Schola Cantorum Basiliensis (SCB) je pojem, který budí v oblasti provozovací praxe staré hudby úctu. Narazíte-li na někoho, kdo zde získal nejvyšší metu čili diplom, použijte ze svého zvukového repertoáru přinejmenším obdivné zamručení. Škola, která vábí hudebníky kvalitní výukou, rozsáhlou sbírkou nástrojů, záviděníhodnou knihovnou a opěvovanou bezprostřední, tvůrčí atmosférou, už na svůj „lep“ nalákala také řadu umělců z České republiky. Jména jako Lenka Koubková nebo Václav Luks se do našeho povědomí již dostala, jiná jsou nám ale téměř nebo zcela neznámá, přestože se objevují na nahrávkách firem jako Harmonia mundi nebo Alpha a na nedostatek koncertních příležitostí v zahraničí si nemohou stěžovat. Seznam těch, kteří studovali na SCB delší či kratší dobu (kurzy, konzultace), a který HARMONII škola laskavě poskytla, je slibný: Lucie Brotbeková, Miroslava Grundelová, Jan Hádek, Alena Hönigová, Hana Jašková, Veronika Jenšovská, Lenka Koubková, Václav Luks, Petr Skalka, Marie Skalková-Vydrová, Karel Valter, Cecílie Valtrová-Vimrová. Následující krátké rozhovory představují alespoň některé z nich.
Schola Cantorum Basiliensis (SCB) byla založena v roce 1933 Paulem Sacherem (1906-1999) jako soukromý „Naučně výzkumný institut pro starou hudbu“. Rozhodující vliv na utváření školy měli od počátků cellista August Wenzinger a houslistka Ina Lohr. V 50. letech byla SCB začleněna do Hudební akademie města Basilej, před sedmi lety získal institut statut vysoké odborné školy.
Petr Skalka (PS): obor Violoncello in alter Mensur u Christopha Coina, v současné době působí na škole jako asistent. Marie Skalková (MS): obor cembalo u Jörga-Andrease Böttichera, Jespera Boje Christensena a Andrei Marcona (varhany)
Existuje něco jako duch SCB?
PS: Určitě. Trochu se dá přirovnat k potterovské Hogwarts. Hudebníci si na SCB rozumí a táhnou za jeden provaz. Spojuje je reakce na některé počínání hudebních „mudlů“. Přestože někdy zastávají velmi rozdílné názory, nešlapou si na paty, spolupracují. Je zde opravdu poskrovnu hlupáků a tvrdých intrikánů.
MS: Vzhledem k náročnému studijnímu rozvrhu trávíte coby student ve škole celý den, včetně sobot. Čas je vyplněn nejen výukou, ale zejména hraním v různých souborech, které jsou vlastní iniciativou studentů. V bohaté knihovně si jako na jídelním lístku vyhledáte, co byste si zrovna dali… Jako bonus můžete absolvovat konzultace u všech profesorů, jejichž žáci v souboru účinkují. Konfrontace názorů je pak ta nejlepší zkušenost, která vám dovolí získat větší nadhled. Pokud chcete, máte možnost i několikrát v týdnu veřejně vystupovat.
Jaká je atmosféra na SCB?
PS: SCB je jedna z nejstarších škol, která se věnuje výuce a bádání v oblasti staré hudby. To přináší samo sebou určitou nenahraditelnou atmosféru. Je nutno si představit, že už před velmi dávnou dobou zde studovali lidé jako Gustav Leonhardt v 50. letech, kdy se můj otec teprve narodil, Jordi Savall v 60. letech, kdy byl můj otec na vojně, Christophe Coin v 70. letech, kdy mně ještě teklo mléko po bradě. Stáří školy a s tím spojené know-how, špičkoví učitelé, vybavení hudebními nástroji (přes 50 cembal, klavírů a jiných klávesových nástrojů) a bohatost knihovny dělá školu jedinečnou, ba nejlepší mezi elitními školami.
MS: Ke všem těmto „vymoženostem“ máte bezproblémový přístup! Čímž myslím nejen nástroje a knihovnu, ale i bezprostřední kontakt s jednotlivými vyučujícími.
Proč má smysl studovat právě na SCB? Je skutečně tak prestižní, jak se o ní říká?
