Mluvčí sdružení Camerata Brno Jindřiška Bártová o tomto sdružení brněnských skladatelů („brněnské skladatelské škole“ s janáčkovským východoevropským zaměřením – Faltus, Parsch, Piňos, Ištvan, Medek, Štědroň sen.) napsala knihu, kterou vřele doporučuji, a také pomohla 14. 10. zorganizovat orchestrální koncert Státní filharmonie Brno (dirigent Milan Kaňák ) v Besedním domě, na němž zazněla čtyři díla a z něhož jsem byl nadšen. První polovina byla retrospektivou nedávné minulosti – In memoriam Josef Berg od Miloslava Ištvana z roku 1971 a Reliefy Jiřího Bárty z roku 1988. Ištvanova drsná, dramatická skladba má v závěru hymnický prvek diatonického refrénu dvou trubek, který po velké bitvě symfonického orchestru s množstvím bicích nástrojů „svou záměrnou neukončeností sugestivně naznačuje skutečnost, že život Josefa Berga byl zákeřnou nemocí nečekaně přerván na vrcholu tvůrčího snažení“ (Bártová). Dvouvěté Reliefy s reminiscenční kodou upoutaly publikum zvukovou proměnlivostí i stručnými modálními objekty, které se stále střídají nebo se i vzájemně překrývají.
Po pauze byly uvedeny dvě premiéry – 4. symfonie Unisono pro orchestr Pavla Nováka-Zemka (2003) a Symfonie Via sotterranea Michala Košuta (2003). Zemkova skladba je po pětileté přípravě „prvním pokusem o přenesení unisona do větší orchestrální formy“. Začíná opravdu v tichém unisonu, které je brzy obohaceno podmanivou cellovou sólovou promluvou a dialogem s flétnou. Zvuk pak stále sílí melodicko-rytmickými vstupy žesťových a bicích nástrojů a vrcholí v závěru gradací tutti. Košutova Cesta podzemím je posluchačsky zcela přístupná, zvláště po autorově informaci, že „skladba má tři zřetelné části, které však plynou jako by v jednom proudu. První věta je velmi volně pojatou sonátovou formou, druhá a třetí jsou variacemi. Struktura hudby spontánně kombinuje modalitu a tonalitu, v kompozici jsou zjevná tonální centra. Důležitým faktorem je akcent na zvukovou barevnost a expresivitu.“
