Na loňském předávání Českých (Zlatých) slavíků hudebním hvězdám showbussinesu zahrálo na pódiu Státní opery Praha jednu ze skladeb své poslední desky ženské kvarteto BOND (Haylie Ecker – první housle, Eos Chater – druhé housle, Tania Davis – viola, Gay-Yee Westerhoff – violoncello). Přestože prodalo ve světě za krátkou dobu svého trvání několik milionů desek, zaujalo vystoupení čtyř modelingových krasavic kupodivu méně, než jsem čekal. Paradoxem je, že oba jejich projekty vydala firma Decca, která je vedena jako klasická a jejíž produkty jsou spojovány se jmény Pavarotti, Bartoli, Fleming, Ashkenazy, Dohnányi, Hogwood, Goerne.
Avšak podobně jako EMI i Decca patří k nejagresivnějším firmám, co se týká „rozorávání mezí“ mezi hudebními žánry. HARMONIE se reflexí tohoto trendu dosud téměř nezabývala a v podstatě měla tendenci reflektovat tuto oblast hudby z pozice puristy. Tato glosa se pokouší pohlédnout na hudbu jakoby zvnějšku a utřídit některé důvody existence BOND a jiných podobných umělkyň a umělců, kteří vzešli z klasické hudby, občas ji rádi využívají, ale především se řídí heslem, že v dnešní postmoderní době je možné v podstatě vše.
Vše v hudebním byznysu samozřejmě souviselo a stále ještě souvisí s gramoprůmyslem, jenž každoročně vynáší zisky v řádu stamilionů US dolarů. O směrech vývoje v tomto byznysu vždy rozhodovalo několik nadnárodních korporací. Bylo tomu jak v zlaté době 80. let, tak i v současné kritické době, kdy klasické CD čeká boj o přežití a kdy leadři ostře bojují o to, zda cedéčko nahradí například Formule Super-Audio-CD (za tím stojí Sony a Philips jako výrobci a Sony Music, Universal a EMI jako vydavatelé) nebo DVD-Audio (Panasonic jako výrobce, Warner Music a BMG jako vydavatelé).
Vraťme se však k marketingové idyle 80. let. Tehdy se pětice největších společností rozhodla změnit zvukový nosič, dotlačila zákazníka k výměně fonotéky a svět začaly zaplavovat cédečka a jejich přehrávače. I pro firmy s klasickou hudbou nastaly zlaté časy. Zisky byly závratné, piráti ještě nikoho významně neohrožovali a na budoucnost se nemyslelo. Gramofonový „klondike“ však zákonitě nemohl trvat věčně. Zákon nabídky a poptávky je neúprosný. Trh se začal nasycovat, a tak bossové hledali další cesty pro udržení kapitalizace investic. Vedle rostoucí využívání bohatých archivů se začala hroutit „čínská zeď“ klasiky a objevily se první výpady do „barbarských“ území popu a rocku a naopak nájezdy do vznešeného hájemství klasické hudby. Choutky gramofonových leadrů se spojily s ambicemi interpretů a skladatelů a na světě se objevil nový termín crossover.
