Bregenz objevila Weinberga

Bregenzer Festspiele a jejich intendant David Pountney

Operní režisér David Pountney se stal intendantem Bregenzer Festspiele v prosinci roku 2003. Od následujícího roku byl festivalový program tematicky soustředěn na jednoho skladatele (Kurt Weil, Carl Nielsen). Rok 2006 (60. výročí založení Bregenzer Festspiele) se zapsal do dějin festivalu podstatnou renovací a rozšířením Festspielhausu a na jezerní scéně poprvé vyzkoušeli novou zvukovou techniku BOA, která divákům umožňuje vnímat zvuk prostorově přesně. Roku 2007 přišel na řadu Benjamin Britten a na jevišti Festspielhausu se konala premiéra jeho Smrti v Benátkách v režii Joshi Oidy , kterou jsme o dva roky později viděli ve Státní opeře Praha. Festspiele 2008 byly ve znamení Ernsta Křenka a loňský rok přinesl díla Karola Szymanovského.

Bregenzská jezerní scéna na Bodamském jezeře je pověstná kvalitními inscenacemi, odbývajícími se v odvážném scénografickém prostředí. Bregenzský venkovní amfiteátr pojme 7 000 diváků a kralují v něm inscenace, určené pro nejširší vrstvy obecenstva. Festpielhaus je s jezerní scénou fakticky propojen, je v něm umístěn orchestr a sbor „jezerních“ produkcí a na jeho jevišti pokračuje představení, pokud počasí zklame. Za Pountneyho éry vystřídal jezerní West Side Story (režisérka Francesca Zambello ) Trubadúr Roberta Carsena , následovala Tosca . Sám Pountney režíroval na jezeře Bludného Holanďana , FideliaNabucca , mezi jeho inscenacemi, které měly premiéru ve Festspielhausu najdeme roku 1999 původní verzi Řeckých pašijí Bohuslava Martinů v koprodukci s Royal Opera House, Covent Garden London, která roku 2005 doputovala také do Janáčkovy opery v Brně a v loňském roce Szymanovského operu Král Ro ger.

Intendant Pountney je vzdělaný operní režisér a dramaturg, známý svou dramaturgickou invencí a šíří svého vlastního dramaturgického záběru, v němž značnou část tvoří opery slovanských zemí. Pro nás je výjimečný svými inscenacemi českých oper, z nichž Káťa Kabanová se Soňou Červenou jako Kabanichou a s Ivo Žídkem v roli Borise odstartovala roku 1972 ve Wexfordu jeho uměleckou kariéru. V letech 1975 – 1980 byl David Pountney režisérem ve Scottish Opera, kde uvedl cyklus Janáčkových oper, poté působil v English National Opera v Londýně. Roku 1983 tu režíroval mimo jiné Rusalku , která znamenala revoluční zlom v inscenování této opery.

U nás jsme živě viděli Pountneyho nedostižnou Juliettu Bohuslava Martinů (v roce 2000 ji uvedlo Národní divadlo v koprodukci s operou North Leeds), dalšího roku režisér nastudoval v témže divadle Čertovu stěnu , roku 2004 měla v Janáčkově opeře v Brně premiéru Její pastorkyňa (koprodukce s Wiener Staatsoper) a již zmíněná první verze Řeckých pašijí byla v Brně uvedena v lednu 2005 jako slavnostní zakončení programu Česká hudba 2004.

Letošní festival v Bregenzi se nazýval In die Fremde …(Do ciziny…). Tématem vyhnanců, přistěhovalců, cizinců dokázal spojit nespojitelné – díla Mieczyslawa Weinberga s Aidou na jezerní scéně. V rámci Festspiele hostoval v Bregenzi činoherní soubor Deutsches Theater Berlin a každoročně tu také probíhá program Kultur aus der Zeit (KAZ) a Crossculture , jejichž součástí jsou výstavy, činoherní představení, workshopy.

Bregenz objevila Weinberga, foto © Bregenzer FestspieleKdo je Mieczyslaw Weinberg?

Zatímco probíhala na jezerní scéně druhým rokem představení Aidy režiséra Grahama Vicka a scénografa Paula Browna , hlavním tématem festivalu byla osobnost a dílo Mieczyslawa Weinberga. Zapomenutý skladatel se narodil roku 1919 v Polsku v židovské rodině a za druhé světové války emigroval před postupující německou armádou do Sovětského svazu. Zbytku jeho rodiny se útěk nezdařil a válku nepřežili. Skladatelův tchán byl za stalinské éry popraven a sám Weinberg strávil roku 1953 půl roku v sovětském vězení. Blízce se spřátelil s Dmitrijem Šostakovičem, na jehož popud se s rodinou přestěhoval do Moskvy.

