Doplňme ještě geosouřadnice: zahrada před Wagnerovou vilou v Tribschen kousek od švýcarského Lucernu. A začátek jedné mimořádné hudební tradice. Od jejího začátku to bude letos v srpnu pětasedmdesát let. Jeden z nejvýznamnějších hudebních festivalů si svoje výročí připomene velkolepě a zároveň chytře.
Hned na prvních řádcích bychom mohli hořce, leč oprávněně zaplakat na téma financí, které se Švýcarům dostávají, zatímco českým festivalovým pořadatelům ani vzdáleně ne. Ale to není účelem téhle glosy. Lucernský festival je jeden z těch ostře sledovaných, které ve světě udávají kurz – spolu se Salcburkem či londýnskými BBC Proms. Proč? Protože se dobře dokáže bránit stárnutí a kostnatění. Schopnost udržet špičkovou interpretační úroveň a současně mít chuť trochu experimentovat je klíč k úspěchu i velká inspirace pro pořadatele kdekoli na světě.
Jak je to tedy s těmi nápady?
Začněme tím, co je na Lucernském festivalu už léta „zoufale“ stejné. Berlínští a Vídeňští filharmonikové, amsterodamský Concertgebouworkest, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu… Tělesa, která s železnou pravidelností vždycky v srpnu nebo v září (některá i rok co rok) v Lucernu koncertují. To, co je v jiných evropských městech – třeba v Praze – událostí sezony, která zčeří poklidnou hladinu hudebního života, tady je prostě normální. Posledních deset let dávají hudebnímu svátku na břehu Vierwaldstättského jezera charakteristickou tvář ještě Orchestry lucernského festivalu s Claudiem Abbadem a festivalové akademie s Pierrem Boulezem. Letos k nim v přebohaté nabídce přibudou třeba ještě Bamberští symfonikové a Jonathan Nott s Wagnerovým RINGem, West-Eastern Divan Orchestra s Danielem Barenboimem, kteří přivezou světové premiéry skladatelů pocházejících z Palestiny a Izraele (dvě z 15 premiér, které na festivalu zazní) – anebo Collegium 1704 s Dismasem Zelenkou a Martinou Jankovou.
Lucernský festival má takovou koncentraci zvučných jmen, že by se na nich mohl bařtipánsky pást a na okolní svět hledět ze značné výše se značnou shovívavostí. Kdoví, možná to tak i je, ale přesto se někde bere motivace jít dál. Za hranice toho, jak festivalové koncerty obvykle vypadají.
Už před pár lety se začalo hrát i jinde než ve velkém, drahém (a trochu snobském) prostředí jinak dost dobrého koncertního sálu Nouvelovy budovy Kulturního a kongresového centra. Festivalu se otevřela náměstí a ulice města. Venkovní koncerty jsou každoroční přehlídkou world-music, letos od tradiční japonské hudby kombinované s volnou improvizací přes argentinské tango v rockovém a jazzovém stylu až po extatickou bengálskou hudbu. Festival má i svoji dětskou řadu: Wagnerův Bludný Holanďan ožije před malými posluchači v loutkové podobě, saxofonové kvarteto clair-obscur odvypráví školním dětem hudební pohádku Bohuslava Martinů „Kdo je na světě nejmocnější?“ a skladatel Mike Svoboda napsal na objednávku festivalu zbrusu nový hudebnědivadelní kus „Robin Hood – příliš dobrý na to, aby to byla pravda…“
Letošní narozeninovou novinkou je série 11 koncertů nazvaných prostě „40 minut“. Znít bude hodně různorodý program. Od gregoriánského chorálu v aranžmá pro smyčcové kvarteto přes opožděnou premiéru Křenkových klavírních sonát (90 let po jejich vzniku) až po bušení tuctu bicistů z Ensemble XII… Festival, který bývá kritizován za extrémně drahé a mnoha lidem prostě nedostupné vstupenky, otevírá tyto koncerty zdarma pro kohokoli, kdo má chuť na hudbu. Muzikanti jsou zároveň průvodci a zprostředkovateli. Místo konání je klasičtější: menší koncertní sál KKL, kam se vejde něco kolem 800 posluchačů.
Pokud by vás letos v Lucernu netáhly koncerty, můžete si zajít na debatu. Na téma „West-Eastern Divan Orchestra v kontextu konfliktu na Středním východě“ s vámi budou diskutovat členové orchestru a Daniel Barenboim. Rakouský spisovatel a filosof Konrad P. Liessmann bude zase spolu s německým skladatelem Wolfgangem Rihmem debatovat na téma „Revoluce“, které je jedním z tematických linek festivalu.
A tak dále a tak dále…
Festival takového ražení, jako je ten v Lucernu, může vzbuzovat závist, hořkost nebo naopak ostentativní nezájem. Ale mnohem lepší je nechat se jím inspirovat a zkusit kolem sebe malé Lucerny – ovšem plné velkých nápadů – začít tvořit. Nebo na ně aspoň začít intezivně myslet!
P.S.: I když bytostně nesouhlasím s tím, že myšlenkový náboj kteréhokoli kulturního statku (festivalu, instituce…) se odvozuje primárně od financí, přesto pro pořádek uveďme čísla Lucernského festivalu. Odehrává se vlastně natřikrát: k dominantnímu letnímu se pojí menší velikonoční a podzimní klavírní festival. Celkový roční rozpočet je v přepočtu na koruny půl miliardy a 20 milionů navrch. Skoro polovinu pokrývá prodej vstupenek, třetinu sponzoři, 7 % síť festivalových přátel a 5 % „přiteče“ od města a lucernského kantonu. Během pětapadesáti dní přijde na festivalové akce 113 tisíc posluchačů…
