středa, 2. srpen 2006

Boris Urbánek: Co se chystá v Ostravě

Napsal(a) 

Boris Urbánek Boris Urbánek

Pianista a skladatel Boris Urbánek (1961) na sebe v posledních letech upozornil hlavně muzikály Mrazík a Romeo a Julie nebo hudbou k filmu Báječná show. V současnosti se opět soustřeďuje hlavně na své jazzové aktivity. Práce je víc než dost – hraje ve znovuobnoveném orchestru Ostravského rozhlasu, ve stále fungujícím TUTU, Boris Band Combination a s obdobně laděnými Rhythm Desperados vydal v červnu koncertní snímek Volcano. Ostrava je pro něj osudová láska; po hudební stránce je prý zdejší scéna hlavně hodně otevřená novým impulsům. Podobně otevřená snad budou i dvě nová alba, na kterých Urbánek nyní usilovně pracuje.

Hudební tvář TUTU výrazně ovlivnila tvorba Milese Davise 80. let, vlastně už název kapely byl odvozen od jeho slavného alba. Málokdo ale ví, že jste se s Davisem osobně setkal na jazzovém festivalu ve finském Pori a „posvětil“ vám název skupiny. Jak k tomu došlo?

Bylo to v roce 1988, kdy jsem hrál v kapele Petra Lipy, a byli jsme na festival v Pori pozváni. Druhý den po koncertě jsme odlétali z Pori do Helsinek a v letištní hale potkali Davise s celou kapelou. V letadle jsem se trochu osmělil a sedl si k jeho klávesákovi Adamu Holzmanovi. Řekl jsem mu, že mám kapelu TUTU, přesně podle Davisova alba, on byl nadšen a hned mě posílal za Davisem. Když jsem za Milesem přišel, díval se na mě nejprve trochu skrz prsty, ale když jsem mu řekl, že jsem založil TUTU, byl velmi milý a prohodili jsme pár slov. Podepsal se mi slovy: „For TUTU, Miles Davis“. Bylo to krátké, ale pro mě velmi zásadní setkání. Vždyť kdo jiný může říct, že se s ním osobně setkal?

Jak teď TUTU vlastně funguje? Jak často míváte koncerty?

Tak TUTU samozřejmě funguje. A je to pro mě skutečně srdcová záležitost, nejenom proto, že nám název posvětil Miles Davis, ale taky proto, že to byla kapela, pro kterou jsem napsal své první věci, natočil s ní svou první jazzovou desku. Problém je, že mí slovenští spoluhráči, Martin Gašpar a Marcel Buntaj, jsou neuvěřitelně vytížení, takže se setkáváme poměrně zřídka. Samozřejmě jim práci přeji, na Slovensku doprovázejí kdekoho, ale také mě to trochu bolí. Naposledy jsme spolu hráli v dubnu, u příležitosti 10. výročí ostravského klubu Parník.

Před časem jste na ostravský koncert TUTU přizvali Jósefa Skrzeka z legendárních polských SBB. To mě docela překvapilo, znáte se delší dobu?

Jósef Skrzek a SBB je moje další srdcová záležitost. Slyšel jsem je poprvé na desce SBB – Live in Stodola, když mi bylo asi patnáct, a ohromně mě oslovili. Časem jsem si je zamiloval, jezdil jsem na všemožné jejich koncerty, mám snad kompletní diskografii. I když je poslouchám dneska, cítím, jak jsou jejich skladby stále fenomenální. Sním o tom, že až budu mít jednou čas, zaranžuji je pro velký orchestr. Skrzek prostě předběhl dobu. No a když jsem SBB před čtyřmi lety získal na koncert do Parníku, hned jsem na ně vysypal, jaký jsem jejich fanatický obdivovatel, a brzy jsme se spřátelili. Pak už nebyl problém Jósefa pozvat na koncert TUTU. Dokonce uvažuji, že bych ho na některou desku TUTU přizval jako hosta.

A chystá TUTU něco nového? Od poslední desky Sundance uběhlo deset let.

Ano, už jsme dlouho nic nenahráli, měl jsem hodně práce s muzikály, filmem a podobně. Ale teď mám znovu chuť na jazz, deska Rhythm Desperados je vlastně jenom začátek. Nechci nic dělat jen z toho důvodu, že musím. Zjistil jsem totiž, že na desku nemá cenu spěchat, na realizaci musí být správná doba, musíte mít ten správný tvůrčí přetlak. Ta chvíle se blíží a velmi intenzivně na věcech pro TUTU pracuji, tedy skládám.