Weinbergova první opera Pasažérka (Die Passagierin ) byla koncertně uvedena teprve roku 2006 a k její světové premiéře na jevišti došlo v Bregenzi 16. srpna 2010. Nebyl by to David Pountney, kdyby se svým týmem nepátral po Weinbergově životě a díle do hloubky, a tak v rámci festivalu uspořádali skutečné zmrtvýchvstání pozoruhodného skladatele a seznámili diváky a posluchače se dvěma jeho operami a s několika symfonickými i komorními skladbami. Součástí festivalu se stalo také Sympozium Mieczyslaw Weinberg.

Skladatel zemřel roku 1996 v Moskvě, žije však autorka románu Pasažérka, podle něhož Alexandr Medvěděv napsal libreto skladatelovy operní prvotiny. Tato skromná sympatická paní se jmenuje Zofia Posmysz , mluví polsky a základem její knížky je její vlastní životní příběh. Ve svých osmnácti letech se dostala roku 1942 do koncentračního tábora v Osvětimi a tam se setkala s německou dozorkyní, která jí (podle jejích vlastních slov) zachránila život. Jejich vztah byl ovšem značně komplikovaný, mísila se v něm přirozená nenávist s určitou dávkou empatie. Spisovatelka dozorkyni představila – a to je pozoruhodné – ne jako nepřátelské monstrum, ale jako lidskou bytost. Zofia Posmysz napsala na toto téma nejprve rozhlasovou hru (1959), o rok později vznikla televizní hra, roku 1962 román, v následujícím roce začal režisér Andrzej Munk natáčet film a roku 1968 dokončil Weinberg partituru opery.

Sympozia se zúčastnila skladatelova dcera z prvního manželství Viktoria, jeho druhá manželka Olga a jejich dcery. Všechny se shodly na tvrzení, že Mieczyslaw Weinberg žil především hudbou. Složil 26 symfonií, 17 smyčcových kvartetů, šest koncertů, sedm oper, tři balety, čtyři kantáty, skoro třicet sonát a přes 200 písní. Kromě toho psal hudbu k filmům, scénickou hudbu pro divadla, rozhlas i pro cirkus – tou vydělával na živobytí. Tvořil prý velmi lehce.

Bregenz objevila Weinberga, foto © Bregenzer FestspieleNa sympoziu aktivně spolupracoval anglický muzikolog David Fanning , autor Weinbergova životopisu, který byl v červnu vydán anglicky a německy. Přítomni byli také zástupci nakladatelství Peermusic Classical Hamburg, které postupně vydává skladatelovo dílo a díky němuž se intendant David Pountney s Weinbergovým dílem setkal a podrobně seznámil.

Světová premiéra Pasažérky

V románu Zofie Posmysz i v Medvěděvově libretu se prolínají dvě časové roviny – současnost na zaoceánském parníku, mířícím do Brazílie, kde se Líza (bývalá dozorkyně v koncentračním táboře), doprovázející svého manžela na jeho diplomatickou misi, setkává s „přízrakem“, se ženou, která jí připomíná bývalou zajatkyni Martu a události v koncentračním táboře. Další rovinu románu tvoří rozhovory a úvahy Lízina manžela Valtra a Američana Bradleyho o vině či nevině příslušníků německého národa. Postavu Bradleyho Alexander Medvěděv v libretu pomíjí, tím více však zdůrazňuje kontrast luxusního života současné společenské smetánky a výjevů z koncentračního tábora. Spisovatelčina kniha vyšla v šedesátých letech jako jedno z prvních osobních svědectví o válečných hrůzách a navíc upoutala neobvyklou postavou německé dozorkyně. Německy vyšla pouze v NDR.

V předsálí místnosti, kde probíhalo sympozium, byla výstava, obsahující fotografie z osvětimského tábora, mezi jiným i obrázek stříbrného medajlonku, o němž se v příběhu mluví, a také výjevy z Munkova stejnojmenného filmu. Málokdy a málokde má operní inscenace tak působivé zázemí.

