pátek, 5. leden 2018

Cecilia a Sol: Horkou krev nezastavíte

Napsal(a) 

Sol Gabetta a Cecilia Bartoli, foto Esther Haase/Decca Classics Sol Gabetta a Cecilia Bartolifoto: Esther Haase/Decca Classics

Pod pojmem „duel“ si většinou vybavíte soupeření o přízeň dámy, příčinu slavné Puškinovy smrti, možná politickou debatu. Slovní spojení „sladký duel“ evokuje leccos, jen ne koncertní program výsostných muzikantů. Přesto se tak jmenuje poslední deska Cecilie Bartoli a Sol Gabetty. Obě dámy už české publikum vidělo a slyšelo několikrát, v prosinci mělo možnost zažít je v pražském Rudolfinu, kde se odehrál předposlední koncert jejich společného evropského turné.

Jste téměř na konci celého turné. Šlo všechno podle vašich představ? CB: Ne. Vlastně to bylo ještě lepší, než jsem čekala. Když s někým pracujete poprvé, často se stane, že si ze začátku báječně rozumíte, ale čím víc času spolu trávíte, tím víc vám vadí jeho nedostatky, přestáváte být tolerantní. Klasická ponorková nemoc. Se Sol tohle vůbec nenastalo. Naopak jsem po cestě do Prahy uvažovala nad tím, že nás čekají poslední dva koncerty a že se mi bude stýskat. Musíme naplánovat další projekt a myslím, že bychom mohly zkusit zapátrat v klasicismu, tam by mohl být repertoár.

Vaše deska i turné, obojí je prezentováno poměrně rozjásaným způsobem, viděla jsem nějaká promo videa, vypadá to jako velká legrace. Ale když si potom člověk album poslechne, zjistí, že hudební obsah je naprosto odlišný, velice hluboký, plný vážných emocí. Z čeho plyne ten rozpor? Je taková prezentace nezbytná, abyste nalákaly posluchače? Nebo to vychází z vašich povah? CB: Upřímně – nevím, jak to vnímala Sol –, ale pro mě to byla jediná cesta, jak se vyhnout nudné fotosession. Omlouvám se, že jsem upřímná. Ale víte, jak to bývá otravné? Pokaždé nový fotograf, v životě jste ho neviděla, postaví se před vás a vy se máte otevřít a vypadat, jako kdybyste se dívala na svého nejdůvěrnějšího přítele, aby to potom z fotek zářilo, jak s oblibou říkají. A aby každý, kdo se na fotku podívá, měl pocit, že i on je vaším přítelem. Ale co se v tu chvíli, kdy stojíte před objektivem, stane? Samozřejmě se úplně zablokujete. Ani po letech jsem se nenaučila být uvolněná před fotografem. Tak jsem řekla Sol: „Pojď si to užít!“ Vůbec to nebylo plánované. Přišly jsme do studia: „Tady mají kolo? No nádhera, tak se vyfotíme s kolem. A deštník? Dejte nám ho sem!“ Ve výsledku je to tedy vlastně tak, jak jste se ptala, vychází to z naší osobnosti. Jsme obě jižanky, horkou krev nezastavíte.

Nejsou těmhle nudným fotosession podobné i nudné rozhovory, ke kterým vás nutíme? Vnímáte to jako negativní stránku své profese? Je večer, jste určitě obě unavené... CB: Buďte klidná, to není případ dneška. Ale jistě, mnohem zábavnější je zpívat Händela než o něm mluvit. SG: Ale rozdíl je, že když poskytujete nudný rozhovor, prostě jen mluvíte a mluvíte a potom už je čas skončit! Zatímco z focení neutečete... CB: A víte, co nesnáším? Když vám k tomu fotograf pustí hudbu podle svého vkusu, abyste se uvolnila! SG: Na druhou stranu, skrze rozhovory máme možnost komunikovat s obrovským množstvím lidí a moc dobře si pamatuji, jak pro mě byly inspirativní jako pro čtenáře, když jsem ještě nekoncertovala. Vždycky jsem sledovala rozhovory s Cecilií. Když jsem přišla do Evropy, Cecilia byla už velice slavná, mě nikdo neznal, ale už tenkrát jsem myslela na to, že bych se s ní jednou ráda setkala, aspoň s ní mluvila. Pak jsem začala vydávat CD a říkala jsem si: „Kdo ví, jestli se jednou setkáme. A pokud se setkáme, bude to takové, jak jsem si vysnila?“ Obdivovala jsem ji opravdu mnoho let.

Sol Gabetta a Cecilia Bartoli, foto Petr Dyrc/Nachtigall Artists Sol Gabetta a Cecilia Bartolifoto: Petr Dyrc/Nachtigall Artists

Můžeme se ještě vrátit k repertoáru, který jste na desku vybraly? Kromě některých premiérových nahrávek jste nahrály i árii Domenica Gabrielliho, to je poměrně neznámé jméno. SG: Jedná se o jednoho z prvních skladatelů komponujících pro sólové violoncello. Ve své době byl velká osobnost a speciálně árie z jeho oratoria San Sigismondo, re di Borgogna není příliš technicky náročná, instrumentální doprovod je jako concerto grosso, ale velmi minimalistické. Cecilia má nádherný, velice delikátní vo­kální part... CB: Ano, to je to správné slovo. Delikátní a velmi hluboký. Je to vždycky moment povznesení. Další nádhernou sklad­bou, která ještě nebyla nahraná, je árie Nicoly Porpory Guisto Amor. Skoro komorní hudba, v níž musíte poslouchat jeden druhého. Za velkým orchestrem se schováte, ale tady... SG: Jste jako pod mikroskopem. CB: Přesně tak. Všechno je čisté, průzračné. Jenom hlas a cello, jenom my dvě. SG: Já všechny ty skladby hraji poprvé, což je ohromně osvěžující. Většinu skladeb, které hraji, mám na repertoáru třeba už patnáct let! CB: Protože Sol nahrává hodně romantické hudby nebo i novější...

