čtvrtek, 1. duben 2010

Bobby McFerrin: Jsem pořád ještě dítě

Napsal(a) 

Bobby McFerrin, foto Petra Hajská Bobby McFerrinfoto: Petra Hajská

Tak trochu jsem čekal, že muž jménem Robert McFerrin Jr. se ve sluchátku představí svým dirigentským jménem Roberto Ferrini, které s parodovaným italským přízvukem občas při telefonických rozhovorech z legrace používá. Nestalo se. Krátké interview, který zapředl slovy „u telefonu Bobby“, skončil na vteřinu přesně po deseti minutách.

Do Prahy přivezete nové album Vocabularies, první po osmileté pauze. Co vás přimělo k návratu do studia? Neříkal bych tomu návrat, ve skutečnosti jsem tu desku přerušovaně natáčel poslední šest nebo sedm let. Takže svým způsobem jsem byl ve studiu pořád. Obecně moc nenatáčím, není to, že bych měl autorský blok. Nejsem ten typ skladatele, co ve studiu tráví celé dny a pomalu tam žije. Soustředím se na živá vystoupení.

Na albu účinkuje asi šedesát zpěváků. Kolik z nich pochází z vašeho sboru Voicestra? To vám z hlavy neřeknu, ale myslím, že alespoň půlka. Na natáčení byli určitě Dave Worm, Joey Blake, Judi Donaghy, Rhiannon... kdo dál už si nevzpomenu. Rozhodně jsem je tam úmyslně nechtěl přivést všechny, byla spíš náhoda, že se tam ocitli. Voicestra se skládá ze dvanácti zpěváků, takže hádám, že asi polovinu z nich na desce uslyšíte.

Jak jste vybíral ty ostatní? To nebyla moje věc, většinu z nich sehnal můj aranžér Roger Treece přímo v New Yorku. Radši jsem se nepídil po tom, jestli museli projít nějakým výběrem nebo zkouškou.

Asi to neměli být zpěváci, co by řekněme usilovali o improvizaci ve vašem duchu? Já zkrátka důvěřuju Rogerovým uším. Treece je výborný

muzikant, tak jsme si řekli, že by na desku mohl přispět něčím vlastním. A protože jsme s přestávkami natáčeli několik let, měli jsme nad výslednou podobou alba velkou kontrolu. Když se Roger rozhodl, že některý ze zpěváků se tam z nějakého důvodu nehodí, měl spoustu času na to, aby jeho hlas s chirurgickou přesností vymazal z celé desky (smích ).

Stávalo se to často? Ne, všichni byli samozřejmě úžasní. Od zpěváků vyžaduju jen to, aby měli nějakou hudební celistvost. Nic dalšího. Nezajímají mě sáhodlouhé projevy, vokální pyrotechnika a exhibice. Prostě mám rád... dobrý hlas.

Měl jste pro nahrávku nějaký výchozí bod nebo nápad? Myslíte něco jako koncept? Ne! Koncepty nevedu! Chtěli jsme udělat nahrávku s improvizační strukturou pro sborový zpěv a capella a taky přitom zužitkovat můj hudební jazyk, který jsem si za ty roky vytvořil. Ve studiu jsem natočil spoustu zvuků, které různě dělám se svým tělem, a Treece z nich pak udělal takový hlasový katalog. Nakonec jsme zvali jednotlivé zpěváky a nutili je, aby se vedle těch zvuků nějak začali projevovat, aby je interpretovali nebo se jimi nechali inspirovat. A všechny jejich reakce jsme nahráli.

Říkáte, že když s Voicestrou jdete na jeviště, skoro všechno je improvizované... Všechno! Ne skoro všechno, ale všechno! To zdůrazňuju. Od první noty do poslední! Neexistuje jediná skladba, kterou bychom si vymysleli dopředu nebo ji secvičili. Žádná příprava. Ale vlastně jsem rád, že mi nevěříte. V tom našem světě, kde se všechno plánuje dopředu a dělá se na míru televizi a novinám, kde má prostě všechno své pevné místo, lidé odmítají věřit, že by něco mohlo vznikat spontánně. Celý ten nápad s tím, že nevíte, co budete zpívat v další vteřině, lidé těžko chápou. Přitom je to totéž, co dělám na sólových koncertech, taky nikdy nevím, co ze mě vyjde.

Naopak album Vocabularies se připravovalo dopředu? Voicestra je živá kapela, která vznikla za účelem koncertování, naším jediným cílem je improvizovat na pódiu a snažit se, abychom každý večer odehráli úplně jiný koncert. U téhle desky je to jiné. Vocabularies jsou ve své výsledné podobě rozepsané do not skladbu po skladbě, notu po notě. Úplně všechno.