Vaše první profesionální angažmá bylo v duu JAZZ IQ s Martinem Kratochvílem, což byla ve své době (1984-86) docela progresivní elektronická hudba. Kratochvíl byl už tehdy docela slavná osobnost, vy jste měl čerstvě po konzervatoři, jak k té spolupráci došlo?

Pro mě to bylo obrovské štěstí, že jsem se hned po škole mohl dostat „do učení“ k Martinovi. On a Jazz Q byly mé velké vzory. Doporučila mě Jana Koubková, která hostovala v mé kapele Jazzová laboratoř. Martin chtěl dělat hudbu, která se tu vůbec nedělala, s počítači, sequencery, programováním. Vlastně jsme razili novou cestu, a nebylo to jednoduché, tehdejší počítače a software byly strašně nedokonalé a nespolehlivé. Martin jejich možnosti ale neustále studoval, a díky němu jsem už tehdy velmi rychle vnikl do světa počítačů a elektronické muziky, která mě vždycky přitahovala. Pro JAZZ IQ jsme skládali oba, dokonce jsem zpíval, ale přes vocoder, který jsem poprvé slyšel u Herbieho Hancocka, a úplně mě nadchl. Rytmika byla programovaná, a jako první u nás jsme používali MIDI.

Bohužel asi po roce jsme poznávali i úskalí počítačové hudby – zdálo se nám, že jí chybí život, a že pro lidi vlastně dva „strejcové“ na pódiu nejsou moc zajímaví. Možná to byla i naše chyba. Hledali jsme všechny možnosti těch nástrojů a měli jsme pocit, že všechny nové zvuky musíme vyzkoušet i na pódiu. Martina taky začalo znovu lákat živé hraní. Elektronická hudba vždy sváděla k nevkusu, a podobné problémy jsem pak sledoval i u mladších muzikantů. Nahrávky JAZZ IQ existují, nahráli jsme je ještě v Martinově studiu. Docela mě mrzí, že nikdy nevyšly.

Už tehdy jste dostával nabídky na účinkování v Praze. Jaký je váš vztah k Ostravě? Proč jste se vlastně nikdy nepřestěhoval?

TUTU, zleva: Marcel Buntaj, Martin Gašpar, Boris Urbánek, Michal Žáček, foto Radovan Šťastný TUTU, zleva: Marcel Buntaj, Martin Gašpar, Boris Urbánek, Michal Žáčekfoto: Radovan Šťastný
Měl jsem hodně nabídek, i Martin mi říkal, že bych měl přesídlit do Prahy, pokud to s hudbou myslím vážně. Jenomže já se ve dvaceti ženil a stěhovat se s celou rodinou do Prahy se mi zdálo strašně složité. Byl jsem tehdy hrozně nepraktický. Později mě lákal taky Petr Janda do Olympicu, taky říkal, že bych se musel přestěhovat, ale v té době už jsem zase nechtěl dělat pop music, ale jazz. Jakmile jsem v Ostravě zakořenil, už jsem neměl chuť měnit. Ostrava je zvláštní město – pokud si ho někdo zamiluje, tak už ho miluje do konce života.

Existuje něco jako „ostravská scéna“? Jaká je?

Víte, my jsme tu na jednu stranu izolovaní, ale na druhou stranu hodně otevření. To znamená, že jsme izolovaní od pražské scény, která je až moc zahleděná do standardního pojetí jazzu – v Praze je spousta skvělých mladých muzikantů, ale je mi někdy smutno, když slyším, že hrají skvěle pouze nějaký svůj vzor. Je tam mnoho výborných pianistů, ale kdybych zavřel oči, asi bych je jen těžko od sebe rozeznával. V Ostravě to fungovalo vždy trochu jinak, orientovali jsme se hodně na polskou a světovou scénu, a možná i proto nejsme svázáni definicemi typu „jazz je to a to“. Ostravská scéna je jen těžko definovatelná, ale rozhodně jí nechybí otevřenost. Pohybujeme se vždy na pomezí, ostatně jazz musí být otevřená záležitost. Vemte si třeba Michala Žáčka, ten hraje se mnou, s Petrem Lipou, Janou Kirschner a mnoha dalšími bez ohledu na žánry. V téhle otevřenosti máme možná blíž ke Slovensku.

