pondělí, 19. leden 2009

Boris Krajný: Rozpravy a zámlky nad klaviaturou

Napsal(a) 

Boris Krajný: Rozpravy a zámlky nad klaviaturou, foto archiv Boris Krajný: Rozpravy a zámlky nad klaviaturoufoto: archiv

Hovor s ním probíhá v častých pozastaveních, zamyšleních. Nebýt četných kritik, domácích i zahraničních, sám by sotva zmínil hustou pavučinu svých koncertů, sólových nebo s komorními soubory a orchestry, v téměř všech kontinentech planety. Jen skromně přiznává své celoživotní směřování a úspěchy. Považuje je za přirozenou součást života. Z mladistvého vzhledu by sotvakdo hádal, že Boris Krajný překročil jen o málo šedesátku.

Z Kroměříže do světa

Klavír je jeho největším životním partnerem, tak samozřejmým, jako jsou členové rodiny a rodu. Potkal se s ním v šesti letech, ale slyšel ho doma často. Maminka byla pianistka. Ve čtvrtém ročníku vyšší hudební školy vyrazil z rodné Kroměříže do Prahy zahrát prof. Františku Maxiánovi, velkému pojmu klavírního umění, a ten mu doporučil, aby se v září přihlásil k dodatečným přijímacím zkouškám na AMU. Ještě neměl maturitu a už byl přijat, hned do druhého ročníku.

Má za sebou kus pianistického života a přesto není mediální hvězdou, kterých je kolem nás bezpočet. Čím to je? Ani na počátku, ani dnes nemá u nás hodnotná hudba na růžích ustláno. Mladý pianista, zastupovaný státní agenturou Pragokoncert, si mohl na počátku cesty nechat o koncertování ve světě jen zdát. Reputaci mu navíc poškodila emigrace dvou bratří. Dnes už o něm svět ví, dokonce víc, než publikum domácích koncertních pódií. Sám se ale na výsluní moc nedere.

Jak si dnes stojí Boris Krajný na světovém pianistickém žebříčku? "To zhodnotí jiní. Dřív jsem si užíval cest za hranice, protože bylo obtížné se dostat ven. Dneska už mě to tolik neláká. Když něco odpadne, říkám si, bůhví čemu jsem unikl." I tak je plně vytížen.

V péči velkých učitelů

Výchozím bodem bylo pro Krajného studium u obávaného pedagoga, profesora Františka Maxiána (1963 - 1969), zejména jeho pojetí řádu, zejména v rytmu. Že by pedant? "To se nedá říct. Vyžadoval přísně, až triviálně, soustavnou docházku, pravidelnou práci a úctu k textu, aby se krůček za krůčkem skladba zlepšovala. U něj nemluvilo »umění« na prvním místě. Když ale slyším jeho pojetí Dvořákova koncertu s Českou filharmonií a s Talichem, mám to za nejlepší uchopení tohoto díla, plné inspirace, se vším, co k uměleckému posvěcení skladby patří."

Po absolvování AMU studoval Krajný u profesora Ivana Moravce (1969 - 1973). "Byla to škola rafinovanější, kde zvuk byl na předním místě. Šlo ovšem i o něco jiného, cosi vyššího. Zatímco Maxián přikazoval »tak to bude«, u Moravce se člověk dověděl »proč to tak má být«. Pokud jsem měl vlastní přístup, musel jsem ho umět logicky obhájit. U obou pedagogů jsem však respektoval jejich zkušenosti, věk i vyhraněné a zažité názory, k nimž došli cestou prozkoumávání slepých uliček, jimž se mladý interpret v průběhu studia mnohokrát nevyhne."

Učení není mučení

Dnes mnohé ze získaných pedagogických zkušeností předává Boris Krajný mladým pianistům. Učí na AMU (od 1991 jako asistent, od 1997 jako docent), teď v půlúvazku, se zhruba pěti posluchači v ročníku. Vzpomíná, jak roky uběhly a jak se situace otočila. "Sedím třeba na přijímacích zkouškách, hraje jeden student za druhým, zasednou ke stejnému nástroji, a každému klavír zní jinak. V jiném zvuku, v jiném přístupu ke stejné skladbě. Říkám si, čím to je a kladu si otázku: Tak to chceš ty, nebo ti to někdo poradil? Učím je pak, aby dokázali sami sebe poslouchat, jakoby hrál někdo jiný. Pokud se to student naučí, bude časem vědět, co chce. Vyžaduji po něm dosažení úrovně, nejdřív na jedné skladbě, pak na těch dalších, aby je dotahoval do stejné roviny."

