pátek, 2. leden 2009

Bohuslav Matoušek - bojovník za dílo Bohuslava Martinů

Napsal(a) 

Bohuslav Matoušek, foto Jiří Vaněk Bohuslav Matoušekfoto: Jiří Vaněk

Jeho úspěchy v konkurenci se světovými houslisty by mohly být oceněny celou galerií medailí. V hudbě se ale neudělují. Přes své nesporné kvality není Bohuslav Matoušek (* 26. 9. 1949) mediální tváří koncertní scény. Poslech kompletní nahrávky skladeb Bohuslava Martinů pro koncertantní housle i violu, s přispěním flétny a klavíru, na tom jistě něco změní.

Čtyři CD londýnské firmy Hyperion Records nabízejí souboj jiskřícího sólového nástroje s orchestrem a vášnivé uchopení obsahu skladeb. Jejich interpretem je umělec, který je, ne náhodou, jedním z mála držitelů významné stříbrné medaile Nadace Bohuslava Martinů, v řadě vedle Rafaela Kubelíka, Rudolfa Firkušného, Christophera Hogwooda, Sira Charlese Mackerrase a Magdaleny Kožené. Stejně jako hraje, tak s nelíčenou vášní hovoří o Martinů. I po čase, který uplynul od nahrávky, je jeho velkým přítelem.

Žiju s ním už řadu let a dostal se mi doslova pod kůži. Se Stamicovým kvartetem jsme v roce 1990 uskutečnili kompletní nahrávku jeho kvartetů pro německou firmu Bayer Records. První setkání s jeho hudbou jsem ale zažil ve dvanácti letech při hraní jeho Sonatiny pro housle a klavír. Hned napoprvé mě oslovila úžasná zpěvnost, jásavost, rytmika, a hlavně českost.

Možná vás zaujala i náhodná shoda iniciál vašich jmen a vlastně i stejná křestní jména? Navíc jsme oba z Vysočiny, já z té centrálnější, on z končin kolem Poličky a Litomyšle. Vloni v létě jsem znovu vystoupal na věž kostela Poličky a nechal se prostoupit duchem toho místa, posvěceným osobností génia.

Je něco charakteristického, co jste napoprvé zaznamenal v jeho díle? Už v kvartetu jsem zjistil, že aby byla jeho hudba krásná, musí být hraná zvlášť perfektně, protože je postavena na dokonalém rytmu a v kantilénách na české vřelosti. Tehdy jsem si také uvědomil, jak je každá jeho skladba jiná. Šest kvartetů, madrigaly a smyčcové trio jsou jedna nádhernější než druhá, a přitom zřetelně martinůovská.

Co vás přimělo k nastudování a nahrání obou kompletů, houslí s klavírem a s orchestrem? Byla v tom jakási osudovost. Moje „kompletování“ začalo vlastně v sedmdesátých letech u nahrávky Haydnových koncertů pro Supraphon. K ní se pak přidal kvartetní komplet Martinů, digitální nahrávka kvartetů Dvořáka pro německou firmu Bayer Records, a hned nato úplný digitální komplet jeho skladeb pro housle a klavír včetně Capriccia. Vydal ho Pavel Vampola. K mým kompletům řadím i nastudování Beethovenových houslových skladeb, chrámových sonát Mozarta, a jeho Sonáty pro housle a kladívkový klavír, které jsme s Jaroslavem Tůmou v minulých sezonách kompletně představili v kostele sv. Vavřince na Malé Straně. Je krásné vytvářet soubory nahrávek jednoho autora, protože jen tak ho poznáte opravdu důkladně, od rané tvorby po vrcholovou, a s tím i celý jeho osobní život.

Měl jste dohodnuto, že pro Bayer Records byste měl nahrát i komplet Martinů skladeb pro housle a klavír. Všechno jsem připravil, nastudoval, sehnal si nahrávací techniky, zvukové a hudební režiséry, domluvil si pronájem sálu Martinů v Lichtenštejnském paláci a postupně v letech 1996 – 1998 jsme natáčeli s klavíristou Petrem Adamcem celý komplet. Po prvních dvou CD jsem se Bayerovi připomenul, ale on od příslibu vydání ustoupil. Nemohl jsem nechat roztočený komplet a tak jsem si řekl, že do toho půjdu sám. Hotovou nahrávku jsem pak nabídl Supraphonu a on ji na čtyřech CD skutečně vydal.

Vzápětí dostal ten komplet smršť ocenění: roku 2000 cenu od Českého hudebního fondu za nejlepší nahrávku klasické hudby roku 1999, 2001 Cannes Classical Award za nejlepší nahrávku v kategorii Hudba 20. století a k tomu ještě ocenění Deska roku 2000 v americkém internetovém magazínu Classics Today. První CD ze zamýšleného kompletu pro housle a orchestr vydané ještě Supraphonem získalo pak ocenění Zlatá Harmonie 2002 za nejlepší nahrávku roku. Byl na něm první houslový koncert (teď na CD 4 Hyperion) a druhá verze Suite concertante (na CD 3 Hyperion) .