PS: Předně, na SCB učí hru na nástroje „první liga“ staré hudby. Co se týče hudební teorie a vědy, neznám jiné pokrokovější oddělení v Evropě. Jednotlivé disciplíny jsou natolik svázány, že student může ze studia teorie pro své hraní maximálně vytěžit. Třeba v teorii kompozice se učí teorie a myšlení jednotlivých epoch, v kompozičních praktikách musí student skládat v čistém stylu právě probíraných skladatelů a tak dále. SCB je ale vysoká škola. To znamená, že pokud se student sám nesnaží a jen sedí a čeká na osvícení, jen těžko může ze školy profitovat. Učitelé SCB přečetli, procvičili a znají velmi mnoho. Pomáhají vlastně ušetřit čas, který pak studenti mohou investovat do pokročilejších studií – odtáhnout pomyslnou káru dál než jejich mistři. V neposlední řadě otvírá SCB studium hudebníkům různých kvalit. Rozhodující je u přijímacích zkoušek talent a zájem. Zabralo by mnoho času, vysvětlovat veškeré možnosti, které škola nabízí. Hudebníci mohou v různých typech studia studovat rok či několik let až do dosáhnutí diplomu (Diplom für Alte Musik). Poslední jmenovaný typ studia je velmi náročný. Vlastní diplom, po odevzdání diplomové práce na takřka vědecké úrovni, se podaří získat jen několika málo lidem z každého ročníku.
MS.: Znalosti převedené do praxe nejsou ovšem jen teoretického rázu. K tomu, abyste vystihli charakter tance vás dokonce přinutí učit se tančit, ke správnému frázování vám neuškodí výuka zpěvu se závěrečnou zkouškou. Také máte možnost spolupracovat s tanečníky a zpěváky pod odborným vedením. Výuka improvizace pak dokonale skloubí vše najednou. O žádném předmětu nemohu říci, že by byl zbytečný.
Co může v SCB Čecha zaskočit?
PS: SCB je školou otevřenou a mezinárodní. Studenti běžně mluví dvěma cizími jazyky a není výjimkou, že učitelé mluví plynně až čtyřmi jazyky. Zde má Čech velkou rezervu…
MS: Přestože jsem do Basileje přijela po dvouletém studiu ve Francii, byla jsem zaskočena přátelskou a nekonfliktní atmosférou na škole. Již přijímací zkouška probíhala v tomto pozitivním duchu. Nikdy nemáte pocit, že zkoušející je tam od toho, aby dokázal, že nic neumíte, ale proto, aby zjistil, co umíte.
Co pro vás bylo nejtěžší?
PS: Přestat myslet jako člověk, který vyrostl v komunistickém prostředí. Neznamená to ovšem, že jsem se toho po deseti letech úplně zbavil. Umím s tím ale bojovat. Bylo pro mě těžké naučit se správně ptát a skutečně naslouchat druhému. Těžké bylo začít někomu oponovat, protože jsem byl z české konzervatoře zvyklý, že pokud nejste s někým zajedno, většinou je to spojeno se efektem následné nesnášenlivosti, pomluv a tak dále. Byl jsem opravdu v šoku, když moje kolegyně v první semestru nesouhlasila s jednou tezí našeho učitele a ozvala se s protiargumentem. Kdyby nějaký student-cellista takto otevřeně projevil svůj názor, opravdu nevím, jak by s ním na začátku devadesátých let náš tehdejší český violoncellový nestor nebo děkan HAMU zatočil. Raději nedomýšlet.
MS: Naučit se přijímat a vyjádřit kritiku tak, aby byla pozitivní a motivující, ne destruktivní.
Kde a s kým nejčastěji hrajete? Jaká je vaše hudební specializace?
PS: Hraji nejčastěji s tím, kdo nabídne zajímavý projekt a nebo s tím, kdo sice nabídne otravu, ale slušně mě za ní odškodní. Tak i tak, když potom na konci všech zkoušek hraji, zapomínám na všechna příkoří. Nejsem zaměřen na vlastnění věcí jako výchozího cíle svého počínání, takže zatím hraji z valné většiny zajímavé projekty. Asi nejčastěji vystupuji se souborem Café Zimmermann, který jsem spoluzakládal. Můj speciální zájem patří hudbě celého 18. století se zaměřením na pozdní německé a italské baroko a na kvartetní hudbu před kanonizací smyčcového kvarteta, která pro mě začíná v době Haydnova opusu 33. Momentálně pracuji na webu barockcello.com. Mou představou je vytvořit komplexnější pohled na otázky, které se hry na violoncello ve staré mensuře dotýkají. Je a bude tvořen v základě z referátů, které dělám pro svoje studenty, a dalších mých postřehů nebo článků jiných hudebníků. Ač nejsem dobrý germanista, píšu web v němčině. Nejsem si totiž jistý, zda je v Čechách dostatek odbornější veřejnosti, aby se moje časová investice do tohoto projektu nějak odrazila v jejich hudebním snažení.