Profesor Maxián říkával, že když si je člověk příliš jistý dosaženým výsledkem, v tu chvíli už jde dolů. "A dodával: Dostat se na tu úroveň je snazší nežli ji potom udržet. Byl přesvědčen, že hraní je proces bez konce. Když se dosáhne maxima, musí se po čase jít zase o kus dál, a tak až do nekonečna." Je samozřejmé, že Krajný orientuje své žáky v různých stylových období, v odlišnosti interpretace jim příslušející, a ve zvukovém vyhranění. Doufá jen, že si z té výuky něco odnesou a těší ho, že když po čase jeho posluchač sám vyučuje, vzpomíná na jeho pedagogické přístupy a používá je.

Ohlédnutí nazpátek

Způsob výuky obou pedagogů, Maxiána a Moravce, byl pro Krajného tou správnou volbou. Vyhovoval jeho naturelu. Vlastní interpretace se později proměňovala pod vlivem osobního vývoje i poznávání velkých pianistů. Vzpomíná na první koncerty Svjatoslava Richtera i Emila Gilelse, a stejně skvělé byly pro něj v šedesátých letech koncerty Arturo Benedetti Michelangeliho. Nenahraditelná škola přípravy do uměleckého života! Ta setkání či poznání nemohla zůstat bez vlivu na další Krajného vývoj. Jen se musel stále ujišťovat, že jde tou správnou cestou. "Jejich koncerty byly pokaždé úžasným povzbuzením a rozhodně jsem se po nich netrápil tím, že nejsem Richter. Taková osobnost se objeví možná jen jednou za sto let." Dnes se říká, že bohaté roky skončily a že talenty se už nerodí. Docent Krajný tvrdí opak. "Vždycky se na přijímacích zkouškách objeví na třicet mladých pianistů a pokaždé se z nich dá vybrat několik dobrých. Jejich vývoj závisí pak na pedagogickém vedení a vlastním snažení."

První samostatné kroky

Boris Krajný měl docela razantní umělecký nástup. V šestadvaceti se stal sólistou Pražského komorního orchestru (1971 - 1981) a o deset let později sólistou České filharmonie (1981 - 1989). Mířil samozřejmě k sólové a komorní hře, ale práce s orchestry ho nijak nesvazovala. "Mám na tu dobu krásné vzpomínky. Práce s PKO byla vlastně komorní hrou a s Filharmonií jsem si mohl zahrát velké koncerty a vytvořit si širší repertoár." Neovlivňovalo to nijak jeho záměr být sólistou, přineslo to naopak zkvalitnění vlastní hry. "Komorní hra je základ všeho. Tím, že jsem byl v PKO od klavíru vlastně dirigentem orchestru, mohl jsem ovlivňovat časový a zvukový průběh hry. Strašně mě nadchlo na Danielu Barenboimovi, že když dirigoval symfonii, dirigoval, jakoby hrál na piano. Musel k tomu mít samozřejmě dirigentskou techniku, ovšem poznatky z klavírní hry aplikoval na orchestr. Ještě na konzervatoři jsem sám trochu koketoval s dirigováním, dnes ale vím, že je to tak obtížné řemeslo, že je dobré ho nepodcenit. Skvěle ho uchopil třeba Jan Panenka (vystudoval dirigování u prof. Dědečka ), pod nímž jsem si zahrál i nahrál Dvořákův koncert. Byla to pro mě úžasná zkušenost."

Nedlouho po ukončení studia absolvoval Krajný dvě významné soutěže: V roce 1975 obdržel čestné uznání v mezinárodní soutěži královny Alžběty v Bruselu a 1976 zvítězil v mezinárodní soutěži v italské Senegálii. Byl už ale na věkové hranici soutěží, zatímco největší šanci mívají většinou ti nejmladší. "A stejně nikde není záruka, že půjdou po vrcholném úspěchu nahoru."

