úterý, 3. říjen 2006

Brad Mehldau

Napsal(a) 

Brad Mehldau Brad Mehldau

Jen těžko bychom hledali hudebnickou osobnost sširším záběrem, než má americký klavírista a skladatel Brad Mehldau.

Jen těžko bychom hledali hudebnickou osobnost sširším záběrem, než má americký klavírista a skladatel Brad Mehldau. Svým originálním hudebním hlasem vyzývá mnohé jiné osobnosti ke spolupráci, jeho vlastní neposedná tvůrčí duše jej navíc nutí věnovat se plně vlastním projektům, kterých se vyrojila vposlední době skutečně přehršel.

Zásadní Mehldauovou kapelou jistě nadále zůstává trio, dnes obohacené legálním dopingem, novou krví ve formě bubeníka Jeffa Ballarda. Ten vystřídal dlouholetého Mehldauova dvorního hráče Jorge Rossyho a přinesl nový rytmický vítr do skupiny, která si své nesmazatelné místo vjazzové historii dobyla už za prvních deset let svého trvání.

Letošní novinka House on Hill paradoxně představuje Mehldauovo vrcholné období vpůvodní sestavě a Jorge Rossy jako by jejím prostřednictvím chtěl vykreslit co nejvyvedenější tečku za svým působením vtriu. Hraje ve vrcholné formě smaximální dávkou kreativity i originality. Deska House on Hill byla natočena paralelně sAnything Goes, albem plným originálních interpretací standardů, jež vyšlo ještě na labelu Warner Brothers.

Současně sautorskou House on Hill uvedlo před nedávnem Mehldauovo nové vydavatelství Nonesuch nahrávku Love Sublime, svádějící dohromady uhrančivý hlas Renée Fleming a magický touch klavíristy. Právě spolupráce sFleming dokumentuje Mehldauovu neobvyklou stylovou všestrannost ihloubku muzikantského vědění a skladatelské sofistikovanosti. Mehldauova slabost pro komorní spolupráce se zpěvačkami je dostatečně známa, vždyť před pár lety vystoupil vPraze vduu právě se zpěvačkou Fleurine, svojí ženou, múzou i spoluautorkou textů. Love Sublime prezentuje tu nejsofistikovanější klavíristovu tvář. Tvář skladatele moderní hudby bez hranic, inspirovaného historií jazzu i klasické hudby. Tvář precizního virtuosa, bezchybně interpretujícího vlastní podrobný skladatelský zápis. Raná poezie Rainera Marii Rilkeho inspirovala Mehldaua khluboké introspektivní výpovědi vpřítomnosti sopranistky sneopakovatelným výrazem a nedosažitelným hudebnickým řemeslem. Toto setkání na nejvyšší úrovni ovšem nezůstalo nadlouho osamoceno.

Audience u prezidenta kytary, Pata Methenyho, byla rovněž zaznamenána a vyšla vzáří. Pat Metheny se nikdy netajil svým obdivem kMehldauově hře a naopak klavírista nikdy neopomněl uvést Methenyho jako jednoho ze svých zásadních inspirátorů. Konečně se tedy podařilo zhmotnit vzájemný respekt a hudební plány do výsledného tvaru a autorské album Metheny-Mehldau je na světě, ve dvou skladbách podepřené precizní rytmickou prací dua Grenadier-Ballard.

Brad Mehldau Brad Mehldau

Výčet aktivit Brada Mehldaua však nemůže skončit beze zmínky o sólových recitálech, jimiž brilantní klavírista oslňuje nabité koncertní sály po celém světě. Deseti prsty dokáže Mehldau splétat polyfonní pletence, vytvářet mysteriózní i křišťálově průhledné harmonie, abstrahovat flagrantní témata zdesek hvězd současné pop music i restaurovat prachem zapadanou tvorbu osobností jazzového panteonu.