MS: Nejblíže mám k francouzské cembalové hudbě, s níž jsem se více seznámila během studií ve Francii. Hraji příležitostně v Čechách, ale asi mi chybí motivace k organizování a realizaci vlastních projektů. Mám pocit, že angažovanost pak přesahuje návratnost, ať emoční či finanční. Momentálně se zabývám generálbasem přelomu 18. a 19. století. Také připravuji další interpretační semináře pro pedagogy ZUŠ, jejichž zájem o různá témata interpretace barokní hudby mě velmi překvapil.
Lze vás slyšet i v Čechách?
P.S.: Ne. Naposledy jsem tu hrál v roce 2003 a asi zde dlouho hrát nebudu. Nabídl jsem jednomu letnímu kurzu, že zahraji zadarmo koncert s programem komorní hudby. Organizátorka mi nicméně přímo mateřským hlasem řekla, ať se přihlásím jako student, a potom si možná na závěrečném koncertu frekventantů zahraji.
Alena Hönigová: obor cembalo a fortepiano u J.-A. Böttichera, A. Marcona a Edoarda Torbianelliho
Co ti dalo studium na SCB?
Obrovský význam pro mě mělo, že jsem poznala řadu výborných hráčů z nejrůznějších koutů světa. Získala jsem opravdu velkou praxi v doprovázení, protože jsem měla možnost v podstatě každý týden studovat nové skladby a veřejně je předvést. Velmi cenné pro mě bylo individuální studium a také jsem myslím získala přehled o problematice, která se v hudbě baroka řešila, bylo mi velmi usnadněno studium původních pramenů. Tím se samozřejmě všechny problémy nevyřešily a zůstává stále dostatek prostoru pro vlastní vkus a úsudek, ale myslím, že jsem více pochopila smysl a obsah mnoha barokních kompozic.
Co pro tebe bylo těžké?
V prvních třech letech bylo pro mě problematické především najít čas na cvičení, protože člověk stráví hodně času v teoretických předmětech. Pak jsem zjistila, že jsem vlastně stále ještě na začátku a že všechna fakta, která člověk dostane přehledně ve škatulkách, mají v praxi mnohem více nuancí a výjimek, než se mi původně zdálo. Navíc jak daleko jsme od tehdejší zvukové reality, vlastně nikdo neví.
S kým v současné době spolupracuješ, kde koncertuješ?
Momentálně bydlím hlavně v Basileji, pracuji na SCB jako korepetitorka. Hraji buď v rámci jiných ansámblů, nebo se svým souborem Muscadin, spolupracuji s flétnistkou Corinou Mart. V Basileji jsem teď šestým rokem a velice ráda bych zase hrála více v Čechách. Vím, že mě čeká spousta práce a dostat se do povědomí českého publika i organizátorů nebude snadné, ale doufám, že budu mít štěstí!
Lenka Koubková: obor barokní housle u Chiary Banchini
Proč ses rozhodla studovat právě na SCB?
Velkým a rozhodujícím impulzem pro mě bylo osobní setkání s Chiarou Banchini v Praze v roce 1999, kdy jsem se zúčastnila interpretačních kurzů pořádaných Týnskou školou.
V čem pro tebe bylo studium na SCB objevné?
Celé studium bylo velmi přínosné a inspirující z celé řady důvodů. Basilej se díky dlouholeté tradici stala centrem staré hudby, kde se setkávají její milovníci doslova z celého světa, ať už se jedná o studenty, profesory či hostující špičkové interprety. Člověk je zde doslova bombardován podněty, cennými informacemi a výjimečnými hudebními zážitky. SCB má nesmírně detailně propracovaný vzdělávací program, který je založen z velké části na důkladném studiu dobových traktátů, přičemž velký důraz je kladen na následné uplatnění teoretických poznatků v praxi. Celý program je pojat jako mozaika, kde se informace z jednotlivých oborů (kompozice, historická notace, generálbas, sluchová výchova, improvizace a tak dále) poskládají do uceleného a do hloubky jdoucího obrazu. To je na SCB zcela jedinečné a z vlastní zkušenosti musím podotknout, že tak komplexní hudební vzdělání v Čechách zcela chybí.
S kým sis mohla na SCB zahrát?
Kromě hodin s Chiarou Banchini pro mě byla velmi zajímavá práce s Jesperem Christensenem, Hopkinsonem Smithem, Andreou Marconem nebo Paolem Pandolfem. Takřka od počátku studia na SCB jsem členkou La Cetra Orchester Basel, kde jsem měla možnost spolupracovat s osobnostmi jako je Gustav Leonhardt, Jordi Savall, René Jacobs či Konrad Junghänel. Pravidelně spolupracuji s Ensemle 415 pod vedením Chiary Banchini.
