Pětačtyřicáté narozeniny, nová vánoční deska vzácně i s velšskými písněmi, koncert v Praze a odlet do New Yorku k wagnerovskému projektu, jehož výsledek uvidíme při přenosu z Metropolitní opery v našich kinech 14. května. Takové teď byly dominanty basbarytonisty Bryna Terfela, který přes všechny úspěchy a mezinárodní závazky nikdy neopomene zdůraznit, že za nejdůležitější považuje být se svými třemi malými syny doma, na venkově ve Walesu. Co nejvíc. Alespoň občas. Pak ovšem naplno.
Bryn Terfel už v Praze zpíval před dvěma roky a jistě zůstal v paměti mnohých, ostatně i jeho letošní koncert byl svou uvolněností a projevenou muzikalitou nezapomenutelný. Velšský národní hrdina, bard a celebrita, ve skutečnosti velmi srdečný a nic ze sebe nedělající dvoumetrový chlap, poskytl Harmonii opět rozhovor. Figara a Leporella už odložil, roli Falstaffa si však hledí udržovat. A nejvíc se v poslední době zabývá a ještě bude zabývat Richardem Wagnerem.
Je teď Wagner vaší prioritou? Rozhodně ano. Zpíval jsem loni poprvé v Mistrech pěvcích norimberských, bylo to v Cardiffu, ve Velšské národní opeře. Měli jsme velký úspěch. Samozřejmě to ale vzalo docela hodně času. Nosil jsem s sebou Hanse Sachse po tři roky… Učil jsem se roli v nejrůznějších koutech světa. Na klavírním výtahu jsou stopy kávy, červeného vína i krve. A je na něm vidět, že párkrát letěl přes celou místnost…
Nicméně – momentálně nejmilejší postava? Studium postavy Hanse Sachse, všech detailů krásně vykresleného charakteru, bylo doopravdy jedním z nejpozoruhodnějších záhybů mé kariéry. Slyšet zpívat sbor Wach auf, bojovat o emoce a vědět, že budete dalších čtyřicet minut zpívat… to jsou nezapomenutelné zážitky.
Mistři pěvci jsou hodně dlouhá opera… Ano. A Hans Sachs je bezpochyby nejdelší basbarytonová role v operní literatuře.
Je to ovšem komická opera. Je asi zbytečné ptát se, jestli vás baví…? Jistě že baví. Vzpomínám, že jsme loni měli osm představení ve Walesu a pak jedno koncertní uvedení na festivalu Proms v Londýně. A to už pro mě nebylo tak příjemné. Jiná akustika, jiný pocit – ale hlavně: nemohl jsem roli hrát!
Zároveň jste pracoval na Wotanovi do nového Prstenu Nibelungova v Metropolitní opeře. O Ringu se kvůli problémům v týmu mluvilo už měsíce před tím, než jsme vůbec přijeli. Takže Zlato Rýna začalo spíš trochu pokaženě. Doufám, že Valkýra už teď naplno roztáhne křídla. Když takovou ikonickou roli, jako je Wotan, zpíváte poprvé – u mě to bylo v Covent Garden – jsou to nervy. Podruhé už je vše snadnější. Když jsem se k Wotanovi po nějaké době vrátil, zjistil jsem, že se s ním už cítím pohodlněji. A na březnová a dubnová představení se vyloženě těším.
Váš život s Wagnerem bude díky Metropolitní opeře pokračovat i potom. Ano, Wagner mi nějaký čas teď vezme. Ostatně, čeká nás velice mimořádný rok 2013, takže se mu bude výrazněji věnovat každý, kdo se Wagnerovou hudbou zabývá. Mimochodem, když jsem studoval v Londýně, řekl bych, že to muselo být v roce 1983, když bylo sto let od jeho smrti, tak jsem jel do Bayreuthu a viděl jsem tam Bludného Holanďana, Siegfrieda a Zlato Rýna. Vzali nás také na prohlídku divadla a já jsem si směl dokonce na scéně zazpívat…
To jste si nemyslel, že budete Wagnera jednou opravdu zpívat? To opravdu ne… Zpíval jsem tam tehdy Wolframovu Píseň o večernici z Tannhäusera. A divadlo, jeho historii, akustiku a všechno jsem si ihned zamiloval.
Ale v Bayreuthu na festivalu jste nezpíval. Ještě ne, viďte? Ne, nezpíval.
Třeba jednou budete? Může být. Ale zatím s tím ani nepočítám, víte, že máme tři kluky, školáky a že si léto držím pro ně, že nepřijímám žádné závazky. A jak známo, festival v Bayreuthu je v létě… Ale musím ještě dodat jednu věc: když mně bylo sedmnáct, Wagnera jsem nijak moc neobdivoval. Teď je to něco jiného. Během pěvcovy profesionální kariéry přicházejí úseky zasvěcené určité hlasové kategorii, podle toho, jak se hlas vyvíjí. Od Mozarta ke Straussovi, k Wagnerovi. Jako když přecházíte řeku a šlapete z jednoho kamene na druhý.
