, ale vůbec pro všechny zaměstnance. Ve chvíli, kdy člověk nemá definitivu, myslím, že ke svojí práci přistupuje zákonitě s jinou motivací.

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.