Carmen ve Státní opeře

Bizetova Carmen je jednou z častěji uváděných oper na našich operních jevištích. V nové inscenaci ji 11. 3. uvedla Státní opera Praha pod taktovkou francouzské dirigentky Claire Levacher . Vzhledem k tomu, že vzdor výsledné hudební efektnosti to není opera snadná, lze pochvalně komentovat výsledek hudebního nastudování, orchestrálního i sólistického. Dirigentka měla jasnou představu tempa i šíře rozlehlých lyrických pasáží. Občasný rytmický nesoulad mezi orchestrem a sborem lze přičíst na vrub premiéry, snad se v reprízách usadí. Hudební nastudování stojí na skvělé Carmen Galie Ibragimovy , která okouzlila pěveckou dispozicí, velikostí hlasového fondu a bezprostředností charakterového vyjádření – neuchylovala se k žádným výrazovým extrémům. Všechny slavné árie Carmen zasvítily a vždy potvrzovaly, že nesahají k hraničním možnostem pěvkyně. Rovněž její pohyb po scéně byl přirozený, plný dramatického akcentu, avšak bez agresivních vášní. Vynikajícím partnerem jí byl José korejského tenoristy Yikun Chunga , jenž výrazovým podáním a vysoce dramatickým projevem překonal vnější dispozice své postavy a všechny árie své role podal na výsost dokonale, v závěru pak na světové úrovni. Jeho výkon, krása barevnosti a technického vybavení hlasu byly velkým překvapením a nejkladnějším rysem celé inscenace. Escamillo Vladimíra Chmela měl šarm „staršího a rozumnějšího“ soka, leč hlasově se dotýkal svých mezí a neměl tu dávku volnosti v celkovém vyznění svého výkonu, jaký se váže k představám velkých pěvců v této roli. Michaela Ludmily Vernerové se v některých částech svých árií dotkla vrcholové představy, leč k brilanci má ještě kus cesty. Frasquita (Hana Jonášová ) a Mercedes (Sylva Čmugrová ) precizně interpretovaly své role, které v jejich podání nevyzněly jako okrajové. Výsledný dojem z hudebního nastudování Bizetovy Carmen je uspokojivý, kvalitní, v některých sólistických výkonech i nadprůměrný. O jevištním ztvárnění režiséra Zdeňka Trošky , scénografa Milana Ferenčíka a kostýmního výtvarníka Josefa Jelínka nemá smysl vést jakékoli debaty (vyjma konstatování, že samy baletní vložky nebyly špatné a bez choreografického nápadu). Nelze přeskočit celé 20. století, které právě v operním inscenování přineslo převratný vývoj. Snad má toto ztvárnění jednu cenu: pokud chcete vidět na operním jevišti současnosti barevnou konzervu z přelomu 19. a 20. století, běžte se podívat. Principálovi se dařilo, nechal udělat nové dekorace a oblékl ansámbl. Ale tenkrát by netočil tolik točnou, protože neměl elektřinu. Toť vše.

Sdílet článek: