pátek, 27. květen 2011

Cecilia La Gioiosa

Napsal(a) 

Cecilia La Gioiosa, foto Uli Weber/DG Cecilia La Gioiosafoto: Uli Weber/DG

Je konec ledna roku 2011, v Curychu mrzne. Za devadesát pět minut začíná večerní představení Rossiniho opery Hrabě Ory a do divadla přichází zadním služebním vchodem skupinka živě italsky rozmlouvajících žen. Jedna z nich, ta nejmladší v kožíšku, přece musí být Cecilia Bartoli... Lehká úklona. – Dobrý večer, madam!

Získat možnost interview s nejznámější světovou mezzosopranistkou, pěveckou bohyní s nezaměnitelným hlasem a temperamentem, není jen tak. Je to asi tak skoro stejně snadné, jako by bylo pokoušet se o setkání a rozhovor s americkým prezidentem nebo s papežem. Když se to však nakonec před jejím vůbec prvním koncertem v českých zemích společnými silami podaří na určité datum a hodinu do Švýcarska zorganizovat, vypadá to na místě už jako samozřejmost. Odpovídá s úsměvem: Aha, to jste vy, z Prahy? Tak pojďte se mnou nahoru! Nesmělou námitku, že mě má u vrátného až za chvíli vyzvednout její tajemník, odbude dalším úsměvem: Jen pojďte, určitě nás najde... To je dobře, že jste už tady, můžeme alespoň začít a pak i skončit dřív.

Do šatny za chvíli nahlíží tajemník a s uspokojením bere na vědomí, že novinář je už na místě. Garderobiérka přináší kostým. A Cecilia Bartoli na otázku, zda to přece jen nebude příliš neobvyklé, tolik mluvit před představením, přidává další úsměv: Ani ne, hlas se dnes zdá být v pořádku...!

Máte v médiích přezdívku La Gioiosa, radostná, plná radosti. Cítíte se tak? No, víte... Ale vcelku ano. Co je jisté, že je pro mě naprostou radostí a potěšením dělat hudbu. Kdykoli se jí mohu zabývat, jsou to okamžiky plné radosti. Ale uvědomme si, že zdaleka ne všechna hudba, která byla napsána, je o radosti a o potěšení. Mnoho hudby je i o bolesti, o lásce, o nenávisti... Nicméně faktem je, že si moc užívám, když mohu zpívat, když můžu tvořit hudbu s dalšími lidmi a když ji můžu s dalšími lidmi sdílet. Nevím, kdo s tím označením přišel, ale není zas až tak daleko od pravdy, pokud se týká mých pocitů ze zpěvu.

Jste La Gioiosa i v soukromém životě? Myslím, že jsem pozitivně naladěná osoba. A jsem z Itálie. Z Říma. Je to slunné, trochu chaotické, ale nádherné město.

A žijete v Římě? Teď zrovna ne, bydlím s partnerem tady v Curychu.

Takže v Curyšské opeře se cítíte jako doma? Ano. Je to můj domov, ostatně to bylo první divadlo, se kterým jsem doopravdy spolupracovala, bylo mi tak jedenadvacet... Zpívala jsem Mozarta, Rossiniho, pracovala s Nikolausem Harnoncourtem... Curyšská opera je moje Opera.

A jste součástí souboru? Ano, cítím se být členkou souboru Curyšské opery, ale protože o mně lidé říkají, že jsem superstar...

Hvězdy nebývají členy souborů, že... Přesně tak. Čili nemám smlouvu jako členka. Ale opravdu se jí cítím být. A je to moc příjemný pocit, když můžete mít někde zázemí, kořeny, odněkud pocházet.

A máte v Curychu nějaké obvyklé penzum povinností? Mám volnost účinkovat, nebo ne. Nemám žádné povinnosti. Ale mám tohle divadlo moc ráda a ráda tu hraji.

Rossiniho Hrabě Ory je teď jedinou operou, ve které v Curychu účinkujete? Momentálně ano, ale dělala jsem tu opravdu hodně rossiniovských projektů, zpívala jsem tu mozartovské role, Haydna, Händela...

Je příliš brzy ptát se na příští sezonu? Byla bych ráda, kdyby se uskutečnila další představení Hraběte Oryho, protože v této sezoně jich je jen pár. Máme přitom velký úspěch, je stále vyprodáno, každý to chce vidět... Snad se inscenace také podaří zdokumentovat. Je nádherná, mám skvělé kolegy.

Býváte na obálkách časopisů, i na titulu HARMONIE. Dá se s tím žít? Když tomu příliš důvěřujete, je to problém, když tomu ale moc nevěříte, neberete to moc vážně, jste v pohodě.

Zabýváte se vůbec takovými věcmi? Když jste na titulních stránkách, znamená to, že jste známý. Ale když jste známý, tak to znamená, že také musíte být potom i dobrý. Podněcuje to k neustálému zdokonalování, ke studiu, k práci. A tím se vracím k první otázce. Dělat hudbu je mou vášní – a znamená to i být na titulní stránce časopisu. Ale ještě jedna věc: Mám nějaký projekt a to je cíl. Takže když jsem na první stránce, mohu o něm mluvit. Mohu prezentovat skladatele, který je momentálně nedoceněn, ale jehož hudba je vynikající. Být na obálce znamená tedy taky povinnost představovat krásnou hudbu.

Máte v tom snadnější pozici než třeba mladí pěvci? Asi ano. Ale když je zpěvák mladý, musí především studovat, upevnit techniku – a pak začít zpívat. A když jsou mladí dobří, jejich talent se pozná. Také já jsem tak začínala. I když má někdo talent, ale nepracoval by na něm, těžko uspěje.

Cecilia La Gioiosa, foto Uli Weber Cecilia La Gioiosafoto: Uli Weber
Máte pro své dramaturgické objevy tým, nebo sama sedíte v archivech...? Je to samozřejmě týmová práce. Měla jsem jednoho muzikologa pro projekt týkající se Marie Malibran, jednoho hudebníka pro Sacrificium... Nemohu si příliš dovolit trávit dny v knihovnách. Dělávala jsem to, a když mám čas, ráda něco zkoumám, ale především účinkuji v divadlech a na koncertech. Ovšem když je shromážděn materiál, mikrofilmy, když se noty vytisknou, jsem to já, kdo novou nalezenou a vybranou hudbu studuje a kdo nakonec rozhodne a řekne – ano, tohle se pro můj hlas hodí, tohle ne. Jsem to já, kdo dělá rozhodnutí.

V případě repertoáru kastrátů vás někdo upozornil – mám pro tebe něco zajímavého. Nebo jste to byla vy, kdo řekl, najděte mi to a to...? Byl to můj nápad. Toužila jsem dát dohromady něco, co se týká nejlepších zpěváků a nejlepších autorů osmnáctého století. V Itálii byly v té době dvě hlavní školy – boloňská a neapolská. Chtěla jsem se věnovat té z Neapole a speciálně repertoáru, který zpívali Caffarelli, Farinelli nebo Porporino. A chtěla jsem poznat tvorbu jejich učitele – a to byl Nicola Porpora. Nejen učitel zpěvu, ale také vynikající skladatel. Chtěla jsem natočit zajímavou a pěknou hudbu, ale posléze také souběžně s tím upozornit na nejkrutější stránku historie hudby. Vždyť v Itálii byly kastrovány tisíce chlapců ročně – a po staletí...

Byla to móda? Ano, ale nejen to. Většina z nich pocházela z chudých poměrů. Jedno z deseti dětí v rodině bylo prostě obětováno ve jménu hudby. A zároveň v naději, že udělá velkou kariéru, bude vydělávat hodně peněz a zachrání rodinu před bídou... Farinelli byl něco jako Michael Jackson v naší době. Vydělával spoustu peněz, měl mnoho nemovitostí... Kdo takovou kariéru skutečně udělal, byl fantastický; měl nádherný hlas s obrovským rozsahem. Byli to kultivovaní, vzdělaní lidé, kteří studovali nejen hudbu, ale také filozofii, hráli na několik nástrojů, komponovali... Chtěla jsem ukázat na jedné straně krásu hudby spojené s kastráty, ale na druhé straně i krutost toho všeho. Samozřejmě mě stálo hodně času tento repertoár nastudovat a uvádět. Kastráti byli muži s ženským hlasem, ale ovládaným mužskou silou. A pro ženu je náročné zpívat jako oni, ovládat jako oni dech...

Hodně jste se na tom naučila? Ano, rozhodně ano.

Zdá se, že je pro vás charakteristické vytvářet podobné projekty. Nebo je to náhoda? Ne ne, fascinuje mě to. V různých staletích se komponovalo pro různou společnost. Kultura se mění, politické poměry se proměňují... ale patří to k hudbě, je to její součástí. Když o tom víte, když znáte historii, tak vám to jako zpěvákovi pomáhá. Pomáhá to porozumět skladateli, tomu, proč a komu, za jakých okolností a v jakém kontextu hudbu psal. Tohle je pro mě jako pro zpěvačku velmi důležité.

A nejen pro vás, ale pak i pro publikum. Naprosto.

Jak je to s duchovní hudbou. Je vám blízká? Jistě.

Ale vaše kompaktní desky jí zas tak moc neobsahují. To je pravda. Vlastně jsem žádnou desku věnovanou výhradně duchovní hudbě až na výjimku ani nenatočila. Nemám důvěru k albům s vánoční hudbou a k podobným věcem. To mi fakt není moc blízké, to není nic pro mě. Natočila jsem ale album Opera proibita. To znamená zakázaná. A tam je všechno duchovní hudba. Papež tehdy v Římě zakázal operu a zakázal vystupovat ženám. A tak vše zpívali kastráti a místo opery se hrála oratoria. To je doba, kdy do Říma přišel mladý Händel... Myslím, že taková deska s duchovní hudbou je mnohem zajímavější než klasické vánoční album s koledami.

Ze stejných důvodů zřejmě nejsou ve vaší diskografii ani žádné crossovery, duety s hvězdami popu a rocku a podobně? Zatím jsem nenašla důvod k něčemu podobnému. Hudební důvod. Pro mě crossover je něco, co se povedlo s vivaldiovským albem v roce 1999. Prodali jsme milion desek. S hudbou, která byla natočena vůbec poprvé. To je cross-over. Nechat lidi překročit most, nechat je přijít a naslouchat hudbě, nahrané jak nejlépe lze. A když je tohle úspěšné, tak právě to považuji za skutečný cross-over... Nejsem a priori proti zpěvu s popovou hvězdou, ale proč? Pokud přijde s tím, že má krásnou hudbu, napsanou pro mě a vhodnou pro můj hlas, budu o tom uvažovat, ale jinak? Jsem si ovšem jistá, že Montserrat Caballé získala mnoho fanoušků, když zpívala s Freddiem Mercurym. Byl to pěkný páreček...

Řekl bych, že se věnujete téměř výhradně italské hudbě, respektive hudbě s italskými texty... Zpíváte vůbec Bacha? Ne. Máte pravdu. Händelovu operu Semele jsem dělala v angličtině, Hraběte Oryho ve francouzštině, ale jinak zpívám především italsky. V němčině ne. Zpěv má blízko k pocitům a já potřebuji cítit, co zpívám. A u jazyka, který není vaším vlastním jazykem, to trvá dlouho.

Ale i francouzské opery, v nichž účinkujete, mají často silný italský základ. Rossini byl Ital, i když komponoval v Paříži a pro Paříž, Francouz Halévy napsal Clari pro italské divadlo... Ano. Hlavním jazykem opery byla italština. Mozart, Salieri, Mysliveček... Vím, že mnoho krásy je v německých písních, dochází v nich k úžasnému propojení básnictví a hudby... Bylo by krásné jednou něco takového zpívat.