Podobně jako americký prezident není ochoten přiznat, že za jejich zájmem o Irák není jen starost o bezpečnost a ochrana lidských práv, ale též americký národní zájem o kontrolu ropných zdrojů, tak i hudební bossové mluví o zájmu o budoucnost klasické hudby a přilákání nových (= mladých) lidí, přičemž leitmotivem je samozřejmě byznys. K tomu, aby v digitální éře ještě zvýšili zisk, potřebovali ne už jenom mediální hvězdy jako byli kdysi Lanza, Karajan nebo Callas a velmi sofistikované marketingové kampaně, ale megahvězdy. Boj o velké peníze začala v roce 1984 trojice Pavarotti – Domingo – Carreras, jež určitě vejde do dějin kulturního byznysu. Na jejich stadionové koncerty chodili skutečně i lidé, kteří třeba nikdy nebyli v operním divadle. Kupovali si sice jejich desky, ale koncertní sály a operní domy s normálním repertoárem zvýšení zájmu nepocítily. Média odvedla perfektní práci a promotéři, firmy a umělci si nad do té doby neslýchanými zisky mnuli ruce nadšením. Koncerty Tří tenorů se časem rozmělnily, také rentabilita klesla a i projekty typu Pavarotti & Friends nebo Domingo ve Vídni časem vyčpěly. Producenti a agenti však našly jiné slibné cesty. Klasická hudba se totiž stala jednak vítanou zemí neoranou pro popové hvězdy (Andrea Bocelli, Sarah Brightman, Charlotte Church, Filippa Giordano, Sissel…, u nás Karel Gott, Daniel Hůlka), jednak mladé a dravé hvězdy vyšlé z klasiky nabízely projekty bořící škatulku klasické hudby (Nigel Kennedy, Vanessa Mae, u nás Jaroslav Svěcený nebo Štefan Margita). Leadry v tomto směřování gramoprůmyslu byly hlavně firmy Decca a EMI, kdežto například firmě Deutsche Grammophon se podobným krokům zatím dařilo vyhnout.
Po celosvětovém úspěchu houslistky Vanessy Mae, která je členem týmu EMI, musela v 90. letech zákonitě přijít reakce hlavního rivala. A tak na počátku století začalo okupovat prodejní žebříčky a hitparády smyčcové kvarteto BOND, jež je produktem stejného člověka, který „udělal“ Vanessu Mae. Především proto asi kritici dávají těchto pět dam do souvislosti a píší dokonce o plagiátu. Mají pravdu však pouze v otázce image, nástrojů, architektury jejich koncertních show a instrumentální zručnosti. Jestliže Vanessa Mae ještě zcela neopustila půdu klasické hudby, bondovky proplouvají světem hudby zcela bez zábran a berou si od všeho, co jim právě vyhovuje. Je těžké vynést jednoznačný soud, zda-li se jedná o pop s velmi volným klasickým základem, o umělecký počin nebo o kýč. Jedno je jisté: přestože nahrávky bondovek vydává klasická firma, nejedná se o klasiku. Tuto nálepku lze ještě volně přiřadit třeba ke jménu Bocelli, ale ne pro BOND. Dodejme jen, že podle zahraničního průzkumu k fenoménu BOND si kupuje tuto hudbu velmi podobné spektrum lidí jako kdysi desky Tří tenorů. Je nepochybné, že stejně jako se s touto skupinou nikdy nesetkáme v nabídce Salcburských slavností nebo Pražského jara, tak pro miliony lidí, kteří si koupili jejich hudbu a pro statisíce, kteří si ji nelegálně zkopírovali, má tento způsob hudební prezentace asi svůj smysl a něčím je oslovuje. Nemyslím si, že kariéra bondovek bude dlouhá, myslím si však, že je třeba se smířit s existencí takových či jiných osobností a projektů. Dost možná, že i takováto podoba „crossoveru“ bude pro nějakou část, i když doufám, že ne moc dlouhou, 21. století symptomatická. Rozhovor, který následuje, vznikl jako exkluzivní materiál při návštěvě kvarteta BOND v Praze.
Jak jste se vlastně daly dohromady?
Eos: Haylie a já jsme se potkaly v Londýně, kam jsme nezávisle na sobě přijely studovat hudbu. Tam jsme se taky seznámili s Gay. Haylie se s Gay seznámila vlastně na nějakém večírku. Muzikanti se mezi sebou celkem znali. Víceméně jsme spolu hráli v rámci našeho studia. Začali jsme spolu zkoušet nějaké věci, ale teprve za čas to nabralo větší obrátky a začala vznikat hudba, kterou hrajeme dnes.
S vaším vzděláním by přece člověk očekával kvarteto hrající klasickou hudbu. Kdy jste se rozhodli pro tuhle taneční nebo popovou podobu hudby?
Haylie: Když zkoušíte a hrajete, tak jste vystaveni tolika podobám klasické hudby, od Bacha přes Bartóka, Steve Reicha. Víte, ono ani nezáleží na tom, jaká hudba to vlastně je. Když jste dobrý muzikant, dokážete všechny ty autory zahrát. A všichni dobře víme, kde je dnes klasická hudba, kam se dostala. My jsme mladé a chtěly jsme trochu experimentovat s tím vším, co existuje. A proto děláme to, co děláme. Původně to opravdu byl jen takový nápad, nic významného, takže musím říct, že jsme měli obrovské štěstí.
Některé z vás hrály už dříve s celkem kvalitními rockovými formacemi nebo pophvězdami, že?
Eos: Ano, já hrála s Markem Knopflerem a Gay třeba se Spice Girls nebo Stingem. Než jsme se staly profesionálními hudebnicemi, všechny jsme hrály v různých souborech, orchestrech nebo i popkapelách. To může být možná takový důkaz, že jsme otevřené všem žánrům a nebyl to pro nás takový ostrý přechod, od klasiky k tomu, co děláme. Ano, je to jiná hudba, ale my pořád cvičíme a pracujeme na sobě jako dřív.
Na rozdíl od své první desky jste na svém novém albu Shine jen dvakrát vyšli z klasické hudby – objeví se tam téma Albinoniho Adagia a Borodinových Poloveckých tanců. Nemíříte spíš k popu, který je prostě zahrán na nástroje typické pro klasickou hudbu?
Gay-Yee: Na Shine je jediná převzatá skladba Kashmir od Led Zeppelin, dvě vycházejí z klasiky a zbytek jsou původní skladby. Vaše otázka vlastně odhaluje ten běžný omyl mnoha lidí, kteří se domnívají, že hrajeme klasiku! My jsme vždycky vysvětlovaly, že nehrajeme jako Bond klasickou hudbu, jen některé naše skladby z klasické hudby vycházejí. Ale také nás ovlivňuje taneční hudba, etnická a další a další žánry. Lidé si dávají spoustu práce s tím, jak nás zaškatulkovat. Není to vůbec snadné a já jen říkám, pokud se vám naše hudba líbí, tak si to pěkně užijte. My se vůbec nebereme vážně – tady máte naše písničky, ať se vám líbí! Tak to prostě je.
Možná to začalo vaším zařazením do žebříčků vážné hudby a následnou reakcí posluchačů klasiky na vaše experimentování?
Eos: Já bych nemluvila obecně o posluchačích klasiky, spíš o puristech, protože i posluchačům klasiky se může líbit jiný žánr. Když posloucháte vážnou hudbu, tak to přece neznamená, že pro vás nic jiného neexistuje. My jsme se do těch žebříčků dostaly, ale druhý týden jsme byly vyřazeny, zřejmě proto, že si to někdo z tvůrců té hitparády poslechl. Samozřejmě nechci tvrdit, že jsme měly desku klasické hudby a že bychom tam měly patřit. Mě se jen dotklo, že v hitparádě vážné hudby v té době byly nahrávky jako Titanic s Celine Dion nebo Pavarotti & Friends, kde zpívali Savage Garden nebo U2. My si tehdy říkaly, že by se tedy mělo měřit všem stejným metrem, ne? V Británii potřebují nový žebříček, který by hodnotil crossover s klasikou. Jen tak nebudou přehlíženi vynikající umělci zabývající se klasikou jen proto, že se nad ně dostal nějaký crossover.
Nemáte dojem, že crossover klasiky a popu je jediný crossover, který je často pro posluchače příliš velkým soustem?