Cítíte skladby Martinů jako kompozice psané rukou houslisty? A je patrné, jak důvěrně ten nástroj znal? Je v nich určitě jeho houslistické zázemí, protože party jsou pro ten nástroj psané naprosto přirozeně. Jsou ovšem hodně těžké, ale přesto samozřejmě hratelné.

Bohuslav Matoušek, foto Jan Zatorsky Bohuslav Matoušekfoto: Jan Zatorsky
Určitě musel být velmi slušný houslista, i když možná napsal něco víc, než by byl schopen sám zahrát. V některých skladbách s orchestrem je obtížnost hraní dovedená až na hranici možného zvládnutí. (K hodnotě nahrávky přispěly nepochybně i cenné nástroje, na nichž při natáčení hrál. Tvůrcem houslí prvního CD je Vincenzo Trusiano Panormo, kolem roku 1760, na dalších CD zní nástroj Jean Baptisty Vuillaumea, 1849, a viola, kterou pro nahrávku zapůjčil prof. Milan Škampa, je z dílny Karla Josefa Helmera, 1767 – MK.)

Největší technický problém z hlediska houslové techniky a také hledání výrazu přineslo Concerto da camera. Je to hodně těžká skladba, také svým spojením houslí, klavíru a bicích se smyčci. Je těžké v ní docílit důsledného propojení nástrojů a dostat z ní výraz zamýšleného záměru. Přiznávám, že jen nerad hraju to dílo veřejně. Je tak rytmicky náročné, že stačí drobnost, aby se všechno rozsypalo. Musí u něj všechno perfektně sedět, a složit se do naprosto přesné struktury, aby se dostavil zamýšlený účinek. Veřejné provedení je u této skladby velkým rizikem.

Měl jste možnost prožít zevrubně houslové dílo Martinů. Dařilo se vám usměrnit míru jeho lyriky a citového vkladu? Je na vnitřním pocitu, prožitku a založení interpreta, na jeho interpretačním výkladu a schopnosti, jak se s tím vypořádá. Jak dvacetiletý houslista, tak interpret mého věku budou tuto složku chápat jistě různě. Netroufám si říct, že jsem našel tu pravou míru, ale ohlasy posluchačů s mým pojetím interpretace souhlasí.

Je vám některá ze skladeb, kterou nejvíc obdivujete, hodně blízká, a našel jste v ní toho „svého“ Martinů? Snad nejvíc se mi dostalo k srdci violové Rhapsody concerto, které jsem si sám na violu zahrál. Je zvláštní, jak se mi vedle všech těch houslových děl na jednom z prvých míst, ne-li na prvním, drápkem zaseklo pod kůži. Může to být i nástrojem. Viola dokáže jistě lyriku mimořádně podpořit, ale Martinů se v té skladbě navíc mimořádně otevřel.

Snad nejsilnější prožitek mám ale z Concerta da camera. Kdykoliv znovu poslouchám jeho Adagio, běhá mi po zádech mrazivé chvění, a vždy znovu prožívám tu krásu, při níž se otevírají nebesa. Je tam vyjádřena bolest a pocit beznaděje z druhé světové války, kdy dílo vznikalo. Uprostřed věty se pak vzedme obrovské kataklyzma, simulace zvonů a orchestrální mix, z něhož se vyloupne naříkající hlas sólového nástroje. V té větě vždycky cítím skladatelovo hořce rozevřené srdce.

Často u Martinů vnímáme výraznou, metronomicky přesnou motoriku pohybu. Liší se v různých jeho skladbách? Právě ta přesnost je příznačná pro celé dílo Martinů, a aby to působilo, musí být naprostá. Při sólové hře to možná není až tak patrné, ale v souhře s dalšími nástroji je to nezbytnost.

Do jaké míry jste zaznamenal v partituře vyváženost sólového nástroje a orchestru? U některých děl, která jsem hrál i veřejně, to může být problém. Třeba u Koncertu pro flétnu, housle a orchestr není jednoduché prosadit se vůči ansámblu, instrumentace sólové nástroje místy překrývá. Na mikrofon je snazší to dílo sejmout, režie si vypomůže a zvukař rozestaví mikrofony tak, aby sólo vyniklo. Na koncertě to může být problém. Je na dobrém dirigentovi a orchestru, aby dokázali vytvořit vyrovnané partnerství.

