Jako dítě jsem se seznámil s populárními kusy Smetany a Dvořáka, pak ale přišel doslova šok. V roce 1948 jsem se coby sedmnáctiletý student zúčastnil koncertu v Brussel Palais des Beaux-Art, kde bylo pod vedením čerstvého exulanta Rafaela Kubelíka provedeno Double Concerto Bohuslava Martinů, a tento úchvatný mistrovský kus si mě zcela získal. Celý koncert (během kterého vystoupil i Rudolf Firkušný s Brahmsovým Klavírním koncertem d moll ) pak byl zakončen Rousselovou Třetí symfonií , novým objevem, jenž mnou otřásl. Od té doby jsem s Rousselovou hudbou hluboce spřízněn, přes fakt, že je ve Francii téměř zapomenuta. Rok na to byl Rafael Kubelík zpátky v Bruselu, tentokrát se Čtvrtou symfonií od Martinů. Mimoto, že je vůbec mou nejoblíbenější symfonií ze všech šesti, mi byl později věnován její autograf Charlottou Martinů jako „pozornost“ a poděkování za službu, kterou jsem prokázal jejímu manželovi. Ale o tom až později. V té době jsem si již mohl dovolit koupit nahrávku této symfonie s Kubelíkem a Českou filharmonií, jenže naneštěstí můj nejlepší přítel, náhodou také veliký ctitel Bohuslava Martinů, gramodesku nedopatřením zničil a já ji postrádal až do poloviny šedesátých let, kdy ji znovu nahrál můj přítel Martin Turnovský.
Mimo několika standardních skladeb byla česká hudba v té době ve Francii i Belgii hrána dost zřídka, takže jsem se musel při rozšiřování svých obzorů spolehnout na fond Supraphonu. Můj zájem se zakrátko rozprostřel od starší české hudby až po soudobé autory, respektive těch několik málo, které nechala komunistická cenzura bez povšimnutí. V roce 1958 jsem zakončil studia na pařížské konzervatoři (kde byl mým nejdůležitějším profesorem Olivier Messiaen) prací věnující se českým předklasickým symfoniím – což byl úkol nanejvýš obtížný, neboť jsem neuměl ani česky (a ke vší ostudě to dodnes neumím) a dostupných bylo jen několik málo stručných prací v němčině, zaměřených povětšinou na mannheimskou školu, které její české kořeny nedocenily. Téhož roku na podzim jsem poprvé navštívil Prahu (jejíž návštěvu jsem od té doby 24krát zopakoval). Protože jsem si nemohl dovolit hradit běžné turistické náklady a také cestování do Československa bylo vzhledem k politické situaci čím dál složitější, uvítal jsem možnost pracovat jako agent Supraphonu ve Francii, a tak mít možnost navštěvovat Prahu dvakrát do roka coby host Artie. Martinů se stal pochopitelně mým prioritním zájmem. Už jsem vlastnil první knížku od Miloše Šafránka z konce 40. let a právě on byl osobou číslo jedna, se kterou jsem měl v úmyslu se sejít. V té době bylo upuštěno od zákazu provozování skladatelovy hudby v jeho rodné zemi, ale i přesto byla jeho větší díla hrána zřídkakdy, mimo jiné kvůli nedostatku finančních prostředků k placení poplatků za provozování děl publikovaných v zahraničí. Tenkrát jsem byl oficiálně představen „českému Chrenikovovi“ (ovšem daleko talentovanějšímu) Václavu Dobiášovi a zeptal se ho, proč není největší žijící český skladatel a zároveň největší žijící symfonik na světě hrán ve své vlasti? Při spojení „největší symfonik“ zdvihl Dobiáš ukazováček a prohlásil „Šostakovič!“, na což jsem se musel zeptat „Pane Dobiáši, jste Čech, nebo Rus?“ Následovalo bolestné ticho. Ovšem, vraťme se k Šafránkovi. Když jsem mu vylíčil svůj záměr napsat o Martinů knihu, jeho přátelská tvář zledovatěla a já si uvědomil, že Šafránek považuje Martinů za svůj, řekněme, osobní majetek. V té době byl Martinů ještě naživu, i když se hlásila jeho smrtelná choroba, avšak když jsem se ho v jistém smyslu na skladatele zeptal, Šafránek mě začal zarytě přesvědčovat o nevhodnosti návštěvy Martinů, přičemž ho popisoval jako nadpozemskou bytost. Když jsem se po letech poprvé setkal s Charlottou, bylo jí moc líto, že jsem tenkrát nepřijel, když ještě žil, byla přesvědčená, že by to manželovi bývalo udělalo velikou radost.