Následující konverzace se sice dotýká většiny Mehldauových současných aktivit, za hudebníka však nejlépe mluví hudba. Můžeme se o tom přesvědčit i na pianistově listopadovém sólovém vystoupení vRudolfinu.

Vaše listopadové vystoupení na festivalu Struny podzimu je teprve druhým vČeské republice, ale vzhledem ktomu, že jste se možná nechal inspirovat Dvořákovým Largem při hledání názvu pro jeden ze svých starších projektů, předpokládám, že českou hudbu poměrně dobře znáte. Existuje kromě Dvořáka ještě nějaký další český skladatel, který vám imponuje? Miluji Janáčkovy klavírní opusy. Po zarostlém chodníčku a Vmlhách jsou pro mě velmi důležité skladby, především vinterpretaci Rudolfa Firkušného. Když jsem byl mladší, hrál jsem některé komorní skladby od Bohuslava Martinů – Sonátu pro flétnu a klavír, a myslím itrio pro klavír, klarinet a housle. Dvořák je samozřejmě obrovská postava dějin hudby. Znám a líbí se mi některé jeho komorní věci: trio Dumky, klavírní kvintet a kvartet. Pochopitelně i violoncellový koncert. Nedávno jsem objevil jeho řidčeji hraný koncert pro klavír.

Renée Fleming mi neustále chválí operu Její pastorkyňa a ta bude také mojí další exkurzí do Janáčkova díla. Fleming tvrdí, že vněkterých aspektech je to její nejoblíbenější opera. Doufám, že se podaří oživit její produkci vMetropolitní opeře vNew Yorku, kde měla před pár lety obrovský úspěch, ajá se na ni bohužel nedostal.

Před několika lety jste vPraze hrál sFleurine, dnes intenzivně spolupracujete sRenée Fleming, včetně vaší nové společné nahrávky Love Sublime. Dokázal byste popsat hlavní rozdíl vpřístupu ke hře vintimním duu se zpěvačkou vporovnání ksólové či triové hře? Řekl bych, že největším rozdílem je fakt, že zpěvák – samozřejmě povětšinou – používá kvyjádření text. Přítomnost slov vysvobozuje posluchače zponěkud abstraktního světa tónů. Jako hudebník pak mohu použít různé hudební vyjadřovací prostředky vzávislosti na smyslu textu. Tyhle aspekty pak dávají celému zážitku zhry vduu úplně jiný rozměr.

Brad Mehldau Brad Mehldau

Hudba na Love Sublime je důkladně zkomponována, a přestože stále odkrývá poměrně značnou část vaší hudební osobnosti, je rozhodně blíže moderní vážné hudbě než jazzu. Lze vůbec naznačit kam a nakolik vás, především velkého improvizátora, tento autorský počin hudebně posouvá? Hlavní přínos spatřuji ve faktu, že hudbu pro tento projekt jsem kompletně a důkladně prokomponoval. Byla to pro mne nová výzva. Nová, a tudíž patřičně vzrušující. Love Sublime byl zároveň asi nejtěžším a nejvíc vyčerpávajícím hudebním počinem, jemuž jsem se doposud věnoval. Na to má vliv dle mého názoru především přirozená povaha kompozice. Pokud není přítomna žádná improvizace, pak ani neexistuje žádná hráčská libovůle: pořád máte vmysli vědomí, že vše, co napíšete, bude na věčnost “vytesáno do kamene”.

Nemohu samozřejmě vtéhle souvislosti nevyzvednout samotnou příležitost napsat hudbu proRenée Fleming. Její hlas, neopakovatelný způsob zpěvu a nádherná hudební komunikace – to jsou nepopsatelné zážitky, které si vsrdci uchovám navždy.