Řekl byste tedy, že pro Wagnera je nejdůležitější mít velký, mohutný hlas? Ne. Záleží na způsobu, jakým na partu zpěvák pracuje. A pak také záleží na emocích, které s interpretováním Wagnera souvisejí. Když se zpěvák citově zaangažuje příliš, pak zpívá hodně nahlas. Samozřejmě jsou ale v každé opeře úseky, kdy je potřeba mít více sil.
Kvůli… orchestraci. Třeba na začátku scény loučení ve Valkýře. Chvíle neuvěřitelně vzepjatá – vizuálně i emocionálně. V Mistrech pěvcích myslím naopak nikdy nepoužívám hlas v jeho nejsilnější dynamice. Většina té opery, respektive mé role, je lyrická. Ale připouštím, že to je jen můj názor. Podstatné ovšem je, zůstat v rámci svých schopností, nepřehnat to, nepřekypět. Jinak se může stát, že zpěv vypadá, jako když nějaký malý pes vztekle štěká. A hrozně moc záleží na součinnosti s dirigentem, na tom, jaké barvy vám dá s orchestrem k dispozici…
A je pro vás u Wagnera stejně důležitý text, jeho svět legend, mystiky, básnivosti? Text je vždycky neméně důležitý. Je pro mě důležitý i v případě nějaké velšské ukolébavky. Zejména za studií v Londýně na Guildhall School se mi otvíraly dveře k poznání, jak zpívat, jak dýchat, jak stát – a jak přemýšlet o textu. Měl jsem německého učitele zpěvu, který mi brzy odhalil, jak zpívat německý repertoár.
Jak jste na tom s němčinou…? Měl bych mnoho rozumných důvodů, abych se naučil mluvit plynně německy, ale zatím jsem s tím bohužel nic neudělal. Kdybych byl opravdu horlivý operní zpěvák, tak bych asi vstával v šest ráno a učil se německá slovíčka. Ale já se cítím být na prvním místě otcem. Když jsem doma, tak jsem především naprosto a naplno oddaný táta.
Řekl bych, že z hlediska textu musí být mnohem jednodušší zpívat Verdiho než Wagnera s jeho komplikovanými idejemi. Jak to cítíte vy? Vezměte si například druhé dějství Valkýry. Vyprávění příběhu o rýnském zlatu, jedna z nejdelších scén pro náš hlas. Nebo když Hans Sachs otvírá svůj slavný „Wahnmonolog“ v němž zpívá, že všechno je klam a iluze… Taková místa skutečně jsou především o jemných souvislostech v textu. Už jsem řekl, že s rolí žijete několik let. Právě z těchto důvodů. Je to dlouhá a podrobná práce na detailech, na slovech. Práce v tichu domova i na cestách. Neustálá práce.
Kdy završíte Prsten v New Yorku? Letos uvádíme Valkýru a příští rok Siegfrieda a Soumrak bohů. Takže, doufám, budeme schopni uvádět celou tetralogii v roce 2013 k Wagnerovu dvoustému výročí. Záměrem, pokud vím, je hrát potom Zlato Rýna jako matiné, večer Valkýru a v následujících dnech další dvě opery. Čili by lidé mohli celý Prsten zvládnout a zažít během tří dní. Mohlo by to být pro ně levnější – o jeden nocleh v hotelu.
A co potom? Tedy – vy a Wagner… Měl by být návrat Prstenu v Londýně, to je také projekt, jehož součástí jsem moc rád. Jak asi víte, tehdy při prvním uvedení jsem nezpíval v Siegfriedovi, protože jsem dal přednost dětem – jednomu ze synů se cosi přihodilo a bylo potřeba být s dalšími dvěma doma. No a také znovu návraty k Hansi Sachsovi… A to by asi bylo v mé wagnerovské kariéře vše. Další role jsou už všechny moc hluboko, basové. Stejně si ale nemyslím, že vím o Wagnerovi dost. To je přece tak úžasný skladatel!
Je těžké udržet Wagnera v hlavě? Wagnerovy opery se kupodivu docela rychle zapomínají. Až jsem se vyděsil, kolik se toho vytratilo z Hanse Sachse, když jsem se k němu na Vánoce doma vrátil. Zpěvák je jako atlet. Musí trénovat. A když si mám doma zopakovat jedno dějství Mistrů pěvců, tak to zabere vlastně celý den! Doufám, že tedy budu mít příležitost zpívat Sachse postupně ještě v mnoha různých zemích. Kdoví, třeba jednou i v Bayreuthu.