Důležitým uměleckým krokem byla první nahrávka klavírních koncertů Rousella, Honeggera a Poulenca s PKO pro Supraphon. Hned za ni získal Grand Prix du Disque de Charles Cros Paris (1982)! O úspěchu se dozvěděl při zájezdu s Českou filharmonií v Japonsku a nezapírá, že byl velmi povzbuzen. Ty koncerty hraje dosud, ale jsou bohužel dramaturgy málo žádány. Jejich provozovací práva a zapůjčení materiálu není nijak levnou záležitostí.

Na francouzskou klavírní literaturu počátku století navázal v následující tvůrčí etapě nastudováním a nahrávkou dvou CD (1987 - - 1989) kompletního klavírního díla Maurice Ravela. Obsah těch skladeb s atmosférou fin de siecle ho zcela uchvátil a výsledek toho zaujetí je stejně úžasný jako přesvědčivý. Spojuje virtuozitu se světem fantazie, snový svět klavírního zvuku s vytříbenou znělostí nástroje a s obrazovou zvukomalebností hudby impresionismu. I v tomto případě dramaturgové koncertních pódií pozapomínají na jedinečný hudební svět tohoto skladatele.

Pozornost moderní tvorbě

Nemalý zájem věnuje Krajný soudobým skladbám, ať českým nebo světovým. Připomíná to například jeho loňský program, hraný v Národní galerii Washingtonu D.C., s logem "Střední Evropa let 1918 - 1948". Hrál Leoše Janáčka, Ervína Schulhoffa, Gideona Kleina, Klementa Slavického a Jaroslava Ježka. Opakoval jej znovu na newyorské univerzitě.

Ještě z doby působení s PKO si vysloužil označení mozartovského a beethovenského interpreta, kdy skladby těch autorů často zaznívaly v repertoáru souboru. Hrál mimo jiné i koncerty Chopina a Mendelssohna, pochopitelně bez dirigenta. Potvrdil si, že lze hrát raději bez něj, nežli si přizvat do čela slabší uměleckou sílu. V té době studoval s PKO vynikající houslista a muzikant Břetislav Novotný a docílil špičkové souhry tělesa.

V repertoáru Borise Krajného má své důležité místo i česká hudba. "Hraju Dvořákův koncert, Martinů Inkantace i jeho sólové klavírní skladby a Smetanovy České tance. Není mi dost pochopitelné, proč je Smetana tak málo žádán. Pokud jde o Janáčka, rád bych se teď po letech podíval v brněnském Janáčkově muzeu na autorovy rukopisy a některé detaily si znovu ověřil a upřesnil. Hraju také často a rád Josefa Suka. Ovšem ne vždycky je ve světě česká hudba plně chápaná, ne pokaždé kritikou se samozřejmostí přijímána. Je to pro nás interprety velký úkol."

Má zvláštní vzpomínku na jeden program s dílem Leoše Janáčka. Byl někdy v devadesátých letech pozván do francouzského města Rouane, kde proběhl jednodenní víkendový »Janáčkův maraton«. Už napohled dost kuriózní záležitost organizovaná jeho skutečnými ctiteli! Probíhalo na ní několik koncertů s pestrým janáčkovským programem klavírní a komorní hudby, šest osm pořadů, v jednom městě, na různých místech, od rána do večera. Mělo to úžasnou odezvu a bohatou návštěvnost.

Plány a představy

Problematika nahrávání je dnes dostatečně známá. Není mnoho možností k realizaci, základní repertoár je v podstatě zaznamenán, na nové nahrávky chybějí finance, trh je zasycen zahraničními CD všeho druhu i kvality. Boris Krajný natočil pro Supraphon zajímavé skladby dost opomíjeného skladatele, Jana Václava Hugo Voříška (Brilantní variace a Rondo, op. 22. spolu s jeho Symfonií D dur) Na trhu to CD už nelze sehnat, možnosti reedic jsou všeobecně pramalé. "Ostatně zjišťuji mnohdy, zejména v zahraničí, že někdo dělá z koncertu záznam, a vlastně se neví, co se s ním pak stane. Několik jsem jich přece časem získal, ale vím, že jiné mi do ruky nepřijdou. Taková je situace a nic s tím nenadělám."