Žánr sólového koncertu si u jazzových

pianistů spojujeme především se jménem Keitha Jarretta. Včem jsou pro vás jeho vystoupení inspirativní? Ta inspirace tu nesporně je. Loni jsem viděl jeho sólové vystoupení, a bylo to neuvěřitelné. Sám nedělám totéž, co on – já ve svých koncertech potřebuji čerpat ze stavebně uspořádanějšího materiálu, přičemž tento materiál často vychází z nějaké již existující písně.

Když porovnáte své sólové nahrávky zrůzných studiových alb zminulosti a svoji nejčerstvější živou sólovou nahrávku Live in Tokyo, máte dojem, že vás dokáže přítomnost publika vybičovat ještě dál, než kam jste schopen se svojí hudbou dojít ve studiu? Ano, myslím, že dokáže. Ale to je jen moje vnímání hudby – myslím, že ve světle toho, jak vnímají moji hudbu ostatní lidé, nemusí mít tato teze až takovou relevanci. Moje live nahrávky, tedy triové Live at Village Vanguard a sólová Live in Tokyo, posouvají hudební materiál dál. Ostatně živé verze skladeb jsou ve finále i delší.

Vmém přístupu k hudbě lze často vystopovat proces abstrakce: vezmu téma a abstrahuji jej víc a víc – to je jeden zjednoduchých způsobů, jak popsat to, co dělám na pódiu, ať už striem nebo sólově. Tento proces abstrakce pak dovádím mnohem dál při živých vystoupeních než při studiovém nahrávání. Zmého pohledu nejde až tak okvalitativní rozdíl, spíše každý způsob hraní nabízí posluchači něco jiného. Základní smysl studiových nahrávek je jiný: měl by spíše zachytit esenci oné konkrétní skladby, která je nahrávána, zhustit sdělení, představit jakýsi destilát dané kompozice.

Brad Mehldau Brad Mehldau

Jako váš největší přínos kvývoji jazzové klavírní hry se uvádí kontrapunktická improvizace, zvláště práce levé ruky, kterou nehrajete jen doprovod, ale vytváříte pomocí ní další melodické hlasy. Jak jste ktéhle technice dospěl? Můj způsob využití levé ruky začal vznikat jako určitá osobní výzva. Jako dítě jsem se učil klasické klavírní hře, a tenkrát jsem měl poměrně silnou levou ruku. Když jsem pak s klasickou hrou na několik let přestal a vrhl jsem se intenzivně na jazz, herní styl, kterým jsem se řídil – dejme tomu, než jsem dospěl ke svému vlastnímu stylu – nepočítal s melodickým využitím levé ruky. V důsledku toho jsem měl pocit, jako by mi levá ruka vlastně i fyzicky zeslábla. Takže zpočátku to byl druh cvičení, abych vrátil levé ruce tu dřívější

sílu, až jsem pak pozvolna přešel ke kreativnímu využití levé ruky v rámci jazzové improvizace.

Kromě vaší plodné skladatelské činnosti jste i mimořádným interpretem hudby jiných autorů. Jaká jsou nejdůležitější kritéria, podle kterých si vybíráte témata kjejich asimilaci a případné inovaci? Nejdůležitějším kritériem je jednoduše fakt, že se mi píseň mimořádně líbí, mohu se sní emočně ztotožnit a dokáže mne zavést někam, kde jsem před tím nikdy nebyl. Potom přichází na řadu otázka, zda dokážu nalézt způsob interpretace vybrané písně, který bude přesvědčivý jak pro mě, tak i mé spoluhráče, apředevším publikum. To se ne vždy daří. Apřestože existuje mnoho písní, které miluji, některé znich pro mne jako improvizační platforma nefungují.

Vposlední době jsme na vašich nejrůznějších nahrávkách měli možnost slyšet interpretace písní Nicka Drakea. Jak jste se kjeho hudbě dostal a čím vás zaujala? Hudbu Nicka Drakea jsem objevil někdy kolem roku 1995, kdy jsem žil vLos Angeles. Několik mých přátel – někteří byli skladatelé či písničkáři, mnozí znich nejazzoví – znalo jeho hudbu velmi dobře a kjeho nahrávkám mne přivedli. Některé jeho písničky jsou bezesporu svým poněkud smutným způsobem krásné. Drakeova hudba je nádherná, a zároveň smutná i záhadná.

