úterý, 2. listopad 2010

Bohuslav Martinů - a Newyorská filharmonie

Napsal(a) 

Bohuslav Martinů - a Newyorská filharmonie, foto archiv Anna Farová Bohuslav Martinů - a Newyorská filharmoniefoto: archiv Anna Farová

První představení

Hudba Bohuslava Martinů dorazila do New Yorku mnohem později než do Bostonu, kde dirigent Sergej Kusevickij uvedl La Bagarre již v roce 1928. Jediným dílem Martinů, které se během 30. let minulého století objevilo na programu Philharmonic-Symphony Orchestra of New York (tehdejší název orchestru), byl Koncert pro smyčcové kvarteto a orchestr , provedený souborem Pro Arte Quartet dne 8. dubna 1936.

Byli to právě členové tohoto belgického mezinárodně uznávaného kvarteta, kteří navrhli Martinů tuto neobvyklou formu koncertu. Skladateli se jejich nápad líbil a skladbu jim pak také věnoval. Pro Arte Quartet ji uvedl v premiéře v Londýně v roce 1932 pod taktovkou Malcolma Sargenta. Od té doby soubor dílo docela úspěšně pravidelně uváděl.

V New Yorku však nebyli příliš nadšeni. Deník The New York Times o Martinů a dirigentovi Hansovi Langovi napsal: „Dílo, hrané zmenšeným orchestrem, mělo některé znaky concerta grossa, vyšňořeného v ultramoderních disonancích, usilujících o neobvyklou instrumentální barvu. (...) Ačkoli technicky dovedně sestaveno, nabízelo málo něčeho opravdu podstatného a jeho tematický materiál byl umělý a celkem vzato všední. Jeho největší přínos spočíval ve vitalitě“.

Benefiční koncert v Carnegie Hall 

Další představení díla Martinů se konalo 24. ledna 1940 ve výrazně změněném světě, za druhé světové války a okupace Československa. Touto událostí byl benefiční koncert na podporu Fondu pro pomoc Československu pod záštitou Amerických přátel Československa. Český velvyslanec ve Spojených státech Vladimír Hurban oslovil diváky těmito slovy: „Posloucháte v této požehnané zemi hlas československého národa, který byl na své vlastní půdě umlčen barbarským nepřítelem. Nejpůsobivějším a nejryzejším výrazem československého lidu je jeho hudba. Proto Němci umlčeli i ji.“ Koncert střídavě dirigovali veterán Walter Damrosch a nedávno dorazivší uprchlík z Československa Peter Herman Adler, pro něhož to bylo první vystoupení v Americe. Emocionálně nabitý program zahrnoval předehru k Libuši a skladbu Z českých luhů a hájů od Smetany, Janáčkovu Sinfoniettu a několik Dvořákových Slovanských tanců. Martinů Klavírní koncert č. 2 zahrála jeho dedikantka Germaine Leroux, manželka českého diplomata Miloše Šafránka, který se ujal svého postu v New Yorku. Germaine Leroux byla jedna z nejnadanějších žákyň klavíristky Marguerite Long.

Kritik Howard Taubman o koncertě napsal:

„Dosahuje okouzlující rovnováhu mezi sólovým nástrojem a orchestrem. Jeho myšlenky mají určitou míru svěžesti, zejména v hluboce procítěné pomalé větě. Kromě této pomalé věty a krátkých úseků ve větě první a třetí nemá partitura fyziognomii, kterou by bylo možno neomylně označit za českou. Výrazové prostředky se neliší od jakéhokoli současného skladatele, na rozdíl od jasně rozeznatelného jazyka Smetany, Dvořáka a dokonce i Janáčka.“

„Madam Leroux zahrála koncert se sebedůvěrou umělce, který neměl sebemenší problémy s technikou nebo výrazem. Její kvality nejvíc vynikly v měkčích a lyričtějších pasážích pomalé věty, i když větší úseky předvedla s velkým temperamentem a silou“. Koncert byl vysílán do celého světa s nadějí, že by mohl být slyšen někde v okupovaném Československu.

Rodzinski a Památník Lidicím

Významná událost v životě Martinů se odehrála ve Philharmonic-Symphony v době vrcholící války. 28. října 1943 se uskutečnila premiéra Památníku Lidicím na koncertě k 25. výročí založení Československé republiky. Akci opět podpořili Američtí přátelé Československa. Podle Miloše Šafránka česká exilová vláda v Londýně požádala o pamětní dílo krátce po hrůzných událostech v červnu 1942. Ačkoli je dílo rozsahem krátké, Martinů trvalo rok, než Lidice dokončil, bylo to jedno ze sedmnácti děl objednaných Ligou amerických skladatelů na válečné téma.

