čtvrtek, 26. červenec 2007

Brusel: Zábava na vysoké úrovni

Napsal(a) 

Kdo z diváků v bruselské královské opeře je ctitelem bláznivých situací, humoristických figurek a krkolomných koloratur, tak si v Rossiniho méně známé opeře Il Viaggio a Reims (Cesta do Remeše) přišel na své. Rossini psal svou poslední operu z roku 1825 pro korunovaci Karla X. Premiéra měla v Paříži úspěch, ale po několika reprízách ji skladatel stáhnul. Rossini se totiž sám postaral o problémy. Kromě sboru, orchestru, loutkového divadla a tanečníků vyžaduje opera 18 sólistů, z toho 10 hlavních rolí. Ty neměla pařížská opera ani tehdy a jsou těžko k sehnání i nyní a kromě toho je to pro každé divadlo pěkná finanční položka. Budiž řečeno, že bruselská opera měla šťastnou ruku, všichni sólisté byli na velmi solidní rovni. Navíc vedení opery postupovalo dost nevšedně a obnovilo inscenaci z roku 1984 z festivalu v Pesaru, která tenkrát psala operní dějiny a byla též vydaná na CD. V Itálii měl Claudio Abbado k dispozici hvězdné obsazení s vysokým finančním budgetem, ale jak ukázal Brusel i za méně peněz se dá udělat hodně práce. A to měla opera ještě smůlu, že v den premiéry byla v Belgii všeobecná stávka a tak ředitelství jen několik dnů před premiérou rozhodlo představení přeložit o den dříve. Když si uvědomíme, že na představení se přímo podílí asi 300 umělců a personálu, tak to byl vskutku husarský kousek.

Je pravda, že Rossini je pro každého režiséra obdařeného invencí neobyčejně vděčná šance. A Luca Ronconi ji skutečně měl, nápady jen hýřil. Divák se skvěle bavil od prvního do posledního taktu. Ronconi mu naservíroval jakousi satiru mediální společnosti. Dominuje live-video na velkých plátnech natočené v městském exteriéru s Karlem X., který i s průvodem ke konci opery vchází hlavním vchodem do operní budovy. Za chvíli prochází ten samý Karel X. in natura hledištěm na jeviště, kde je pompézně přivítán. Výprava Gae Aulentiho je sice vynalézavá, ale ne vždy funkční.

Orchestr opery hrál excelentně, zcela v duchu Rossiniho hudby. Velkou zásluhu na tom měl mladý izraelský dirigent Rani Calderon , který zvládnul stejně bravurně i sbor. Ze sólistů - nebylo mezi nimi žádné velké jméno - lze jen těžko někoho vyzvednout, abychom neukřivdili nejmenovaným, všichni představitelé do jednoho se zhostili svého úkolu báječně. Jestli přece, tak Carmelu Remigiovou (Corinna) a Lawrence Brownleea (Libenskof).

Končící intendant bruselské opery Bernard Foccroulle mohl být s touto starou, ale pořád vtipnou inscenací velmi spokojen. Tento rok předá řízení první belgické scény svému nástupci Peterovi De Caluweovi (odchovanec Gerarda Mortiera), který se oklikou přes Amsterodam vrací do opery, kde začínal. Foccroulle sám se stane kulturním poradcem Evropské unie.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.