Vaše čerstvě vydaná nahrávka House on Hill představuje skvěle složený kompilát zvašich autorských skladeb, jež byly nahrány ve stejné době jako album standardů Anything Goes. Deska rovněž nabízí vynikající výkon vašeho původního bubeníka Jorge Rossyho. Mohl byste okomentovat změnu na bubenickém postu ve vašem triu? Díky za kompliment. Skutečně vnímám zmiňovanou desku jako zenit naší společné triové práce skontrabasistou Larrym Grenadierem a Jorge Rossym, která trvala více než dekádu. Jorge je částečně zodpovědný za moji hudební identitu, protože jsme se společně hudebně zdokonalovali. Hráli jsme spolu, měl na mne proto dlouhodobý vliv. Jeho odchod ztria byl něco jako odchod části mé osobnosti, a i proto jsem se sním těžko smiřoval. Změna na postu bubeníka byla rozhodnutím, o němž jsem přemýšlel zhruba rok. Myslím, že mě ovlivnily dva hlavní faktory: především jsem nabyl dojmu, že Jorge se chystá odejít sám. Chtěl trávit více času srodinou, a taky začal tíhnout více ke klavíru než kbicím – pianista je to ostatně velmi kompetentní. Zároveň se mi velmi zalíbila možnost hrát sJeffem Ballardem a skutečně jsem toužil sním vtriu spolupracovat.

Odvážil bych se nazvat rytmickou dvojici Larry Grenadier a Jeff Ballard jednou znejvýraznějších jazzových rytmik současnosti, nejen díky Grenadierovu neomylnému rytmu a hlubokým znalostem harmonie a Ballardově hektické, ale zároveň precizní, čitelné a kreativní hře na bicí. Pozorujete od doby, kdy do kapely nastoupil Jeff Ballard, nějaké podstatné změny ve své vlastní hře? Jsem rád, že se vám líbí jejich hra stejně jako mně! Od doby, kdy pravidelně vystupuji sJeffem, se moje hra změnila především rytmicky. Vlastně teď občas hraji spíš jako bubeník, rozvíjím přímý dialog sBallardovou hrou. Jorge na bicí frázoval více jako pianista, Jeff je naopak spíš rytmik, ačkoliv jeho smysl pro frázování je velmi delikátní.

Jak Grenadier, tak Ballard jsou neuvěřitelně zaměstnaní hráči. Máte spolu nějaký druh dohody v tom smyslu, že je vaše trio jejich zásadní preferencí vmomentě, kdy si oba dělají časový plán koncertních turné? Je tomu skutečně většinou tak, a já jsem velmi vděčen za to, že mi věnují svůj čas. Zároveň se ale snažím organizovat svoje hraní spřihlédnutím kjejich diářům, kdykoliv to jen jde. Především proto, aby měli dostatek času pro svůj vlastní projekt, kterým je kolektivně vedené trio snázvem Fly se saxofonistouMarkem Turnerem. Je to skvělá kapela a já bych se s ní nerad dostával do termínových kolizí.

Častěji vystupujete jako leader, nicméně mnoho posluchačů a vašich fanoušků vnímá vaši práci sidemana (například pro Marka Turnera, Kurta Rosenwinkela, Joshuu Redmana, Charlese Lloyda a mnoho dalších) jako stejně atraktivní. Jaká je vaše “filozofie sidemana”? Vždy mě těší, když se někomu zdá moje práce sidemana zajímavá, protože pro mne je to nezbytná součást mé vlastní hudební zkušenosti. Odvážil bych se ovšem zajít až tak daleko, že řeknu něco poněkud kontroverzního v otázce sidemanů vjazzu. Myslím, že jazzová historie byla už od počátku psána do jisté míry zkresleně. Jazz je hudba kapel, hudba kolektivní síly rytmických sekcí. Není to jen hudba leaderů, přestože o nich nakonec slyšíme nejvíc. Co by byl John Coltrane bez Elvina Jonese? Nebo Miles Davis bez Rona Cartera a Herbieho Hancocka? Rytmické sekce jsou zkrátka jedny znejvýznamnějších součástí identity jazzové hudby.