Všechno vyjma vašich vstupů? Ostatní jedou podle not a já kolem toho volně improvizuju. Ten proces, během kterého album vznikalo, byl

Bobby McFerrin, foto Petra Hajská Bobby McFerrinfoto: Petra Hajská
místy dost šílený. Jeden den jsem takhle přišel do studia, Roger mi pustil poslední verzi jedné písničky a navrhl, abych na konkrétních osm taktů někde uprostřed vymyslel novou basovou linku. Tak jsem si stoupl k mikrofonu a na místě jsem mu vyrobil dvacet pět nebo třicet basových linek. A jinam zase chtěl vložit novou melodickou linku, tak jsem mu ji taky nahrál. Takhle různě jsem do toho zasahoval, jak se ten ostatní materiál postupně vršil na sebe. Roger má na tom velkou zásluhu, jsou to jeho vlastní aranže a také on rozhodoval, které hlasy se použijí a které ne, jak se to celé smíchá, zkrátí a tak dále.

Na albu Vocabularies má prý zásluhu i vaše dlouholetá manažerka Linda Goldsteinová. Dlouholetá, to je pravda, vlastně letos je to přesně třicet let, co jsme spolu. Je to fakt neuvěřitelné! Linda měla zásadní vliv na výraz mých dřívějších alb i některých písniček. Úžasná, kreativní, vlivná žena.

Souběžně s Vocabularies děláte další projekt, který vychází z příběhu o babylonské věži... Jo, přímo z jedenácté kapitoly Genesis. Je to improvizovaná opera, které říkáme Bobble, devadesátiminutové libreto bez skutečných slov. Vybrali jsme dvacet zpěváků, se kterými se na týden vždy sejdeme, každý přinese nějaké nápady, pár dní s tím improvizujeme a koncem týdne s výsledkem předstoupíme před lidi. Bereme si inspirace z nejrůznějších hudebních tradic a vycházíme z příběhu o Babylonské věži, jak se obyvatelé města snaží najít společný jazyk. V našem případě hudební, protože se učíme poslouchat jeden druhého a reagujeme na sebe. Je to úplně jiné než CD Vocabularies, pro které jsme pečlivou prací dali dohromady těch sedm individuálních komponovaných skladeb.

Vloni jste také odehrál sérii koncertů s jazzovými legendami, bubeníkem DeJohnettem a klavíristou Coreou. Na to vzpomínám moc rád!

Bobby McFerrin, foto Carol Friedman Bobby McFerrinfoto: Carol Friedman
S Chickem Coreou hrajeme už od devadesátých let a pořád nás baví se vzájemně inspirovat, protože přemýšlíme podobným hudebním způsobem. Vloni jsme se sešli s Jackem DeJohnettem a dohodli jsme se, že uděláme pět koncertů, kde se bude hrát nepřetržitě hodinu a půl. Aniž bychom se zastavili nebo udělali pauzu na písničku, to byla naše soukromá podmínka. A povedlo se! Pět nocí za sebou jsme odimprovizali těch asi sedm a půl hodin muziky. Mám rád takové kolektivní neplánované výpravy za novou hudbou. A miluju spolupráci s Chickem, miluju Jacka a vůbec spoustu dalších muzikantů.

V Praze vystoupíte s některým místním sborem. Kdo vám ho vybere? To fakt nevím! (smích) Vážně, to jde mimo mě, netuším, jak takové věci probíhají. Většinou je ta volba asi na pořadateli koncertu. Nemám zdání, co to nakonec bude za lidi, jestli to budou děti, amatéři nebo profesionální muzikanti. Prostě přijdu na pódium a něco vytvořím s těmi, kdo se tam ukáží.

Musí se na to připravovat ta druhá strana? Z mojí strany za tím příprava není absolutně žádná, já už se vůbec připravovat nepotřebuju. Svoje písničky jsem si vymyslel a nic dalšího k nim dodat nechci. Sboristi se samozřejmě připravit musí, taky na to asi dostanou noty. Některé mé aranže jsou totiž dost zapeklité, nezvládli by je zazpívat na místě. Zvlášť třeba ty dětské sbory.

S dětmi pracujete rád? Jo! Jsou úžasné, nemusíte je nutit k tomu, aby s vámi zpívaly. A kolikrát mají ještě bláznivější nápady než já! Přitom ve skutečnosti jsem pořád ještě dítě. Proto jim tak dobře rozumím a ze zkušenosti už vím, jak pracovat s jejich hlasy. Děti jsou hrozně upřímné. A já se také snažím o to, aby moje koncerty byly upřímné.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.