Zpráva o smrti Bohuslava Martinů mě zastihla prostřednictvím tisku po návratu z výroční horolezecké dovolené ve Švýcarsku a třebaže jsem byl stále zasažen skladatelovým úmrtím, domluvil jsem si tehdy setkání s Charlottou. Na sklonku roku 1959 jsem se tak poprvé setkal s ní a rovněž s Paulem Sacherem. Když jsem jim vyzradil svou touhu napsat o Bohuslavovi knihu, oba byli více než nadšeni a já získal navíc i finanční podporu, kterou jsem potřeboval. V té době jsem si uvědomil, že mé návštěvy Prahy v rámci spolupráce s Artií již zcela nedostačují mým požadavkům, zvláště s přihlédnutím k tomu, že jsem potřeboval strávit delší čas v Poličce a v Brně. Na podzim roku 1961 jsem započal práci na knize a většinu ledna následujícího roku jsem prožil v Poličce – tam jsem mimochodem zakusil tu největší zimu v životě: -34°! Tehdy jsem se dovtípil, co znamená „drsná Vysočina“. Má neznalost češtiny byla tehdy mým největším handicapem, který mi naštěstí pomohli zmírnit mnozí skladatelovi přátelé a zejména Zdenka Podhajská, jedna z Charlottiných blízkých přítelkyň, která mi představila mnohé majitele rukopisů, mezi nimi i několik dosud žijících lásek z mládí Bohuslava Martinů. Na druhou stranu jsem měl oproti českým badatelům tu nespornou výhodu, že jsem mohl volně cestovat do všech zemí západní Evropy. V průběhu roku 1965 se můj výzkum zdál být zhruba hotov, samotná práce na knize, napsaná na žádost Paula Sachera německy (hodlal jí vydat v Curychu v nakladatelství Atlantis), byla hotová počátkem roku 1968. Následující měsíce, v době Dubčekova efemérního Pražského jara, jsem měl tu čest strávit v Praze. Následující týdny jsem pobýval v Paříži a díky zmatku, který mě tam obklopoval, jsem nebyl schopen se vrátit zpět. Tragická událost srpna téhož roku mě zastihla opět na dovolené ve Švýcarsku. Setřel jsem slzy hořkosti a vydal se znovu do Prahy už v lednu 1969 – živě si vzpomínám na mohutné oslavy vítězství českého hokejového týmu nad Sověty. Poté, v době nekonečně se táhnoucí normalizační „zimy“, byla jedinečná příležitost dostat se do Prahy na Symposium Martinů, konané roku 1981. Tam jsem (za potlesku obecenstva) ujasnil fakt, že navzdory tomu, že jsem měl v minulosti tu možnost stýkat se s rodinou, s přáteli a s příznivci Bohuslava Martinů v ČSSR, jsem v žádném případě nesympatizoval s politickou situací. Roku 1989 přišla konečně svoboda a od jarních voleb roku 1990 jsem se stal pravidelným návštěvníkem Prahy, především proto, abych mohl začít práci na druhém, revidovaném a rozšířeném vydání své knihy, tentokrát s podporou Nadace a Institutu Bohuslava Martinů, vedeného mým drahým přítelem Alešem Březinou. Prozradím, že jsem knížku dopsal sotva den před tímto článkem a doufám, že vyjde během několika následujících měsíců. Musím se s vámi podělit o úchvatný zážitek, který se mi stal před třemi dny [tj. 8. 12. 2003, pozn. př. ]: rekonstrukce Otvírání studánek podle původního nastudování Alfréda Radoka v Laterně Magice. Přiznám se, dohnalo mě to k slzám a já si uvědomil, že část mého srdce musí být ryze české, přestože má krev česká není.
Vraťme se ovšem k tématu, od něhož jsem utekl při svém vyprávění o Bohuslavu Martinů, tedy k české hudbě. Když jsem začal studovat české dějiny, byl jsem záhy fascinován národem, který se mohl chlubit první univerzitou (dokonce před Němci!) a zároveň první polyfonní hudbou ve střední Evropě, ovlivněn přítomností Guillauma de Machauta v Praze. Vážím si vlasti Jana Husa, Jiřího z Poděbrad (který měl vizi toho, co o několik století později vzniklo jako Organizace národů), Komenského, donuceného k exilu po skončení ukázkové koexistence dvou náboženství. Vážím si stejně té země, z které byly o mnoho let později nuceny utíkat stovky lidí po pádu Masarykovy pokročilé demokracie, ze země, kterou nejdříve pokořil Hitler a po něm Stalin. A tak bylo mnoho géniů české hudby, kteří museli útočiště hledat za hranicemi domoviny, vedle kantorů, kteří i nadále udržovali vysokou úroveň hudebního vzdělání na českém venkově (v době, kdy byla Praha utvářena německou či poněmčenou aristokracií, v hudbě pak italsky orientovanou). V polovině šedesátých let jsem zažil další šok objevem Jana Dismase Zelenky, kterého jsem bezprostředně vyřadil ze seznamu „petit maitres“ a dodnes jej považuji za největšího českého hudebního génia předsmetanovské éry, v mnoha dílech rovnocenného Bachovi. Víte, pro mě vůbec Rameau a Zelenka znamenají víc než Händel a Vivaldi. Mám takový projekt do příštích dvou let, napsat o Zelenkovi knížku ve francouzštině a to z několika důvodů: Jednak již existuje několik česky, německy či anglicky psaných studií, které jsou však určeny zejména akademikům a já bych rád sepsal něco pro průměrného milovníka hudby. Doufám, že by knížka mohla být nakonec přeložena do češtiny, neboť ani u vás nic takového doposud neexistuje. A abych nezapomněl, mám rád další postavy starší české hudby, od Kryštofa Haranta z Polžic přes Michnu z Otradovic až k Vejvanovskému a Černohorskému.
Raný a vrcholný klasicismus vychrlil impozantní množství vynikajících, někdy až výjimečných českých skladatelů, z nichž většina žila v zahraničí. Nejlepší symfonie od F. A. Rössler-Rosettiho, J. K. Vaňhala nebo L. Koželuha se někdy téměř vyrovnají mistrovským symfoniím Haydnovým. Mimo zmíněné zůstává ještě řada skvělých autorů, pro něž zde není dostatek místa. Později žijící excelentní skladatel Kramář, autor koncertů a skladeb pro dechové nástroje, se některými svými rozsáhlými symfoniemi kvalitativně blíží Beethovenovým prvním dvěma. Po Kramářovi přicházejí tři skutečně výjimečné postavy. Prvního z nich, J. L. Dusíka, jsem objevil v polovině padesátých let. Z jeho díla si nejvíce vážím Les Adieux op. 44 , Elegie harmonique op. 61 , Le retour a Paris op. 64/70 a konečně Invocations op. 77 . Posledně jmenované již směřují přes Beethovena k Chopinovi. Pak je tu ona úchvatná symfonie Voříškova, dokonalostí téměř rovná symfoniím Schubertovým, která je dodnes jednou z mých nejoblíbenějších symfonií. Kdyby Voříšek, mimo jiné autor skvělé literatury pro klavír, jako Klavírní sonáty a Impromtus , býval žil déle, stal by se jistě velikánem hudby 19. století. Třetím objevem je Antonín Rejcha, pro mě zvlášť pozoruhodný odvážnými, experimentálními Piano fugues a l'Art de Varies , dále kvintety pro dechové nástroje a výtečnou sborovou tvorbou, zvláště působivým Te Deum.
Z národních klasiků mám rád Smetanu, jeho jedinečnou směs mozartovské elegance, vtipu a berliozovské a lisztovské výrazovosti. Jeho pozdní polky a České tance považuji za paralelu k Chopinovým mazurkám a polonézám. Miluji rovněž jeho opery, Libuše si cením hlavně coby liberálního a mírumilovného protějšku k Wagnerovu hrdinskému kultu. Libuše se nevdává za wagnerovského rádoby hrdinného válečného štváče, ale za mírumilovného sedláka, daleko spíše ukázkového manžela, jenž nepřemýšlí o tom, jak si podrobit a přeměnit svět na imperialistické „Gross Böhmen“. Vedle toho musím vyzdvihnout 2. smyčcový kvartet , který je prorockým pohledem daleko do následujícího století. Je vlastně dle mého názoru vedle Janáčkova druhého a Martinů pátého nejlepším českým kvartetem vůbec.
Dvořák je dalším v řadě mých oblíbených skladatelů. Z jeho symfonií jsou mé nejoblíbenější šestá a osmá. Jako dramaturg Bruselské filharmonické společnosti jsem představil spoustu Dvořákových skladeb, v Belgii de facto neznámých, počínaje Scherzem capricciem přes Symfonické variace, cyklus tří Ouvertur až po kompletní cyklus čtyř výtečných kusů na Erbenovy básně. Z dosud v Bruselu nehraných skladeb připravuji 3. symfonii Es dur a Smyčcový kvartet d moll op. 34 . Z Dvořákových oper mám rád vedle Rusalky rovněž Čerta a Káču a Jakobína , jeho Requiem si vážím více než samotného Stabat Mater . Mezinárodní uznání Dvořákova světového významu mě dovedlo k následující otázce: německá, popřípadě německy orientovaná muzikologie, je poznamenána komplexem imperialistické svrchovanosti. Zelenkovy partitury jsou vydávány v sérii zvané Deutsche Musik aus dem Osten , což je vzhledem ke skutečnosti, že Zelenka pocházel z české kantorské rodiny žijící v srdci Česka v Louňovicích pod Blaníkem, přinejmenším zarážející! Na Dvořáka je zpravidla pohlíženo jako na příjemnou, prostou a okrajovou postavičku. Co kdyby se přepsaly dějiny hudby, v kterých by Dvořák figuroval jako osobnost mezinárodního významu, a Brahms jako důležitý, ale pouze lokální skladatel ze severního Německa? A cožpak nejsou Weberovy nebo Wagnerovy opery lidové německy, tak jako jsou opery Smetany a Dvořáka lidové česky? Ve skutečnosti jsou obě nadnárodní a Německo není jediným střediskem opery na světě!
Po Dvořákovi je zde řada pro mě méně důležitých autorů: Zdeněk Fibich (i když Šárku považují za velké dílo), Foerster, který mně, přiznávám se, připadá nudný. Vítězslav Novák mě zaujal několika kusy, zvláště Panem, Bouří a Kantátou . Nad všemi zmíněnými vyniká Josef Suk, hlavně jeho mistrovský kus Zrání by si zasloužil být hrán po celém světě, podobně jako jeho nedoceněný 2. smyčcový kvartet . Mám rád klavírní cykly, které psal (bohužel napůl zapomenutý) Otakar Ostrčil. Ve své Svitě c moll byl malým protikladem k Mahlerově 7. symfonii a jeho dramatická Křížová cesta náleží k pokladům české hudby.
A tak se konečně dostávám k Leoši Janáčkovi, kterého zbožňuji stejně jako Martinů, nemám ovšem nutkání psát o něm knihu, protože to už udělala spousta jiných v mnoha jazycích (před několika lety jsem však napsal rozsáhlou analýzu opery Z mrtvého domu pro francouzskou sérii „L'avant Scene Opéra“). Dle mého názoru je Janáček daleko pokrokovější a modernější skladatel než o celou generaci mladší Béla Bartók. Jeho reputace moderního autora totiž vyvěrá z doby, kdy se stoupající hladinou disonance se přímou úměrou zvyšovala míra modernity. Od chvíle, kdy se do evropské vážné hudby dostaly mikrointervaly a malá sekunda tím přestala být nejmenším intervalem, se výrazně změnilo chápání disonance právě v Bartókově díle. Bartókovy formy a celková hudební struktura jdou daleko více tradicionalistickou cestou než hudba Janáčkova, jehož volnost v tomto směru je úchvatná, tak jako u Debussyho. Ba co více, Janáček mě dokáže oslovit daleko citelněji než Bartók, jehož hudba mi vždy připadala agresivní a nahořklá. Janáčkovy opery patří dle mého názoru mezi ty nejlepší, které kdy byly napsány, sám se nemohu rozhodnout mezi Káťou Kabanovou , Liškou Bystrouškou či Z mrtvého domu , jehož některé orchestrální pasáže ke konci prvního aktu mi znějí jako VarÉse. Co mě dokáže vždy téměř rozplakat, je závěr Lišky Bystroušky . Janáčkovy kvartety řadím k nejlepším, které byly vůbec ve 20. století napsány, ovšem až po Martinů Pátém a Bergově Lyrické svitě , každopádně však nad Bartóka. A samozřejmě mě okouzlila Glagolská mše , Zápisník zmizelého , Taras Bulba, Sinfonietta a tři vynikající sbory na Bezručovy texty. Během své více jak pětadvacetileté pedagogické praxe na Konzervatoři v Mons (Belgie) jsem byl jediným učitelem, který každoročně analyzoval Janáčka. Avšak vzhledem k tomu, že jeho hudbu je třeba hrát tak, jak ji napsal, a autentická kritická edice je dosud v přípravě (poměrně pomalé přípravě), musel jsem analyzovat určité části v Glagolské mši a Z domu zemřelého sluchem!