Jak vypadá současný repertoár Borise Krajného? Říká, že je nejspíš klasický. Vytváří sestavy koncertů s Bachem na počátku, v první půli pak zařazuje některou sonátu, po ní často Chopina, Ravela, Debussyho, a když dramaturgie požaduje, tak i soudobou hudba. "Hraju v sezoně repertoárově, zhruba řečeno, tři koncerty s orchestrem a dva tři recitály. Vedle toho hodně komorní hudby, nejvíc s Kocianovým a Panochovým kvartetem, doma i v zahraničí, letos několikrát v Německu, Kanadě, Americe. Mnohdy jsme i na měsíčním turné."

Je třeba najít čas k novému studiu, ale i k zamyšlení nad pojetím repertoáru z minula. "V detailech se moje pohledy na interpretaci jen málo mění. Dovolím si proto tvrdit, že kdyby zaznělo něco z mých dřívějších nahrávek, poznal bych se."

Katalog cest a života

Má na svém kontě na pětatřicet zemí, kde koncertoval, ale příliš se tím nezabývá, ani nechlubí. Spíš vzpomíná s nostalgií na svůj první výjezd s PKO do zahraničí, do libanonského Baalbecku, kde vystupovali pod širým nebem v proslulém Venušině chrámu. Díky dvěma emigrovaným bratrům to byla pro Krajného hodně obtížně realizovatelná cesta. Osud to ale vždycky nějak vyřeší. "Museli se za mne zaručit někteří moji známí, kteří tím možná riskovali i svou existenci." Po tomhle turné se pro něj situace výjezdů konečně prolomila.

Zahraniční vystoupení provázela i cenná setkání s umělci a dirigenty. V posledním čase zažil několik koncertů s dirigentem Alexandrem Rahbarim, svého času hostujícím dirigentem České filharmonie, který dnes působí v Záhřebské filharmonii. K zahraničním zkušenostem a vzpomínkám patří i jeho první uvedení některých českých děl. V Jihoafrické republice to byl například Dvořákův klavírní koncert, určitě pro domácí publikum dílo objevné, stejně jako Inkantace Bohuslava Martinů v malajsijském Kuala Lumpur. Počátkem září vystoupil Boris Krajný na festivalu v Besançonu s krásným českým programem, Dvořákem a Janáčkem, s Biblickými písněmi a Zápisníkem zmizelého, s Dagmar Peckovou a Otakarem Kleinem.

K cestám patří i návraty. Ty jeho patří čas od času rodné Kroměříži. Váže se k nim nostalgie mladistvých let, vztah k architektonickým památkám a zámku, kde vznikal Formanův film Amadeus. Před lety hrál v rodném městě s Orchestrem konzervatoře Kroměříž. Tehdy Dvořákův, a před dvěma roky Gershwinův koncert. Tento soubor vydobyl před třiceti lety v Berlíně třetí cenu na soutěži studentských orchestrů zaštítěné jménem Herberta von Karajana. Napřesrok chystají společné hraní opakovat.

Pohled do budoucna mu není vlastní. Kam směřuje? Říká: "To kdybych věděl!" Těší ho učení. Je pedagogem na pražské AMU, ale vyučoval i na mistrovských kursech ve Spojených Státech, Kanadě a v Koreji. Vzpomíná na koncerty v Egyptě, Jižní Americe, v Mexiku, Chile, Argentině, Ekvádoru, Brazílii, ve Spojených státech, v Kanadě. Na Stanford University, v Portlandu, Los Angeles, v Edmontonu a Hamiltonu uskutečnil pokus dostat přes kontinent s místními umělci a v anglickém překladu Fibichovy melodramy. Setkal se s úspěchem. Hodně z české hudby zaznělo v jeho podání také v Torontu, New Yorku, Milwaukee, ale i v mnoha evropských městech. "Velké plány do budoucna nerozvíjím, žiju dneškem," říká. "Plány by ostatně byly, a člověk se samozřejmě neustále něčemu novému učí. Jen není dost času učit se tolik, kolik bych chtěl." Naštěstí má v sobě Boris Krajný dost trpělivosti a tvořivé roky před sebou.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.