Podařilo se toto souznění při nahrávání Christopheru Hogwoodovi s orchestrem bezezbytku? Docela jistě. Je to totiž neobyčejně citlivý muzikant, se smyslem pro strukturu, souhru a vedení hlasů. Tím, že se zabývá autentickou interpretací staré hudby, je problematice Martinů partitur mimořádně blízko. Při precizním vystavění dynamiky dosáhne toho, co potřebuje. Navíc tím, že u nás dlouho pobýval a studoval, cítí skvěle i českou muziku. Souznění s ním a orchestrem bylo naprosté.

Dají se u této specifické skupiny skladeb pro housle a orchestr vysledovat rysy mladší tvorby skladatele a pozdější vývoj? Skutečně se dá odlišit hudba z mládí a z doby zralosti. To ale hodně souvisí i s vlivem prostředí a dobou, s válkou nebo naopak obdobím svobodného rozletu, obrážejícím se v pohodě a dobrém rozmaru díla. Tak jako tak, i přes tyto vlny proměn, je to vždycky česká muzika.

Vraťme se k nahrávání. Kolik času jste věnoval nastudování a záznamu? Příprava byla průběžná a začala někdy v roce 2000, přičemž vlastní nahrávání probíhalo v letech 2001 – 2005. Jen jednou se natáčení vázalo na veřejné provedení. Bylo to v případě druhého houslového koncertu na Pražském jaru 2004. Byl jsem také vlastně i producentem vlastních nahrávek. Nejvíc času mi zabralo už rok dopředu objednávání sálu, domluvení techniky, orchestru, dirigenta a dalších sólistů. Skloubit všechno do jednoho termínu se zdálo být zprvu nemožné, a přesto se to podařilo. Navíc jsem všechno sám financoval, samozřejmě za pomoci zapůjčených peněz a průběžně získávaných sponzorů. Celý projekt stál přes šest milionů korun a dodnes ještě dlužím jeden a půl milionu. Jediným českým sponzorem byla produkční společnost Bon Art Music. Ti ostatní byli moji zahraniční příznivci, hudební nadšenci a přátelé.

Do jaké míry vám byli při nahrávce nápomocni Institut a Nadace Bohuslava Martinů? Nadace Bohuslava Martinů mi vždy velmi vycházela vstříc a zaštítila projekt částečnou finanční pomocí. Svůj nemalý podíl na vzniku nahrávky má ředitel institutu Aleš Březina, který mi také doporučil všechny sólisty nahrávky, osobnosti, jakými jsou houslisté Régis Pasquier a Jennifer Koh, flétnistka Janne Thomsen a pianista Karel Košárek. Jistě i díky jim získaly snímky svůj lesk.

Dodnes nemohu uvěřit tomu, že se všechno podařilo uskutečnit a byly to často situace hlavou proti zdi. Nepochybně udělala své i možnost nahrávat celý komplet v Dvořákově síni Rudolfina. Šel jsem do toho s velkým entuziasmem, nejspíš v euforii po obdržení ceny z Cannes roku 2001. Ta cena mi vlastně dodala odvahu pustit se do dalšího projektu.

Musíte být velký fantasta, když jste rozjel po všech stránkách náročný projekt. Bylo samozřejmě velmi odvážné myslet na nahrávání s Českou filharmonií, s dalšími mimořádnými instrumentalisty a s Christopherem Hogwoodem. Navíc se vše zkomplikovalo, když

Bohuslav Matoušek, foto Jan Zatorsky Bohuslav Matoušekfoto: Jan Zatorsky
Supraphon po vydání prvního CD od původního záměru vydání čtyř CD odstoupil. Finanční rozpočet byl vysoký a v tu chvíli nebylo jasné, kdo nakonec komplet vydá. Naštěstí firma Bon Art Music srovnala sponzorsky chybějící prostředky prvního CD. Jenže tím jsem byl zase na nule a přede mnou stálo natáčení ještě dalších tří cédéček. Nemohl jsem ale přestat, to by byl konec projektu. Rozhodl jsem se tehdy pracovat dál a počkat na zázrak. Po dokončení záznamu jsem naštěstí, díky Aleši Březinovi, získal kontakt na londýnskou firmu Hyperion Records, která okamžitě projevila o hotovou nahrávku velký zájem. Najednou se Martinů vřadil mezi špičkové skladatele a interprety celé šíře katalogu labelu světového formátu. Musel jsem sice od Supraphonu odkoupit zpět práva na skladby vydané na jejich CD, ale Hyperion mi převzetím celé nahrávky pomohl ukrojit i velký kus dluhu a s mimořádnou péčí přivedl komplet na svět.