Podobně jako s JAZZ IQ jste u nás svého času razil cestu albem UV Drive s Emilem Viklickým (1997). Ve své době to byla jedna z mála českých nahrávek, která reagovala na vlnu acid jazzu. Jak se na ni s odstupem času díváte?

Jsem hrozně rád, že jsem ji mohl udělat. S nápadem nahrát elektrickou desku přišel vlastně Emil Viklický. Zná se s Herbie Hancockem, občas ho i navštěvuje, a v té době zrovna přijel plný zážitků z natáčení jeho desky Dis is da drum. S Emilem jsme se znali už dlouho, věděl, že se elektronikou hodně zabývám, takže navrhl, že bychom něco podobného mohli taky nahrát. V 90. letech byla taková hudba hodně módní, ale skladby z UV Drive hrajeme dodnes.

Šel byste do podobného elektrického projektu znovu?

Ano, určitě. Nechci předjímat, ale shodou okolností teď chystám desku postavenou na podobných principech. UV Drive je v každém případě poplatná době, ve které vznikla, já se ale pořád snažím nasávat současné vlivy, takže tenhle nový projekt by měl odrážet to, co cítím dnes. Byť bude hodně elektronický, stále pracuji na jeho „akustickém vyznění“, protože i základem elektronického projektu by měly být akustické nástroje, ty jsou jeho duší.

A vaše inspirace v tomto ohledu?

Hodně mě inspiruje například Erik Truffaz, za posledních pár let v této oblasti uvažuje asi nejprogresivněji.

Jak se liší vaše současná skupina Rhythm Desperados od předešlého Prague Agharta Gangu? Kromě toho, že zpěvačku vystřídal saxofonista.

Rhythm Desperados vznikli původně jako doprovodná kapela Tony Graves. Tonya je skvělá zpěvačka, ale časem jsme si přestali rozumět, takže jsme se rozešli. Prague Agharta Gang byl potom vlastně jenom přechodný název, ale nakonec jsme se vrátili k názvu Rhythm Desperados. Bez zpěvačky je repertoár úplně jiný, s ní šlo vlastně o coverband, hráli jsme převzaté písničky Stevie Wondera, Al Jarreau atd. Bez ní jsme začali hrát znovu moje věci, takže jsme se vlastně zvukově přiblížili TUTU nebo Boris Band Combination.

Kdyby vám někdo řekl, že koncertní desku Volcano, kterou teď Rhythm Desperados vydali, si nemá cenu kupovat, protože přesně polovina skladeb pochází z UV Drive, co byste mu odpověděl?

Myslím, že nemá smysl takhle uvažovat. UV Drive byla ryze studiová záležitost s programovanou rytmikou, Rhythm Desperados převzali některá témata, ale je to živá kapela, skladby jsme posunuli někam úplně jinam. Navíc živý koncert je neopakovatelný, pokud bychom nahráli živou desku teď, vypadala by zase docela jinak.

Koncem srpna pořádáte festival Jazz Open Ostrava. Má nějakou delší tradici? Jak bude vypadat?

Vlastně jakousi tradici má, protože už dříve jsme vždy poslední den školního roku pořádali v Ostravě festival Jazz Club Night. Letos jsme festival přesunuli na poslední srpnový den, ale princip open-air festivalu zůstává. Navíc jsme jej přesunuli do prostor Slezsko-ostravského hradu, který je nově opravený. Hlavní lákadlo je zřejmě Jiří Stivín s kvartetem, Rhythm Desperados, a snad taky The Gizd Q. Rozpočet je zatím malinký, čemuž odpovídá i program, ale snad bude časem lépe.

Jak se díváte na existenční krizi, kterou si, aspoň podle vyjádření pro média, prochází nyní Najponk? Mám pocit, že vy podobné problémy nemáte. Není pro vás hraní v jazzových skupinách spíše odreagováním od práce na reklamě, muzikálech apod.?

Neřekl bych, muzikály jsou pro mě pro v tuto chvíli uzavřená kapitola, k jazzu jsem si odběhl zase na plný úvazek. Najponk je taková složitá osobnost, je pro mě těžké ho nějak hodnotit. Podobnou krizi nezažívám, spíš mám vždycky stres z toho, co všechno jsem ještě nestihl – že jsem se něco nenaučil, nesložil, nebo že na něco jednoduše nemám.

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.