„Uprostřed Evropy“, na pomezí Česka, Saska a Bavorska, se od poloviny června do konce července již čtrnáctým rokem koná letos stejnojmenný festival „Mitte Europa“. V příhraničních oblastech obsadil s vesměs komorními koncerty desítky míst a měst, v Česku pětadvacet, záměrně mimo velká centra. „Není to ovšem jen česko-německý festival, jak se řada lidí domnívá, je to také festival mezinárodní, na festivalu účinkují každý rok umělci z nejméně patnácti zemí,“ připomíná umělecká ředitelka pro Českou republiku Ivana Thomaschke-Vondráková, která se svým manželem, německým pěvcem Thomasem Thomaschkem, stojí za myšlenkou této akce i za jejím každoročním realizováním.
Téma festivalu zní Svět fantazie, podtitul Nová sousedství – Dialog kultur, zaměření na Japonsko. Co je určující? Pro celkovou 
programovou náplň je to hlavně téma týkající se fantazie. Nevnímáme ji ovšem jen jako pohádkové motivy, ale také například jako utopii nebo fantazii v hudbě. Tato tematika se prolíná různými programy. Hned na začátku jí odpovídá použití ne zcela obvyklého nástroje – Panovy flétny, píšťaly řeckého boha Pana.
A Japonsko? Letošek je rokem spolupráce mezi Evropskou unií a Japonskem a nám se podařilo pozvat dvě zajímavé skupiny, které na festivalu prezentujeme na české i na německé straně. Ve Františkových Lázních to bude spirituální zpěv skupiny japonských buddhistických mnichů. Soubor má v Evropě tři vystoupení, která organizuje Japonský kulturní institut. Protože máme velmi dobré vztahy také se známým Šlesvicko-holštýnským hudebním festivalem, který si letos vzal Japonsko jako motto, podařilo se nám dohodnout na společném organizování a financování.
Upozorňujete záměrně konáním koncertů na méně známá místa? Důležitá skutečně jsou jak témata, tak i místa koncertů. Každý rok stanovujeme obsahovou náplň, přičemž vždy prezentujeme české a německé kulturní dědictví v konfrontaci s evropským. Ale protože se festival odehrává mimo Prahu, Drážďany a Mnichov, a to v příhraničních oblastech, uplatňujeme tamní lokality: kláštery, poutní kostely, historické venkovské stodoly, máme několik zajímavých lázeňských míst, nově restaurovaný zámek Bečov, nádherný klášter v Oseku s bohatou barokní výzdobou nebo půvabné zámečky, jako jsou Trmice, Duchcov nebo Klášterec nad Ohří. Ano, je to velmi důležité – snažíme se koncerty upozorňovat na tyto krásné prostory, které dojem z hudby stupňují.
Objíždíte oblasti a hledáte? Pochopitelně se jedeme podívat na každou lokalitu, v níž pořádáme koncert, jedeme se tam seznámit s partnery. Ale od prvopočátku je filozofií festivalu, že se zúčastňují jen ta místa, která to sama od sebe chtějí. Původní myšlenkou nebyly ani tak kulturní akce, ale akce, které by spojovaly německá a česká místa a lidi. Měli by se tedy zúčastnit ti partneři, kteří také vzali tuto myšlenku za svou. Takže místa nehledáme, spíše mohu říci, že místa hledají nás. Necháme si samozřejmě doporučit nějaký krásný kostel, jsme k takovým návrhům vstřícní. Kdybychom však my museli hledat místa pro koncerty, měli bychom pocit, že nejsme na správné cestě.
Jsou letos v programu nové lokality? Několik míst se přihlásilo v Bavorsku, v Horních Frankách. Jsou to například hradní kaple ve Steinu u Bayreuthu nebo zámek v Goldkronachu. Na české straně jsme se rozšířili loni o řadu měst na Ústecku, tam myslím, že to stačí, ale nová česká města se již nyní hlásí na příští rok.
Které interpretační momenty pro letošek vyzdvihujete? Záměrně jsme pozvali řadu mladých umělců, maximálně do pětadvaceti let – české, německé a další – s již vydobytou pozicí na pódiích. Z českých jsou to například taneční skupina konzervatoře Duncan Centre nebo Penguin Quartet, z Francie máme bratry Capuconovi – houslistu Renauda a violoncellistu Gautiera – nebo z Lotyšska výbornou mladičkou houslistku Baibu Skride. Mladou generaci chceme prezentovat ještě s větším důrazem než v jiných letech. Budeme se snažit oslovit tím mladé publikum. Do budoucna se musí festivaly starat o to, aby ke klasické hudbě nacházela cestu i mládež. Snažíme se vymýšlet něco nového, aby zájem u mladičkých byl vzbuzen. Tady u nás v Pirně máme například hudebně loutkové představení pro předškoláky na motiv romantické pohádky Jorinda a Joringel od bratří Grimmů. Poprvé také pořádáme Hudební workshop pro české a německé děti a mládež a pro všechny nástroje.
Změnilo se pro vás něco podstatného loňským vstupem České republiky do EU? Zlehčila se organizace především při přestupu hranic – nemusí být zvláštní povolení na hudební nástroje, které často potřebujeme převézt na koncert a pak třeba hned ten samý večer zase zpět. I čekání na hranicích se výrazně zkrátilo. To je příjemné nejen pro nás organizátory, ale samozřejmě také pro festivalové publikum. Ale zhoršila se byrokracie, spojená s evropskými fondy, které jsou samozřejmě pro přeshraniční projekty velmi významné. Všechno pochopit a dávat velký pozor na všechny předpisy, to vyžaduje v podstatě odborníka a především velmi mnoho času, který samozřejmě jinde citelně chybí.
A nastal v něčem jasný pozitivní posun během uplynulých let konání festivalu? Ano, máme takový pocit. V prvních letech jsme se 
setkávali s řadou předsudků, museli jsme být velmi citliví k tomu, jak třeba prezentovat německou kulturu v západních Čechách nebo naopak, ale nebyly to jen česko-německé záležitosti: muselo se také dávat pozor na vztahy mezi Saskem a Bavorskem, které po počáteční euforii nebyly na mezilidské úrovni vždy jednoduché. Každý region má specifika. Jsou tu rozdílná zázemí a jiný vývoj. V česko-bavorském vztahu hraje roli otázka sudetských Němců, která třeba mezi Saskem a Českou republikou ve hře není. Poměrně často se také stávalo, že jsme museli obhajovat naše rozhodnutí používat pro místa v Čechách česká a pro místa v Německu německá jména. S tím se nyní setkáváme jen málokdy.
Vylepšilo se tedy něco? Za ta léta v rámci našich aktivit se mnohé citlivé momenty ztratily. Vytvořila se festivalová obec, která jezdí z Německa do Čech či naopak, a na místě se nesetkáváme s předsudky. Stále více se využívá festivalových koncertů třeba k tomu, že se pak ve větší společnosti posedí, nebo že lidé, kteří se seznámili při festivalových aktivitách, pokračují v kontaktu a dále ho prohlubují. Je nám známa řada případů, kdy si festivaloví návštěvníci obzvlášť oblíbí některé z koncertních míst, které pak podporují, i když je na druhé straně hranice. Jsou to většinou právě kostely na venkově nebo zanedbaná poutní místa. Jen je ještě stále malá informovanost o sobě navzájem. Mezilidské vztahy se však uvolňují.
I na oficiální úrovni a mimo festival? Ano, je to proces, který se vyvíjí pozitivně. Napětí povoluje. Ale pocit, že by česko-německý a sasko-bavorský projekt už nebyl potřeba, tak ten zatím nemáme…!
