neděle, 13. srpen 2006

Bronzový had

Napsal(a) 

Cyklus FOK Barokní opera a oratorium je jednou ze zajímavějších, koncepčně jednoznačně pozitivních položek pražské koncertní sezony. Provedení oratoria Il serpente di bronzo (Bronzový had) Jana Dismase Zelenky bylo svým způsobem završením dlouhodobé přípravy a práce na tomto donedávna veřejnosti neznámém díle "českého Bacha". Skladba je kompozičně sevřená, evidentně velmi promyšlená. Po poslechu mám vůči tvůrci jen jednu výtku. Vstupní a závěrečný sbor jsou tak sugestivní a oplývají hudební krásou, že je škoda, že Zelenka byl vůči sboru nebo spíše vokálnímu tutti tak skoupý. Adam Viktora vedl svůj na skromné české poměry velkolepě obsazený Ensemble Inégal suverénně a dokázal svoje hráče přesvědčit o tak rychlých tempech, že některé v úvodu zaskočil. Oratorium tak dostalo drive a la Minkowski. Obával jsem se opět, jak dopadne sólová sekce, ale naštěstí to byla zajímavá silokřivka. Pěvecky jasně dominoval suverénní Jaroslav Březina , jehož výkon v partu Mojžíše byl obdivuhodný. Kdyby přidal (což platí pro všechny) ještě více emočního vkladu, tak by to byl výkon vysoké mezinárodní třídy. Altistka Petra Noskaiová , jež se na rozdíl od repertoárově širokospektrálního Březiny specializuje na baroko, má velmi příjemný témbr, ale její hlas v orchestrálním tutti až příliš často zanikal. Backgroundem provedení byl basista Peter Kooij . Jeho hlas už sice trochu ztrácí pel mladosti a neopotřebovanosti, nicméně jistě i díky spolehlivému technickému základu a příjemnému témbru zpívá na úrovni, jakou pro tuto hudbu nemá žádný český basista. Výkon velmi zněle zpívajícího kontratenoristy Kai Wessela také u nás běžně neslýcháme. Nebyl to sice intonačně výkon bezchybný, ale s partem Azariáše se vypořádal se ctí. Nejproblematičtější byla tento večer sopranistka Gabriela Eibenová . Posluchač od zpěváka očekává pěveckou suverenitu. Co jsou platné snaha o styl, o asi barokně afektovou gestiku, o chvályhodný emocionální prožitek textu, když slyší intonační labilitu a zápas s koloraturami?

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.