Studium na SCB bylo zajímavé a poučné ještě z jednoho důvodu. Jedná se opravdu o zcela kosmopolitní společnost hudebníků, často se na zkoušce sejdou lidé z řady zemí a několika kontinentů a člověk se naučí překonat a odhodit vlastní předsudky a otevřít se názorům lidí ze zcela rozdílných kultur a často se zcela rozdílnou mentalitou. Možná to bude znít jako klišé, ale hudba dokáže opravdu překonat všechny bariéry a je někdy až neuvěřitelné, jak dobře si odlišní lidé při hudbě mohou rozumět.
Luděk Braný: obor kontrabas u Davida Sinclaira
Čím pro vás bylo přínosné studium na SCB?
David Sinclair je skutečný mistr ve hře na pětistrunný vídeňský kontrabas. To je nástroj, jehož hmatník je opředený pražci a ladění není kvartové jako u současného kontrabasu nýbrž terckvartové. Základ tohoto ladění tvoří trojzvuk D Fis A. Právě většina kontrabasové klasicistní hudby byla pro tento nástroj komponována. Díky ladění v D byla umožněna například akordická hra nebo hra arpeggií podobně jako na gambě. V kvartách naladěný nástroj umožňuje tyto techniky jen částečně a vydavatelé se tak často rozhodnou pro úpravy v sólovém partu. Hudbu od Dittersdorfa, Vaňhala, Hoffmeistra, Pichla, Spergera nebo Kohouta jsem tedy mohl vychutnat v původním znění. Neuvěřitelný je také rozdíl v barvě zvuku obou ladění.
Vaše nejzajímavější hudební setkání na SCB:
Určitě s Christophem Coinem, kterého jistě není třeba představovat a jehož hru nejenom sólovou, ale i v Quatuor MosaĘques obdivuji. Hrát pod jeho vedením je pro mne vždy velkou ctí. Z mých spolužáků jsou to samozřejmě houslisté Pablo Valetti a Amandine Beyer, violoncellista Petr Skalka a cembalistka Céline Frisch, se kterými společně vystupuji v souboru, který se jmenuje podle jednoho významného lipského „Coffé-Hausu“ Café Zimmermann.
S kterými dalšími soubory hrajete? Kde vás mohou čeští posluchači slyšet?
Nejčastěji spolupracuji s ansámblem Les Talent Lyriques pod vedením Christopha Rousseta a již zmíněným souborem Café Zimmermann. V minulých letech jsem hrál převážně v zahraničí, ale od tohoto roku, kdy jsem přijal některé zajímavé nabídky českých souborů, si doma zahraji určitě častěji.
Václav Luks: obor cembalo u J.-A. Böttichera a J. B. Christensena
Předčilo studium na SCB tvé očekávání?
Po příchodu na SCB jsem byl unesen z toho, jak široké je tu spektrum výuky. Všechny myslitelné historické nástroje, různé modely studia a specializace, další mimořádné kurzy, velmi rozsáhlá výuka teorie, každoročně symposium, kterého se účastní špičkoví odborníci z celého světa…V tomto ohledu SCB moje očekávání daleko předčila. Byla to pro mě obrovská změna po zkušenostech s prachbídnou úrovní výuky teorie na HAMU v Praze. Až postupně jsem si uvědomil, že si z té obrovské nabídky musím vybrat, co je pro mě důležité, co mě zajímá… Další veliké plus je vynikající materiální zázemí – knihovna SCB (specializovaná na starou hudbu) doplněná stejně kvalitní knihovnou Musikakademie der Stadt Basel a knihovnou Institutu hudební vědy University v Basileji. Překvapivý byl pro mě neformální kontakt mezi studenty a učiteli (od začátku si všichni tykají a hra na „pány profesory“ se nenosí), kosmopolitní prostředí (švýcarských studentů je tu minimum) a poměr počtu studentů a učitelů (když jsem začínal, byl ten poměr zhruba tři studenti na jednoho učitele).
Co ti studium dalo?
V krátkosti by se dalo říct, že mi studium dalo poznání, jak důležité je při provozování hudby nejen „cítit“, ale i „vědět“, a jak úžasně se obojí může doplňovat, pokud zůstane zachována rov- nováha!
Jak tě studium změnilo?
Byl jsem v Basileji dlouho a je těžké posoudit, do jaké míry mě změnila škola, prostředí, přátelé. Každopádně věřím, že mě posílila zkušenost, když jsem přišel do Švýcarska s báglem na zádech, dvěma sty franků a s mizernou němčinou, aniž bych tam někoho znal…a po půlroce se nevrátil domů.