Například Martinů. SG: Ano! Ale toho jsem u vás bohužel ještě nehrála. Dvořáka ano, ale ne Martinů.

Tak snad příště. Ale tohle není vaše první album spojené s lidským hlasem. Před devíti lety jste nahrála desku Cantabile, na níž byly transkripce a aranže známých árií a písní. SG: To jsem ještě ani nedoufala, že bychom se mohly s Cecilií potkat na pódiu.

Asi to něco vypovídá o vaší lásce ke zpěvu, že? Ale jde o docela komerční titul, řekla bych. Takové highlights se známými melodiemi z Carmen a dalších romantických oper... SG: Máte pravdu, je to komerční projekt. Ale v tomtéž roce jsem vydala i desku s druhým Šostakovičovým koncertem, což je opačný pól, to mě snad omlouvá... Ale co se zpěvu týče, není to tak, že bych snila, že jednoho dne začnu zpívat, to ne. Je v tom něco hlubšího. Víte, my cellisti jsme omezeni délkou smyčce. Smyčec má začátek a konec. A totéž platí pro další nástroje. Jistě, hlas má taky určitý omezený rozsah, ale já to vnímám tak, že je napojený na cirkulaci vzduchu, energii celého těla... Něco kolem vás pořád proudí, když zpíváte. A já jsem mnohokrát přemýšlela, jak se přinutit zapomenout, že mám v ruce smyčec. Jak přestat vnímat omezení jeho délkou. A došla jsem k závěru, že toho můžete dosáhnout spo­jením dvou faktorů. Za prvé, můj sluch musí být multidimenzionální, musím vnímat všechny nástroje okolo sebe, jako kdyby byly mou prodlouženou rukou. A za druhé, musím si představit, že jsem zpěvák. Věřím, že začátek a konec fráze je pro zpěváka to nejtěžší. Poznáte podle toho úroveň zpěváka. CB: Speciálně na konci fráze, kdy už se všichni škrtí bez dechu... (smích) SG: A totéž platí i u smyčce, v tom není žádný rozdíl. Když se zaposlouchám do Ceciliina zpěvu, nevnímám žádné začátky. Ona nezačíná z ničeho, její hlas proudí, nevím odkud... (mávne rukou nad hlavou). A právě díky tomu, že náš program je tak delikátní a je v něm slyšet každá zvuková nuance, mám možnost sledovat její práci s dechem. A říkám si: „Aha, tohle přesně jsem hledala, to jsem měla na mysli!“ Dokud nepotkáte někoho na téhle úrovni, je to jenom představa ve vaší hlavě. Vlastně si myslím, že instrumentalisti by měli víc pracovat se zpěváky.

Sol Gabetta a Cecilia Bartoli, foto Esther Haase/Decca Classics Sol Gabetta a Cecilia Bartolifoto: Esther Haase/Decca Classics

Platí to i opačně? CB: Rozhodně. Učitelé často říkají svým žákům: „Měl bys svým nástrojem zpívat.“ Ale jako zpěvák musím naopak myslet jako instrumentalista a taky trochu jako nástrojař. Postavit si svůj nástroj nejlíp, jak umím, a pak ho opečovávat. Jak řekla Sol, nejtěžší je začátek a konec. A ještě ty tři hodiny mezi první a poslední notou opery (smích). A začátek fráze je pro mě, jako když se chytím vlny, která mi proudí nad hlavou, Sol to vystihla skvěle. Když jsem poprvé potkala Karajana, bylo mi 21 let, řekl mi: „Vždycky měj na paměti, kam fráze směřuje, jaký je její tvar.“ Víš, Sol, co je vtipné? Řekl mi: „Fráze je jako smyčec, měj ji pořád před očima.“

Máte evidentně podobné názory na spoustu věcí, ale naprosto odlišný postoj, co se soudobé hudby týče. Bavíte se o ní někdy? SG: Nikdy! Možná bychom to měly nechat až po skončení turné! (smích) CB: Nikdy nebyl důvod se o tom bavit. Já se netajím tím, že nemám ráda soudobou hudbu, ale pokud by se našel dobrý skladatel, který by napsal skladbu pro nás obě, pak proč ne... Ale tonální, prosím! Nenuťte mě dělat tikitiki popo a-a-a trrrrr (předvádí něco jako Ligetiho Le Grand Macabre)SG: Ale já myslím, že je v pořádku mít svoje preference. Někteří umělci jsou přirozeně velmi napojeni na soudobou hudbu, Cecilia mezi ně nepatří, ale to je přece třeba respektovat. Já cítím jako svou povinnost hrát soudobou hudbu, ale někdy se setkávám s tím, že skladatel chce poukázat víc na sebe než na hudbu, jeho tvorba vychází až příliš z jeho ega. A někdy píšou vážně nemožně. Věnujete měsíce a měsíce tomu, abyste nastudovali něčí skladbu, a na konci autor ani neví, co vlastně napsal. Já velmi ctím skladatele, kteří si jsou vědomi každé noty, kterou napíší. A potom se můžete ptát líbí/nelíbí? Ale nejdřív se ptejme, na jaké úrovni se pohybujeme. Nicméně díky spolupráci s některými skladateli teď můžu hrát skladby, bez kterých už bych si svoje koncerty nedokázala představit...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 1/2018 (koupit)

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.