Bohuslav Martinů - a Newyorská filharmonie, foto archiv Anna Farová Bohuslav Martinů - a Newyorská filharmoniefoto: archiv Anna Farová
Koncert řídil dynamický dirigent polského původu Artur Rodzinski, který se právě orchestru ujal. Byla to vskutku emocionální záležitost a dílo bylo vřele přijato. Ve svých programových poznámkách skladatel popsal Památník Lidicím jako náboženský chorál, vystavěný na konturách modlitby a odezvy. Olin Downes napsal: „Tato hudba je nejnovějším projevem naprosté ryzosti Martinů, jeho neustále rostoucího mistrovského zvládání materiálu, nezištnosti jeho umění.“

Památník Lidicím koncert zahájil. České téma dále pokračovalo Dvořákovou písní Když mne stará matka a árií Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém v podání Jarmily Novotné, následovaných Smetanovým Smyčcovým kvartetem č. 1 v nově instrumentované verzi George Szella. Po přestávce Rudolf Firkušný provedl Dvořákův Klavírní koncert a celý večer vyvrcholil v náladě vlasteneckého zápalu Smetanovým Blaníkem.

Lidice byly znovu uvedeny během následujících tří nocí a postupně si získaly značnou oblibu u orchestrů po celé Americe. Úřady Spojených států udělaly nahrávku Rodzinského vystoupení pro exkluzivní vysílání v zahraničí.

V den prvního uvedení Památníku Lidicím v New Yorku byl Martinů v Clevelandu na premiéře své Symfonie č. 2 , kterou složil na objednávku místní české komunity. Rodzinski neztrácel čas a představil novou symfonii svým divákům v New Yorku na koncertech na přelomu roku. Skladatel se zúčastnil prvního z těchto koncertů, který se uskutečnil 30. prosince 1943.

V říjnu 1945, po skončení války, se odehrála další událost podporovaná Americkými přáteli Československa – galakoncert pod názvem Salute Free Czechoslovakia (Pozdrav svobodnému Československu). Rodzinski zopakoval Památník Lidicím , sólistou Klavírního koncertu č. 2 byl Rudolf Firkušný, Gregor Piatigorskij zahrál Dvořákův Violoncellový koncert. Diváci v nabitém sále přijali obě díla s obrovským nadšením. Firkušný pravidelně vystupoval s Philharmonic-Symphony od svého příchodu do Ameriky v roce 1941.

Filmový herec Raymond Massey na koncertě přečetl poselství prezidenta Trumana a prezidenta Beneše, který uvedl: „Pokládám dnes za svou povinnost ocenit nesmírnou pomoc, kterou naší věci poskytla celá demokratická Amerika. Rád bych ujistil všechny přátele Československa, že se mohou na nový vývoj Československé republiky dívat s důvěrou, že všichni se snaží čestně a úspěšně vyvést zemi co nejrychleji a nejbezpečněji z jejich poválečných potíží“. Takové tedy byly naděje v roce 1945.

Munch a Fournier

Martinů přátelé hudebníci, kteří zůstali během války v okupované Evropě, brzy zavítali do Ameriky. Charles Munch přijel v roce 1946 a v roce 1948 se vrátil, aby 8. ledna jako hostující dirigent řídil Newyorskou filharmonii a představil divákům Martinů Symfonii č. 3 . Dirigent si vysloužil pozitivní ohlasy, avšak symfonie se setkala s výhradami. Olin Downes napsal:

„Při prvním poslechu je to podivně nevyrovnaná, avšak zajímavá symfonie; dá se říct, že ne tak dobře upletená jako další díla Martinů ve stejné formě, nicméně velice osobitá pokud jde o akcent, zabarvení a náladu. Od počátku do konce je zde dramatický spodní proud. Někde tato kvalita dosahuje přesvědčivý výraz, jinde se zdá rozptýlená...“ Následující rok byl Munch jmenován hudebním ředitelem Bostonského symfonického orchestru. Během třinácti let svého tamějšího působení se proslavil jako neochabující propagátor hudby Martinů včetně Symfonie č. 3 .

Bohuslav Martinů - a Newyorská filharmonie, foto archiv Anna Farová Bohuslav Martinů - a Newyorská filharmoniefoto: archiv Anna Farová
Pierre Fournier, další ze skladatelových dávných přátel z Paříže, debutoval v Americe v roce 1948. V Carnegie Hall znovu vystoupil v říjnu 1952, kdy provedl Violoncellový koncert č. 1 , dílo, s nímž byl úzce spjat od roku 1938. Byla to právě newyorská premiéra koncertu v podobě jeho druhé verze, kterou Martinů speciálně přeinstrumentoval pro Fourniera. Orchestr řídil Dimitri Mitropoulos, který nastoupil na post šéfdirigenta po Rodzinském. Olin Downes napsal: „Toto prvotřídní dílo pro violoncello nabízí zručnému hudebníkovi různé nevšední příležitosti. Pan Fournier je plně využil, a to k potěšení obecenstva, které horlivě aplaudovalo a vyvolávalo ho zpět na pódium.“

 O čtvrtstoletí později Fournier zahrál dílo znovu, tentokrát v nově otevřeném sále Avery Fischer Hall pod taktovkou Pierra Bouleze. Tato událost však byla zastíněna bezprecedentní demonstrací odporu proti novému dílu Johna Cage, kterým byl koncert zahájen. Během jeho představení velká část diváků opustila sál a tento incident pak převládal v následujících recenzích o koncertě.