Haylie: Nevím, jestli máte pravdu. Možná, když se na to díváte z břehu příznivců vážné hudby, ale já nedávno poslouchala v rádiu debatu tří hudebních puristů, kteří přes všechny své výhrady došli k závěru, že hudba je způsob vyjádření. A v tomhle ohledu byli všem těm crossoverům celkem přístupní. A když se na to podíváte očima lidí, kteří dělají hiphop, tak tam žádné zábrany nejsou. Můžu vám vyjmenovat deset současných umělců, kteří to takhle propojují. To je muzika, která se hraje, která existuje.
Někdy vás lidé přirovnávají k Vanesse Mae. Jak a v čem jste jiní než ona?
Eos: Chápu, že to mnoho lidí napadne. Ona je žena a hraje na housle. My jsme ženy a také hrajeme na smyčcové nástroje. Ale naše hudba je jiná. Protože jsme kvarteto, máme na koncertech víc možností fungovat hudebně mezi sebou a asi je to taky ve čtyřech větší legrace. A taky nehrajeme výhradně klasické koncerty jako ona. Hrajeme naši hudbu, crossover, o kterém se bavíme.
Kolik lidí je na jevišti, když koncertujete?
Gay-Yee: My čtyři, pak perkuse, bicí, klávesy, basová kytara. Pódium, světla a zvuk připravují další lidé, takže celkem je nás asi třicet. Taková malá vesnice na cestách. V roce 2003 začneme naše turné ve Státech, pak jedeme do Asie a zpátky do Evropy.
Je pro vás hraní v BOND hlavní věcí v životě, nebo je to jen dočasná záležitost?
Tania: No ano, momentálně na nic jiného nemáme ani čas. Od vydání minulé desky je to pro nás celodenní práce. Většinou jsme někde na cestách a náš kalendář je úplně zaplněný. Samozřejmě si chcete udělat čas na další věci, ale pracovně je tohle stoprocentní.
Nenapadlo vás někdy, že vás hodně lidí miluje kvůli tomu, jak vypadáte a jak se na koncertech oblékáte?
Haylie: To by bylo tedy hodně povrchní. Doufáme, že je v nás o něco víc. Ale image je fajn. Rády nakupujeme, setkaly jsme se s fantastickými lidmi a návrháři. Je to legrace. Není to nic negativního. Umění a móda jdou ruku v ruce. A alespoň nás v těch šatech na koncertě lidé poznají. Navíc když je nechytne naše hudba, můžou se jimi třeba kochat.
Vašeho prvního alba se prodalo přes dva a půl milionu. To je neuvěřitelné číslo. Kdo je typický fanoušek BOND?
Eos: Všichni. Od dětiček přes starší děti, babičky, celé rodiny, různé typy lidí. Je těžké je nějak definovat a zařadit. Asi jako naši hudbu. Možná proto se líbí tolika lidem.
Haylie Ecker – první housle
Pochází z Perthu v Austrálii. Získala nejvyšší vzdělání s excelentními výsledky na Guildhall School of Music and Drama v Londýně. Jako sólistka již vystupovala po celém světě a vedle působení ve skupině Bond stále buduje svoji kariéru klasické sólové houslistky.Eos Chater – druhé housle
Hudebně se vzdělávala na Royal College of Music v Londýně, je z Cardiffu ve Wallesu. Před působením v tomto seskupení se věnovala aranžování skladeb pro smyčce a hrála s mnoha popovými muzikanty, jako Julian Cope, Gabrielle, Mark Knopfler nebo The Divine Comedy a Cocteau Twins.Gay-Yee Westerhoff – violoncello
Rodačka z anglického Yorkshiru. Je absolventkou Trinity College of Music v Londýně. Mezi mnohé muzikanty, se kterými již vystupovala, patří Primal Scream, Spice Girls, Talvin Singh, Embrance, Sting, Bryan Adams a Barry Manilow.Tania Davis – viola
Vyrůstala a vystudovala konzervatoř v australském Sydney. Svoje studia pak završila na Guildhall School of Music and Drama v Londýně. Před příchodem do kvarteta hrála v Australském komorním orchestru.