David Pountney se spolu se scénografem Johanem Engelsem rozhodli pro simultánní scénu s mnoha horizontálními rovinami. Autorkou kostýmů je jejich stálá spolupracovnice Marie-Jeanne Lecca . Krásný bílý parník ční do výše, zatímco dole na podlaze jsou dvoje rozbíhající se koleje, které příčně protínají přijíždějící vězeňské kobky. Bílé večerní róby, bělostné pánské obleky – holé hlavy vězenkyň, jejich šedé oděvy a černé uniformy věznitelů.

Weinbergova první opera Pasažérka je nesmírně působivá, skladatel užívá i uzavřené hudební plochy symfonického charakteru, velmi umně je střídá se sborovými partiemi (sbor je komentátorem-chórem), proloží je taneční hudbou, kterou hraje malý orchestr na parníku, písničkou, již zpívá ruská vězenkyně či parafrází na Bachovu Chaconnu , kterou před svou smrtí hraje na housle Martin snoubenec Tadeusz. Weinberg má mimořádný smysl pro vyváženost hudebně dramatické formy, pro dramatičnost a sugestivnost příběhu. Neusiluje o převratné hudební disonance, je nadán neobyčejnou melodicko-harmonickou invencí, kterou dovede spojit s hudebně dramatickým vyjadřováním. Pasažérka je v bregenzské inscenaci přehledně divadelně převyprávěná, prostě a přece rafinovaně ve své „jednoduchosti“ – v přesně vybraných pasážích se jeviště halí do mlhavého oparu, který formuje nemilosrdné, ale i poetické světlo (Fabrice Kebour ). Zážitek, Bregenz objevila Weinberga, foto © Bregenzer Festspielejakých je málo. Dirigent, Teodor Currentzis , nadaný třicátník řeckého původu, se výborně předvedl nejen touto inscenací, ale také koncertně. Pěvci byli dokonalí pěvecky i herecky (Marta – Elena Kelessidi , Líza – Michelle Breedt ), velmi dobře se uplatnil hostující Pražský filharmonický sbor . Hráli Vídeňští symfonikové , kteří jsou stálým orchestrem Bregenzer Festspiele.

Další Weinbergovy skladby

Weinbergova černá komedie Portrét na Medvěděvovo libreto podle Gogolovy povídky měla svou světovou premiéru 20. května 1983 v Brně. Inscenace v Theater am Kärtnertor užila mnoha videoprojekcí a videodotáček, režíroval ji John Fulljames , výtvarníkem byl Dick BirdSymfonieorchestr Vorarlberg řídil Rossen Gergov .

Během dnů, věnovaných Mieczyslawu Weinbergovi, se konalo Orchestrální matiné Vídeňských symfoniků, řídil je Vladimir Fedosejev , který skladatele velmi dobře znal. Po Requiem op. 96 následovala překrásná 6. symfonie pro chlapecký sbor a orchestr op. 79 , která posluchače doslova nadchla (zpívali Wiener Sängerknaben ). Další dva koncerty nastudoval dirigent Pasažérky Teodor Currentzis, šéf opery v Novosibirsku, který dirigoval Komorní orchestr Opery Novosibirsk MusicAeterna . Díky nim jsme se seznámili s Flétnovým koncertem op. 75 , s úžasnou Sinfoniettou č. 2 op. 74 a na dalším koncertě také s Rapsodií na moldavská témata op. 47 a s působivou Komorní symfonií op. 153 .

Festspiele Bregenz – festival se srdcem

Každý z festivalů, zejména pak letních, spoléhá na svého genia loci. Někde hodně čerpají z historického zázemí (Salcburk, Bayreuth), jinde na své výjimečnosti průběžně pracují. To je případ Bregenzer Festspiele, zejména po rekonstrukci Festspielhausu a jeho okolí. Byl jim ponechán volný prostor, jehož střed tvoří umělá kaluž se zlatou skulpturou uprostřed, s přenosnými židlemi, na nichž může znavený návštěvník spočinout. Bregenz oslňuje invenční dramaturgií, objevuje neobjevené nebo již zapomenuté. O inscenaci Pasažérky je v operním světě velký zájem, ještě letos 8. října bude mít polskou premiéru v Teatru Wielkim ve Varšavě, v roce 2012 bude uvedena v English National Opera v Londýně a v Teatro Real v Madridu.

Letošní Bregenzer Festspiele prokázaly schopnost celého festivalového týmu dotvořit jednotlivé akce až do těch nejmenších detailů. Festival má osvíceného intendanta, režiséra, který z něj za pomoci dobře vybraných spolupracovníků vytváří výsostné umělecké dílo sui generis.

Sdílet článek: