pondělí, 18. červen 2007

Brno: Prokofjevova Vojna a mír

Napsal(a) 

Dvousté výročí bitvy u Slavkova, v níž Napoleon vyhrál, inspirovalo brněnské Národní divadlo k několikerému uvedení Prokofjevovy opery Vojna a mír . Zachycuje dobu kolem roku 1812, kdy Napoleon v Rusku naopak prohrál. Při druhém představení inscenace (27. 11.) bylo v Janáčkově divadle plno a dojem byl rozhodně víc než uspokojivý. Setkání s neznámou operou bylo dokonce vzrušující, je v ní až překvapivě mnoho pěkné lyrické hudby. Samo scénické nastudování tohoto zřídka uváděného monumentálního opusu je u nás událostí, třebaže je to zároveň i dílo v koncepci trochu problematické: je možná až příliš kaleidoskopické a v závěru využívá dávné ruské vítězství nad Francouzi k povzbuzení v boji s Němci až poněkud moc propagandisticky.

Prokofjevovi na tomto díle velmi záleželo a věnoval mu opravdu hodně sil. Je ovšem vzhledem k rozsáhlé románové předloze tak ambiciózní, že výsledný tvar přece jen nakonec vzbuzuje pochybnosti - především tam, kde se skladatel pokusil o zachycení války. Otázkou je i soudržnost sledu mnoha dílčích obrazů. Délka opery vedla nyní inscenátory ke krácení. V druhé polovině, odehrávající se na bojištích, tak nejenže úplně vypustili požár Moskvy, ale i ve zbylých obrazech bohužel rezignovali na pokus opravdu nápaditě a přesvědčivě inscenovat válku. Davové bitevní scény řešili jen náznakem, sbor byl v civilu. Zůstalo tedy po přestávce u schematičnosti. Programová národně-osvobozenecká plakátovost, pochopitelná v době druhé světové války, tomu přispěla. S dnešním odstupem - při vědomí tehdejší sovětské ideologie a milionů zbytečných obětí - je však přece jen už nutně znehodnocená. V Alexandru Něvském se mimochodem Prokofjevovi podařilo být v oslavě ruské vojenské síly i hudebně přesvědčivější. Zde je opěvování maršála Kutuzova i odhodlanosti ruského lidu, pravda, především v libretu, dost ploché. Ale možná nesou díl viny na tomto pocitu i inscenátoři (režisér Mykola Tretiak , výtvarník Oleksiy Vakarchuk ), kteří však do námětu jinak poskytli velmi autentický vhled.

Opera i její zvolený výklad je silnější v osobní rovině příběhu. Tým umělců ze zemí bývalého Sovětského svazu první polovinu pojal ve vyvážení realismu a stylizace a výstižně ve scénách z mírového života šlechty naznačil atmosféru carského Ruska. Pěvci, v drtivé většině pocházející z ruské jazykové oblasti, zde obdařili postavy mimořádnou autenticitou dikce i značnou mírou psychologizace. Nakolik je to vůbec možné, zachycuje opera z Tolstého fresky zdařilým způsobem některé klíčové lidské osudy, výstižně vykresluje profily hlavních postav. Psychologicky silné byly okamžiky konfliktů a vypjatých emocí, nejsilněji a nejopravdověji zapůsobila postava mravně čistého Pierra Bezuchova. Tenorista Ivan Choupenitch ho obdařil i vokálně nejlepším výkonem. Vhodným protihráčem mu byl bezcitný Kuragin Petra Levíčka . Dobrými výkony přispěli Tatiana Teslia jako Nataša, Dmytro Grishyn jako Andrej i Jurij Kruglov jako otec Rostov.

Stejně jako vizuální podoba, realistická v kostýmech a ve vyjádření psychologie postav, byla i hudební podoba inscenace v rukou rusky hovořícího umělce. Dirigent Sergej Politikov podtrhl převažující lyrismus Prokofjevovy hudby, ale pak i místa vyostřené drásavosti v její poslední třetině. Hudba se v tomto díle nevzpíná až k úrovni symfoničnosti Ohnivého anděla , lyriky Romea a Julie či velkoleposti Alexandra Něvského, ale přesto ve své epičnosti nezapře velkého tvůrce. Proměnlivý sled obrazů připomíná film, poměrně civilní rozměr dává dílu i absence větších árií. Paradoxem této opery mimochodem je, že patrně nejkrásnější árie (Kutuzovův zpěv o Moskvě v bohatýrském přednesu Jurije Gorbunova ) je současně ta nejméně pravděpodobná situace. A možná škoda, že se v závěru nenaznačuje možný happy-end v podobě sblížení Nataši a Bezuchova...

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.