čtvrtek, 1. březen 2018

Case Scaglione: Američan v Berlíně

Napsal(a) 

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Přes své mládí má americký dirigent Case Scaglione za sebou již řadu úspěchů a cenných zkušeností a nikoli neprávem mu je předvídána velká budoucnost. Svou pověst výjimečné umělecké osobnosti naplnil i v Brně, kam si ho místní filharmonie od první spolupráce v roce 2016 zve do každé další sezony. V té stávající se Scaglione představí brněnskému publiku již potřetí, a to jako dirigent abonentních koncertů, na nichž spolu s brněnskými filharmoniky uvede 1. a 2. března v Besedním domě Šumařovo dítě Leoše Janáčka, Folk Songs Luciana Beria a Symfonii č. 2 Roberta Schumanna. S lehce pozměněným programem (Beria nahradí Szymanowského Druhý houslový koncert s Milanem Palou jako sólistou) bude o týden později svědkem Scaglioneho spolupráce s brněnskou filharmonií i moderní sál Národního hudebního fóra (Narodowe Forum Muzyki) ve Vratislavi. Scaglioneho jsem telefonicky zastihl na dovolené v jeho rodném Texasu, kam se v posledních letech vrací již jako člověk, který našel svůj nový domov v Berlíně.

Svou hudební kariéru jste začal jako hráč na trombon. Kdy jste se rozhodl pro dirigentskou dráhu? Možná to není úplně obvyklé, ale já chtěl být dirigentem hned od začátku. Rodiče mě jako malého vzali na koncert, já tam upřeně sledoval dirigenta a řekl si, že přesně tohle chci po zbytek svého života dělat. Věnoval jsem se pak různým činnostem, hrál jsem trochu na klavír apod. V šesté třídě mi ale byl přidělen trombon, což mi pomohlo poznat orchestrální repertoár. Na konzervatoři jsem tedy studoval trombon, ale rozhodnutí stát se dirigentem jsem učinil už někdy v sedmi, osmi letech.

Získal jste dvě prestižní dirigentské ceny a poté jste se dostal na pozici asistenta do Newyorské filharmonie. To byly asi klíčové okamžiky na začátku vaší umělecké dráhy, je to tak? Umělecká kariéra má dva aspekty: na jedné straně kariérní postup a finanční záležitosti, což je samozřejmě důležité, protože musíte vydělávat na živobytí. Mnohem podstatnější stránkou ale je umělecký úspěch a rozvoj umělecké osobnosti. Díky působení v Newyorské filharmonii se mi otevřely dveře, které by mi jinak zůstaly zavřené. Za dobu, kterou jsem tam strávil – tři sezony jako asistent a poté jednu sezonu jako pravidelně spolupracující dirigent (Associate Conductor) –, jsem se toho hodně naučil, získal jsem mnoho zkušeností. Když jsem Newyorskou filharmonii dirigoval poprvé, měl jsem pocit, že dělám něco velmi zvláštního a nového. Možná bych to přirovnal k situaci, kdy řídíte velmi luxusní sportovní vůz – skvostný automobil, v jehož případě ale ne tak úplně chápete, jak funguje. Jako umělec a jako dirigent jsem tenkrát šel mílovými kroky dopředu. Jistě, díky svému působení u Newyorské filharmonie jsem na sebe upoutal značnou pozornost, ale důležitější pro mě byla samotná práce s takovým orchestrem.

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Již několik let žijete v Berlíně. Proč jste přesídlil z Ameriky do Evropy? V New Yorku jsem měl velmi dobré podmínky. Myslím, že by si mě tam nechali tak dlouho, jak bych chtěl. Ale po čtyřech sezonách jsem nabyl dojmu, že musím udělat krok někam jinam, a rozhodl jsem se jít do Evropy. Snil jsem o postu hudebního ředitele v evropském orchestru, abych se mohl naučit repertoár a rozvinout práci se zvukem. Vždyť Evropa je kolébkou vší té úžasné hudby, kterou obdivuji a miluji. Skočil jsem do toho po hlavě se snahou dosáhnout úspěchu v Evropě.

Cítíte se být po letech strávených v Evropě stále cizincem, „Američanem v Berlíně“, nebo se z vás stal Evropan? Vím, že jsem velmi americký – každý, kdo mě zná, mi říká, že jsem stoprocentní Američan –, ale není to něco, čeho bych si byl v cizích zemích vědom, co bych nějak intenzivně vnímal. Je to asi proto, že práce nás hudebníků natolik překračuje veškeré jazykové či kulturní bariéry, že nám to umožňuje cítit se doma i v místě, které je zcela odlišné. Samozřejmě za dobu, co jsem v Německu, jsem se naučil německy a cítím se v té zemi integrován mnohem víc než na začátku. Teď jsem zrovna na dovolené v rodném Texasu, i tady jsem doma, je pěkné vidět se s rodinou, ale necítím se zde o nic víc doma než v Německu. Pokládám za skutečný dar svého životního stylu, že mám blízké přátele a rodinu všude, kam se vydám. Je to klišé, ale žijeme čím dál tím víc ve světě bez hranic. Přes to všechno se cítím tak trochu jako bytostný Evropan, neboť jsem slyšel evropskou hudbu odjakživa, mou prací je interpretovat a předávat tuto velkou tradici hudby, její poselství, citový obsah, příběh, sdílet ji se všemi.

Máte bohaté dirigentské zkušenosti s evropskými i zámořskými orchestry. Spatřujete mezi nimi výraznější rozdíly – ve zvuku a podobně? To, co teď řeknu, bude možná trochu kontroverzní: rozdíly tam vidím, ale ani ne tak ve zvuku jako spíš v přístupu. Zrovna jsem mluvil o tom, že je ve světě čím dál tím méně hranic. Díky nahrávkám je i čím dál tím méně hranic zvukových. To svým způsobem znamená, že orchestry mají dnes vzájemně podobnější zvuk než kdykoliv předtím. Jsem si jist, že kdybych slyšel český orchestr hrát v devatenáctém století a porovnal to s tehdejším orchestrem americkým, třeba jak hrají Dvořákovu symfonii, zvukový rozdíl by byl rozhodně větší, než jaký je dnes. Když hovořím o rozdílu v přístupu, míním tím to, že ačkoli je odborná příprava hudebníků na obou místech prvotřídní, důraz se klade na různé věci. Vypovídající je třeba fakt, že v Evropě u konkurzu na pozice orchestrálních hráčů je po účastnících často požadováno, aby zahráli něco z Bacha, což nemá nic společného s orchestrálními party. To je velmi, velmi evropské. Při amerických konkurzech se s něčím takovým tolik nesetkáte. Tam se zajímají o to, jak vysoko dokážete hrát, jak dobře, jak zvládáte pianissimo atd. V evropských orchestrech je také znát, že cit pro lidovou píseň je součástí zdejšího kulturního dědictví, a je jedno, zda jste ve Francii, České republice nebo Německu. Amerika je národ imigrantů, smíšený z lidí různých kultur, my se ty písně museli naučit z druhé ruky. Samozřejmě jsme si vše osvojili, evropský repertoár známe velmi dobře, ale protože pochází z kultury, která k nám byla přenesena z místa vzdáleného pět tisíc mil, náš cit pro tuto hudbu je odlišný. Není horší ani lepší, je zkrátka jiný...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 3/2018 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.