Každý koncert Brada Mehldaua je jistě jiný, pro nedočkavce po obsahu jeho listopadového vystoupení vRudolfinu přinášíme playlist ze srovnatelného koncertu na letošním festivalu ve francouzském Marciacu.

Brad Mehldau Solo (2. 8. 2006, Jazz in

Marciac)

1. Exit Music (filmová hudba, Radiohead) • 2. Things Behind The Sun (Nick Drake) • 3. Lithium (Kurt Cobain) • 4. Goodbye Storyteller (Brad Mehldau) • 5. It‘s Alright With Me (Cole Porter) • 6. Secret Love (Sammy Fain / Paul Francis Webster) • 7. ? (neznámá novinka) • 8. Unrequited (Brad Mehldau) • 9. Resignation (Brad Mehldau) • 10. Trailer Park Host (Brad Mehldau)

Zdroj: France Inter, podle www.dimeadozen.org

METHENY O MEHLDAUOVI

Nejčerstvějším počinem Brada Mehldaua je album Metheny/Mehldau (Nonesuch, 79964), které vyšlo vzáří. Jak název napovídá, své síly zde spojil Mehldau skytaristou Patem Methenym, a to jednak vduetech, ale i kvartetu (tedy Metheny, Mehldau a rytmika Mehldauova tria, Larry Grenadier a Jeff Ballard). Pozadí této spolupráce přibližuje Pat Metheny:

Když jsem byl vpolovině devadesátých let na turné sJoshuou Redmanem, zmínil se mi jeden večer mezi řečí: “Slyšel jsem pianistu, kterého co nejdřív vezmu do své kapely. Myslím, že se ti bude jeho hraní opravdu, myslím OPRAVDU, líbit!” To byl jen nenápadný začátek. Za pár měsíců, vdobě, kdy vycházela Joshova deska Moodswing, jsem vautě náhodou vrádiu zaslechl skladbu Chill. Když začalo klavírní sólo, znělo tak přesvědčivě, že jsem musel zaparkovat na krajnici a soustředěně se do něj zaposlouchat. Bylo neuvěřitelně silné aoriginální, vyzařovalo z něj sebevědomí ahudební názor, který jsem od nové tváře na hudební scéně dlouho očekával. Vzpomínám si, že mi tenkrát problesklo hlavou, že Josh měl naprostou pravdu. Ten hráč se mi opravdu líbil na první poslech! Od chvíle, kdy se Brad Mehldau začal profilovat jako nejvýraznější představitel své generace, jsem jeho kariéru velmi pozorně sledoval. Jeho trio nalezlo mimořádně autentický způsob souhry. Samotný Brad rozvinul styl hry, reprezentující jeho vlastní vesmír, ve kterém je schopen sladit vjednotný celek širší jazzovou tradici sodkazem a vývojem klasické hudby i občasnými “novými impulsy” ze světa hudby, jež hýbe dnešním světem. Dlouhodobě se mi zdálo, že se rodí myšlenka společného projektu. Párkrát jsme se sešli a znevysloveného podtextu naší konverzace vždy vyplynula aktuálnost spolupráce. Nakonec jsme se dohodli na termínu. “Sejděme se vprosinci. Každý znás něco napíše. Něco zkusíme. Uvidíme, co ztoho bude. Duo? Kvarteto? Proč ne obě?”

(převzato zbookletu Metheny/Mehldau, překlad spi)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.