Jak jste na tom mimochodem s italským verismem? Neztvárňujete takové úlohy, protože nejsou pro váš hlas, nebo se vám třeba ani nelíbí? Líbí. Ale potřebujete pro ně úplně jiný instrument, než jaký mám k dispozici já. Jiný typ hlasu. Odlišný pro Pucciniho, pro pozdního Verdiho... Stejně jako je potřeba úplně jiný typ hlasu pro Wagnera... S takovým hlasem pak naopak nemůžete samozřejmě zpívat Rossiniho.

Proměnil se nějak výrazně váš hlas od osmdesátých let? Určitě. Snadněji se dostanu do hlubokého i do nejvyššího rejstříku. Snadněji než před deseti či patnácti lety. Má to co do činění s utužováním techniky i se zkušenostmi. Hlas se ovšem nemění sám od sebe. Mění se podle toho, jak ho zpěvák používá. Ale barva hlasu, s tou je to jako s barvou očí. Nelze ji změnit. Hlas je možné rozvinout ovládáním dechu, rozšiřováním dynamického rozsahu, ale není ho možné vyměnit.

Jak vidíte příštích deset let? Můžete u svého hlasu čekat nějaké dramatické proměny? Za deset let nevím, ale za dvacet? To si otevřu restauraci!

Cecilia La Gioiosa Cecilia La Gioiosa
A jak to bude se zpěvem? Myslíte, jestli budu v té restauraci zpívat? – Samozřejmě žertuji. Takže vážně. Za deset, patnáct let... Wagner to jistě nebude... Co činí rozdíly mezi zpěváky? Ten inteligentní ví, že nesmí dojít až na hranice, tedy k limitům svých možností. A to mu zachová jeho hlas, jeho nástroj, a také jeho publikum. Protože to si bude jeho zpěv užívat tehdy, když bude zpívat krásně.

Dotýkáme se věcí pěvecké techniky... Jsou vaše schopnosti a možnosti přirozené, nebo je za nimi počáteční tvrdé studium? Kombinace obdarování a studia. Hlas je jako diamant. Když ho lidé najdou, je to uhlík. Kus kamene. Záleží, do jakých se dostane rukou. Ty šikovné z kamene udělají něco vzácného, něco, co se pod slunečními paprsky třpytí. S hlasem je to stejné. Můžete mít krásný materiál, ale když ho nerozvíjíte, když nestudujete, když nemáte dobrého učitele, když nepracujete...

Byli to skutečně rodiče, kdo vás učil? Ano, oba byli profesionální zpěváci a skutečně mě nejdříve učila hlavně moje matka. A také mě brali do divadla. Zpívali ve sboru, a tak jsem vlastně vyrostla v divadle.

Není tedy římská opera také tak trochu váš domov? Ano, vyrostla jsem tam, hodně se dával veristický repertoár. Lidé jako Mozart se tam hráli velmi málo. To byla stále Aida, Tosca, Traviata, Bohéma... Takže já tenhle repertoár ve skutečnosti znám velice dobře...! Byly to takové mé ukolébavky. O některých italských autorech jsem se ale víc dozvěděla mimo Itálii než v Itálii. Když jsem šla na konzervatoř, znala jsem toho dost málo i o Vivaldim. Však se také tehdy ještě moc nehrál!

Máte nějakého hlasového poradce? Ještě stále je mou učitelkou moje maminka. Také mám na římské konzervatoři jednoho učitele. Každý potřebuje nějakého, bez rad to nejde. Samozřejmě že na počátku jde víc o hlasového poradce, protože záleží na vybudování techniky. Je potřeba mít ve stavbě všechny kameny na správném místě. Jako u domu. Ale dobrý učitel musí být také hudebník, interpret, klavírista... A získat můžete hodně i od těch, kteří nejsou přímo vašimi učiteli. Víte, poslouchala jsem třeba nahrávky Rudolfa Serkina a uvědomila jsem si, že nebyl jen vynikajícím pianistou, ale také pěvcem. A našla bych víc takových jmen, u kterých jsem se mnoho naučila.

Čeho jste dosáhla ve své dosavadní kariéře, když ji celou přehlédnete? Měla jsem šanci spolupracovat s velkými hudebníky, jako je Barenboim a Harnoncourt, jako byl Karajan. Doufám, že budu mít možnost a štěstí poznat hudbu ještě dalších skladatelů, protože hudba je potravou pro naši duši. I já ji potřebuji. Lidé jdou do divadla, aby si oddělili určité chvíle od běžného života. Přicházejí do divadla snít. Společně a pohromadě snít. A to je cosi tajemného a vzácného...

Tady je úkol umělce? Nikoli bavit, ale... reflektovat, zprostředkovávat emoce.

Když spoluúčinkujete se souborem dobových nástrojů, jsou to jen oni, kdo hrají jinak, a vy zpíváte stejně jako jindy? Už vzhledem k tomu, že jde většinou o jiné ladění, kdy je základem třeba hodnota čtyři sta patnáct hertzů, a ne čtyři sta čtyřicet dva jako u moderního orchestru, tak nemohu zpívat stejně jako s moderními nástroji; a když jsou to Vídeňští filharmonikové, tak je to dokonce ještě výš... Pak je ve zvuku samozřejmě víc brilance, ale méně sametu. Velký rozdíl je v případě orchestru dobových nástrojů nejen u smyčcových se střevovými strunami, ale i u dechů. Z mnoha důvodů je to pro určitý druh hudby inspirativnější. Jelikož vývoj starých nástrojů nebyl tak rychlý jako u moderních, dialog zpěvního hlasu se starými instrumenty je čistší než s novými. Hlas může znít skutečně víc jako housle. Historické housle.

Do Prahy přivezete vivaldiovský program. Kde vznikla inspirace? Poprvé budu zpívat se Spinosovým souborem – a protože se mi líbí, jak dělají Vivaldiho, chtěla jsem se s nimi dát dohromady. Máme navíc pozvání do Versailles. Ale mimochodem, víte, že jsem už byla i nedaleko Prahy? Natáčela jsem dokument o Salierim, byl u toho také Gerard Depardieu... Bylo to myslím v Kroměříži. A také jsem byla v Praze jako turistka. Tak teď se těším na první koncert.

Tajemník opět nahlíží do šatny. Je hodina do představení a audience končí. Příliš brzy. Pětatřicet minut v této situaci uteče jako nic. Bylo by potřeba položit ještě mnoho důležitých a zajímavých otázek, aby byl profil úplnější, ale nelze. Musí už jen následovat přání všeho dobrého a rozloučení. K tomu pěvkyně, po celou dobu vstřícně a pohodově odpovídající, přidává úsměv: Myslím, že se vám Rossini bude líbit. Je to docela zábavná opera. – A pak poslední úsměv a italština: Arrivederci a Praga. Nashledanou v Praze.

O hodinu později, v sedm, se zvedá opona, brilantní představení začíná, otvírá se zápletka bizarně komického příběhu, jehož protagonistou je hrabě Ory, na počátku v převleku, jako falešný svatý muž lákající ženy do svého přívěsu. Až po nějaké době přijíždí na scénu auto a vystupuje upjatá nejistá žena středního věku, komtesa Adéla, hlavní objekt jeho zájmu. Úplně někdo jiný než ta uvolněná, mladistvě se chovající žena v divadelní šatně. Začíná herecký a pěvecký koncert Cecilie Bartoli, na jehož konci zůstává hrabě Ory – podobně bravurně zpívající tenorista, mezitím mimo jiné vystupující s kumpány v převleku za jeptišku – nadále a natrvalo neúspěšným.

Mít natočený rozhovor s mimořádnou pěvkyní a mít v sobě na dlouhá léta živý zážitek z jejího muzikantství je však mimořádný úspěch. A také pocit velkého štěstí.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.