Sledujete, jak jsou hrány a přijímány houslové skladby Martinů ve světě? Tu možnost porovnání jsem vlastně neměl, ale doufám, že s výročními roky 2009 a 2010 bude naopak snazší vynést tuto hudbu na evropská či světová pódia a publikum s ní seznámit. Dramaturgové dostanou s novým kompletem CD příležitost si pro ně převážně novou oblast poslechnout a z ní čerpat. Problém ovšem je v tom, že získat zapůjčení materiálů, speciálně děl Martinů, je pro mnohé z nich finančně velmi náročné. Pokud jde o provádění houslového díla Martinů, hraje se častěji violová Rapsodie a Dvojkoncert pro dvoje housle. Nedávno natočila druhý houslový koncert s PKF a Jiřím Bělohlávkem Isabelle Faust, a ten vyšel také na CD s Jennifer Koh. Pro mě bylo zajímavé poslechnout si starou nahrávku druhého houslového koncertu Mischy Elmana, jemuž byla skladba věnována. Jako studijní materiál byl také velkou inspirací vynikající snímek vysoké úrovně obou houslových koncertů a Rapsodie v nahrávce Josefa Suka.

Přináší nový komplet CD i něco úplně nového? Řada houslových skladeb Martinů nebyla dosud nikdy nahraná. Týká se to obou verzí Suite concertante, které jsem premiéroval, a České rapsodie, kterou pro nahrávku instrumentoval Jiří Teml. Mimochodem, vyzněla skutečně krásně a Teml se na ní projevil jako velmi citlivý znalec díla Martinů. Jen vzácně se hraje Duo concertante pro dvoje housle a orchestr, Concerto da camera v digitální nahrávce dosud neexistoval, stejně jako Koncert pro housle a klavír, který kdysi nahrála na LP desku s Jaroslavem Kolářem Nora Grumlíková.

Není tajemstvím prozradit něco o spolupráci a shodě mezi orchestrem a dirigentem Christopherem Hogwoodem? Pro nahrávku ho pomohl získat silou své osobnosti Aleš Březina. Poznali jsme se až při natáčení a navázali jsme hned velmi pěkný umělecký kontakt, který brzy přešel do vztahu přátelství. Problém byl snad trochu v tom, že se natáčely skladby orchestrem do té doby nehrané a na přípravu muselo stačit jen několik zkoušek. Naštěstí to pilování a hledání konečného tvaru a zvukové podoby nepřerostlo do vážnějších konfliktů s orchestrem, které by se byly nedaly hned vyřešit.

Bohuslav Matoušek s Petrem Adamcem, foto Jiří Vaněk Bohuslav Matoušek s Petrem Adamcemfoto: Jiří Vaněk

Měl jste už předchozí zkušenost s interpretací Martinů s několika dirigenty. Poskytla vám srovnání? Na Pražském jaru 2000 jsem uvedl s Komorní filharmonií Pardubice světovou premiéru první verze Suite concertante s Douglasem Bostockem. Má hodně zkušeností s českou muzikou a dirigoval už před tím některé symfonie Martinů, takže hodně o té hudbě věděl. S Filharmonií Bohuslava Martinů pod vedením dirigenta Tomáše Koutníka jsem provedl druhou verzi Suite concertante v evropské premiéře. Hrál jsem také první koncert s Českou filharmonií a s dirigentem Tomášem Hanusem, a znovu s ním a s Košickou filharmonií obě Rapsodie. Violovou Rapsodii jsem provedl dvakrát s Tomášem Netopilem. Nelze zodpovědně porovnávat výkony dirigentů a spolupráci s nimi. Každý přináší něco jiného. Hogwood mě oslovil zejména precizností přípravy a dirigentské práce, která je pro Martinů nezbytností. Samozřejmě byla tomu nápomocna okolnost, že se natáčelo a tím byla dána možnost nahrávku si vždy po částech poslechnout.

Neomezila vás ta dlouhodobá koncentrace na jednoho skladatele ve studiu a nahrávání jiné hudby? Samozřejmě jsem pracoval na mnohém dalším, na sólové hře, v Českém filharmonickém sextetu, které vedu, stejně jako v Českém filharmonickém oktetu a Dvořákově triu. Všemi těmi soubory se vedle širokého repertoáru vine i dílo Martinů. Přesto bych ale nechtěl být výhradně puncován na martinůovského interpreta, byť je mou opravdovou velkou srdeční záležitostí. Ovšem hned vedle mé druhé priority, houslových skladeb Antonína Dvořáka.

Nahrávky houslového díla Martinů vám už dnes vynesly řadu ocenění. Za jak významné je považujete? Mám z nich samozřejmě radost. A teď k těm dřívějším uznáním přibyla ještě dvě další. Druhé CD kompletu se stalo deskou měsíce BBC a třetí CD vyneslo uznání Editor Choice na stránkách Grammophonu. Těším se ale nejvíc z toho, že při letošním výročí Martinů vyjde celý komplet znovu jako box labelu Hyperion.

To bude jistě radost i pro všechny ctitele hudby Martinů a pro vás jistý vrchol působnosti při blížícím se zářijovém datu vašich šedesátin. Máte se za čím ohlédnout.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.