Firkušný a Kubelík

V únoru 1958 se Rudolf Firkušný vrátil, aby provedl Klavírní koncert č. 4 – Inkantace pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Firkušný předtím uvedl dílo ve světové premiéře v New Yorku v říjnu 1956 s dirigentem Leopoldem Stokowským, který řídil „Symphony of the Air“ (tento název si dali bývalí hráči z NBC po rozpuštění svého orchestru po smrti Toscaniniho). Kritika deníku The New York Times byla pochvalná:

„Klavírista byl v dobré formě a maximálně zužitkoval prostor, který koncert nabízí pro virtuózní projev. Jeho rytmika byla břitká, prsty rychlé a tón jasný. Hudba opět zapůsobila svou brilantností, ale také epizodickou kvalitou a nedostatkem jakéhokoli výrazně příznačného nebo naléhavého impulsu“.

Rudolf Firkušný nadále pokračoval v prosazování klavírních koncertů Martinů. V únoru 1965 provedl Koncert č. 3 pod taktovkou Josefa Kripse. Dílo bylo napsáno pro Firkušného, jehož výkon byl opět hodnocen pozitivně, což však nelze říct o skladbě samotné. Harold C. Schonberg napsal:

„...Klavírní koncert č. 3 je typicky dobře udělané dílo – s dobrou orchestrací, s jasnými konturami, odrážejícími zběhlost pokud jde o zacházení se sólovým nástrojem. Nicméně, jako v mnoha dalších dílech Martinů, hudba prostě moc neříká. Její obsah prochází všemi správnými pohyby a posluchač se domnívá, že by měl cítit pohnutí, ale pak se cítí provinile, protože se vůbec žádné pohnutí nedostaví. Základní potíž tkví v tom, že Martinů myšlenky postrádaly pronikavost. Byly uhlazené, neutrální, ostýchavé; a ani veškerá jeho řemeslná zručnost, očividná kulturnost a hudební mistrovství nemohly kompenzovat nedostatek hnací síly a nasazení“.

Firkušný však nepřestával dále prosazovat díla Martinů ve filharmonii. V prosinci 1968 zopakoval Koncert pro klavír č. 2. Při této příležitosti byl hostujícím dirigentem Carlo Maria Giulini, který si zajistil citlivou podporu orchestru.

V roce 1958 byl hudebním ředitelem orchestru jmenován Leonard Bernstein, který vystřídal Dmitrije Mitropoulose. Během svého působení Bernstein provedl pouze jedno dílo Martinů, a to Koncert pro smyčcové kvarteto s orchestrem se souborem Juilliard Quartet. Bylo to v lednu 1963. Tehdy dílo překvapivě obdrželo příznivější recenze než v roce 1936. Schonberg, nyní ve shovívavější náladě, napsal: „Stejně jako veškerá hudba tohoto zesnulého skladatele, je i toto dílo silné, přímé a emocionálně vyrovnané. Martinů pracoval s tradičním jazykem, ačkoli nebyl ani v nejmenším staromódní. Juilliard Quartet provedl skladbu se svou obvyklou brilantností. To znamená, že rytmy byly výrazné, intonace dokonalá a soubor víc než dokonalý.“

V září 1979 Rafael Kubelík představil obecenstvu Newyorské filharmonie svou proslulou dynamickou interpretaci Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. V roce 1986 Erich Leinsdorf uvedl své nastudování Symfonie č. 4, která se později stala jeho Martinů specialitou, a Martin Turnovský oživil Památník Lidicím. Symfonii č. 6, Symfonické fantazie filharmonie poprvé provedla v listopadu 1993 pod taktovkou Charlese Dutoita.

V listopadu 2008 Katia a Marielle Labèque brilantně zahrály Koncert pro dva klavíry a orchestr s dirigentem Semyonem Bychkovem. Jejich vystoupení se setkalo s nadšeným přijetím. Tradice Martinů v Newyorské filharmonii pokračovala po celý rok 2009 představeními Symfonie č. 4 pod taktovou nového šéfdirigenta Alana Gilberta při příležitosti 50. výročí úmrtí skladatele.

Zvláštní poděkování Richardu C. Wandelovi, archiváři Newyorské filharmonie, a Zoji Seyčkové z Institutu Bohuslava Martinů v Praze.

Převzato z Bohuslav Martinů Newsletter 2008/1

Překlad z angličtiny Hilda Hearne

Editorka textu Lucie Berná

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.