A jak je to s Falstaffem? Také ho ještě budete udržovat? Určitě. To je role, kterou můžu zpívat ještě dlouho. Upřímně řečeno, já vlastně přesně nevím, jak na tuhle operu divadla pohlížejí. To není tak kasovní záležitost jako Traviata nebo Trubadúr. Takže třeba v Metropolitní ho zase tak často nedávají… Dokonce myslím, že nejlépe to s ním dopadá v menších divadlech.
Nemohu se nezeptat, jak vzpomínáte na Charlese Mackerrase? Tak předně musím říci, že mě mrzí, že jsem se nikdy nedostal k nějaké české opeře za jeho vedení, vždyť on byl jejich tak neuvěřitelným ambasadorem…. Ale vzpomínám na něj velmi. Byl dirigentem mé úplně první opery – Così fan tutte. Natočili jsme spolu Mozartovy a Händelovy árie i Gilberta a Sullivana… Když jsem opouštěl školu a měl jsem předzpívat siru Charlesi Mackerrasovi, nevěděl jsem tehdy ještě při svém mládí – bylo mně jedenadvacet – kdo to vlastně je. Vůbec jsem tehdy ještě měl dost co dohánět v klasické hudbě… Byl to dirigent, který vyprávěl anekdoty, ale který byl především velký muzikant. A měl obrovskou sbírku partitur. Řekl bych, že i takové, v nichž jsou poznámky snad ještě od samotného Smetany a Dvořáka. Však také, myslím, celá kolekce má přijít do Britského muzea. Jeho prostřednictvím zasvítila z hudby spousta slunce. Byl to velký, ale prostý člověk, i se svou skvělou paní.
Je nějaký dirigent, kterého byste označil za přítele? Spíš si je pěvci drží trochu od sebe. Ale z minulých generací bych jmenoval sira George Soltiho. Ten mě uvedl do světa Maestrů. Je krásné pracovat s nejrůznějšími lidmi. Daniel Harding je mi blízký. I tím, že fandíme jednomu fotbalovému klubu – Manchester United. Není vše jenom o hudbě…!
Bad Boys… Negativní hrdinové v titulu jedné vaší desky… Jste to vy? V něčem možná ano. Kdo není…? I Hans Sachs je podobný, když žárlí… Já sám se tak cítím, když sedím o Vánocích doma, kouřím doutník a piji červené víno. Skoro jako Scarpia! Ale zrovna tahle role, mimochodem, není pro mě vůbec snadná. Tito Gobbi jako Scarpia s Marií Callas jako Toskou, to je tak vzorové…
Co vaše vánoční deska. Odpovídá vašim svátkům? Jsou to moje vlastní Vánoce. A vydavatel mi dal zelenou natočit i písně ve velštině, což bylo pro mě hrozně moc důležité. Slyšet ty krásné melodie se symfonickým orchestrem… Jsem s deskou moc spokojený. A můžu s klidem prohlásit, že nebude mít nikdy pokračování. Opravdu ne.
Jak se vám poslouchá váš vlastní hlas z doby, kdy vám bylo nějakých dvanáct? Je to bonus na jedné vaší desce. Chlapecký tenor… Už tehdy jsem se cítil na jevišti docela v pohodě. Je tam myslím slyšet přirozený talent. Zpíval jsem, aniž bych o tom musel přemýšlet. Jsem rád, že to tehdy moji rodiče natočili. Ušel jsem od té doby dlouhou cestu. Ale řekl bych, že jsem byl tehdy docela dost dobrý! Ostatně, měl jsem velkou motivaci. Ve Walesu se hodně soutěží, i ve zpěvu – a kdo vyhrál, dostal nějaké peníze. A to znamenalo kopačky, fanouškovskou šálu s nápisem Manchester United… Mělo tehdy smysl zpívat!
Jak moc se změnil váš hlas za posledních, řekněme, deset let? Hodně. Odložil jsem Figara a další role. Posunul jsem se dál. Ale snažím se mít hlas usazený, držet si techniku, být každý den ve formě. Udržet si schopnost zpívat tiché fráze potichu. Je jasné, že už není přítomno tolik mladistvého entusiasmu, že učení je už víc věcí mentálního procesu. Ale prožité situace, tedy zkušenosti, pomáhají.
Jak si udržujete hlas? Tím, že úzkostlivě mlčíte – a mluvíte a zpíváte, jen když je to nezbytné? Naopak. Nezpívám, jen když mám skutečně prázdniny.
Zpíváte také muzikálové melodie. S chutí? Jistě. Pokud se lidem líbí poslouchat i muzikály, pak je potřeba to udělat. Je to takové žonglování. Podstatou je komunikace a tři tenoři v ní naší generaci otevřeli cestu.
Jak se díváte na budoucnost klasické hudby? Viděl jsem loni v Covent Garden Carmen s Jonasem Kaufmannem… Bylo to představení, které si budu pamatovat celý život. Děje se stále něco nového, objevují se noví pěvci, noví instrumentalisté, Metropolitní opera vysílá do kin…
Takže skončíme optimisticky? Rozhodně.