Martinů je má celoživotní vášeň. Je dalším z řady „gigantů“ české hudby, v které časově před ním stojí Zelenka, Smetana, Dvořák či Janáček. Proč je mi tak drahý? Protože, přestože byl Čechem až do morku kosti, dokázal ve svém díle spojit českou a francouzskou kulturu – teď mám na mysli zejména Juliettu , jednu z mála oper, kterou bych si s sebou vzal na pustý ostrov. To proto, že je Martinů pozitivní, pln radosti a vitality, nikdy agresivní či depresivní. Protože nezacházel s hudbou jako s nehybnou architekturou, ale jako s tónovým organismem, mou volbou mezi tím nejlepším, co mi Martinů nabízí, stále patří mé první objevy Double Concerto a 4. symfonie , ke kterým bych ještě přiřadil 1. a 3. symfonii, Paraboly, Toccatu e due canzoni , 5. smyčcový kvartet , 2. klavírní kvartet, 3. houslovou sonátu a Gilgameše .
Od té doby česká hudba skladatele takové velikosti, jako byl Martinů, nezplodila. Přestože během komunistické éry jich vzešlo mnoho, kteří byli vynikající, jmenuji alespoň Pavla Bořkovce, Jaroslava Řídkého za jeho 7. symfonii , Jaroslava Doubravu za jeho Houslovou sonátu , Klementa Slavického za jeho komorní a klavírní tvorbu. Dále Otmara Máchu coby autora mistrovské Noci a naděje , Marka Kopelenta, Ilju Hurníka (cením si mnohých z jeho děl, zvláště pak Koncertu pro hoboj, klavír a smyčce ), Petra Ebena za jeho duchovní hudbu a skladby pro varhany, Josefa Berga za hluboce osobní Nonet a zejména pak mého milého přítele Jana Nováka, oblíbeného žáka Bohuslava Martinů, jehož Kantáta Dido je velké a odzbrojující dílo. S Janem Novákem jsem kdysi mluvíval latinsky, v jeho domě u Brna, a později jsem se s ním setkal v Riva del Garda v Itálii po jeho emigraci. Jistě jsem zapomněl při této pouti zmínit mnohá jména. Přestože jsem se nestačil doposud „naladit“ na nové hudební trendy minimalismu a neotonality, které zaplavily tuto zemi stejně jako ostatní, svou největší naději dnes vkládám do mimořádného talentu, sotva se blížícímu třicítce: Kryštof Mařatka, který kráčí ve šlépějích Martinů, mimo jiné tak, že se usadil v Paříži a vzal si za ženu francouzské děvče. Nu, a kdo bude následovat…?
Harry Halbreich (*1933, Brusel) vystudoval skladbu na pařížské konzervatoři u Oliviera Messiaena, byl dramaturgem Festival de musique de Royal, vyučoval analýzu hudebních skladeb na konzervatoři v Mons. Je nejvýznamnějším zahraničním badatelem o B. Martinů, ve své monografii Bohuslav Martinů. Werkverzeichnis, Dokumentation und Biographie z roku 1968 (která v brzké době vyjde jako reedice) zavedl dnes všeobecně uznávané katalogizační „halbreichovo“ číslo. Mimoto je autorem monografií o A. Honeggerovi či O. Messiaenovi. Z anglického originálu „Czech Music: A Life-Long Love Story“ přeložil a poznámkami opatřil Pavel Mužík
