Dvousté výročí bitvy u Slavkova, v níž Napoleon vyhrál, inspirovalo brněnské Národní divadlo k několikerému uvedení Prokofjevovy opery Vojna a mír . Zachycuje dobu kolem roku 1812, kdy Napoleon v Rusku naopak prohrál. Při druhém představení inscenace (27. 11.) bylo v Janáčkově divadle plno a dojem byl rozhodně víc než uspokojivý. Setkání s neznámou operou bylo dokonce vzrušující, je v ní až překvapivě mnoho pěkné lyrické hudby. Samo scénické nastudování tohoto zřídka uváděného monumentálního opusu je u nás událostí, třebaže je to zároveň i dílo v koncepci trochu problematické: je možná až příliš kaleidoskopické a v závěru využívá dávné ruské vítězství nad Francouzi k povzbuzení v boji s Němci až poněkud moc propagandisticky.
Prokofjevovi na tomto díle velmi záleželo a věnoval mu opravdu hodně sil. Je ovšem vzhledem k rozsáhlé románové předloze tak ambiciózní, že výsledný tvar přece jen nakonec vzbuzuje pochybnosti – především tam, kde se skladatel pokusil o zachycení války. Otázkou je i soudržnost sledu mnoha dílčích obrazů. Délka opery vedla nyní inscenátory ke krácení. V druhé polovině, odehrávající se na bojištích, tak nejenže úplně vypustili požár Moskvy, ale i ve zbylých obrazech bohužel rezignovali na pokus opravdu nápaditě a přesvědčivě inscenovat válku. Davové bitevní scény řešili jen náznakem, sbor byl v civilu. Zůstalo tedy po přestávce u schematičnosti. Programová národně-osvobozenecká plakátovost, pochopitelná v době druhé světové války, tomu přispěla. S dnešním odstupem – při vědomí tehdejší sovětské ideologie a milionů zbytečných obětí – je však přece jen už nutně znehodnocená. V Alexandru Něvském se mimochodem Prokofjevovi podařilo být v oslavě ruské vojenské síly i hudebně přesvědčivější. Zde je opěvování maršála Kutuzova i odhodlanosti ruského lidu, pravda, především v libretu, dost ploché. Ale možná nesou díl viny na tomto pocitu i inscenátoři (režisér Mykola Tretiak , výtvarník Oleksiy Vakarchuk ), kteří však do námětu jinak poskytli velmi autentický vhled.
Opera i její zvolený výklad je silnější v osobní rovině příběhu. Tým umělců ze zemí bývalého Sovětského svazu první polovinu pojal ve vyvážení realismu a stylizace a výstižně ve scénách z mírového života šlechty naznačil atmosféru carského Ruska. Pěvci, v drtivé většině pocházející z ruské jazykové oblasti, zde obdařili postavy mimořádnou autenticitou dikce i značnou mírou psychologizace. Nakolik je to vůbec možné, zachycuje opera z Tolstého fresky zdařilým způsobem některé klíčové lidské osudy, výstižně vykresluje profily hlavních postav. Psychologicky silné byly okamžiky konfliktů a vypjatých emocí, nejsilněji a nejopravdověji zapůsobila postava mravně čistého Pierra Bezuchova. Tenorista Ivan Choupenitch ho obdařil i vokálně nejlepším výkonem. Vhodným protihráčem mu byl bezcitný Kuragin Petra Levíčka . Dobrými výkony přispěli Tatiana Teslia jako Nataša, Dmytro Grishyn jako Andrej i Jurij Kruglov jako otec Rostov.
Stejně jako vizuální podoba, realistická v kostýmech a ve vyjádření psychologie postav, byla i hudební podoba inscenace v rukou rusky hovořícího umělce. Dirigent Sergej Politikov podtrhl převažující lyrismus Prokofjevovy hudby, ale pak i místa vyostřené drásavosti v její poslední třetině. Hudba se v tomto díle nevzpíná až k úrovni symfoničnosti Ohnivého anděla , lyriky Romea a Julie či velkoleposti Alexandra Něvského, ale přesto ve své epičnosti nezapře velkého tvůrce. Proměnlivý sled obrazů připomíná film, poměrně civilní rozměr dává dílu i absence větších árií. Paradoxem této opery mimochodem je, že patrně nejkrásnější árie (Kutuzovův zpěv o Moskvě v bohatýrském přednesu Jurije Gorbunova ) je současně ta nejméně pravděpodobná situace. A možná škoda, že se v závěru nenaznačuje možný happy-end v podobě sblížení Nataši a Bezuchova…
