pátek, 9. květen 2008

Bobby McFerrin: Budu se dívat, jak se ze mne line muzika

Napsal(a) 

Bobby McFerrin Bobby McFerrin

Patnáctého a šestnáctého května se ve velkém sále Kongresového centra poprvé v Praze postaví za mikrofon Bobby McFerrin. Na mimořádném koncertu v rámci projektu Strings Of O2. Muž, který počátkem osmdesátých let přišel s alby, která měnila dosavadní představy o jazzovém zpěvu.

Jeho sytý, krásně zabarvený hlas (údajně s rozsahem čtyř oktáv), kamenně jistá intonace, ohromující hlasová technika, dokonalý smysl pro rytmus a bezbřehá improvizační vynalézavost a hravost se pak rozvíjely do ohromné šíře. Jak deskami, jež natáčel docela sám, bez instrumentalistů a která byla postavena na schopnostech zdánlivě za hranicemi lidských možností (The Voice, 1983), tak vzniklá v tvořivé, radostné spolupráci s jazzovými veličinami Herbiem Hancockem nebo Chickem Coreou (Simple Pleasures, 1988, Play, 1990). Ale také disky s hvězdami vážné hudby, vedle nichž suverénně a s porcí nadsázky zpíval kusy klasického repertoáru (například s cellistou Yo-Yo Mou, Hush 1992).

Ačkoliv je osmapadesátiletý McFerrin, držitel deseti Grammy, velmi živé povahy a obdařený schopností posluchače nejen fascinovat, ale zároveň rozesmávat, pustil se v okamžiku, kdy byl jeho „život v půli se svou poutí“ ještě také na dráhu symfonického dirigenta. Dnes má za sebou boha-tou řadu koncertů na čele symfonických nebo komorních orchestrů, jež vedl v dílech Bacha, Mozarta, Mendelssohna nebo Stravinského. Což by od zpěváka, kterého zná zeměkoule přesně dvacet let z jeho nakažlivě veselé, skoro až jakoby dětské písničky Don‘t Worry, Be Happy (všechny stopy snímku, působícího jako kdyby vznikl za účasti brilantní kapely, vytvořil opět jen a jen svým hlasem; plus údery pěstí do hrudníku či pleskáním po tvářích a podobně), nemohl nikdo očekávat ani v nejdivočejším snu. Ale takový je. Stále dělá cosi, nad čím lidé nevěřícně a očarovaně kroutí hlavou.

Jako všichni opravdoví velcí mistři byl během telefonického rozhovoru mezi Prahou a New Yorkem vstřícný i pozorný. Ale také rozhodně ne falešně přeskromělý. Však kvůli jeho nediskutovaletelné jedinečnosti je tisíc důvodů se na McFerrina dychtivě těšit.

Oba vaši rodiče byli zpěváky klasické hudby. Hudební základy máte tedy od nich?

Ano, byli to úžasní muzikanti klasické tradice. Otec mimo-chodem dostal jako vůbec první Afroameričan smlouvu s Metropolitní operou. Společně s matkou také založili a vedli jeden čas výtečný kostelní sbor. Ale čerpal jsem nejen z klasiky. Doma jsem slyšel poprvé jazz, naši milovali například Counta Basieho a Joea Williamse. Bylo to skvělé prostředí se spoustou muziky.

Jak se rodiče dívali na to, když jste začal provozovat zcela jinou hudbu než oni, tedy především jazz?

Bobby McFerrin Bobby McFerrin
Byli trochu zaražení. Ale ne proto, jaké muzice jsem se věnoval. Spíš je udivoval můj způsob zacházení s hlasem. Asi moc ani nechápali, jak jsem to dělal. Ale oceňovali hudebnost toho, s čím jsem přišel. To určitě.

Poměrně málo se ví o tom, co jste dělal v 70. letech. Zkoušel jste uspět jako vysloveně jazzový zpěvák?

Tehdy ještě ne. V sedmdesátých letech jsem byl většinou zaměstnaný jako pianista, jezdil jsem po turné, hrál jsem v různých klubových kapelách v Los Angeles, kam jsme se roku 1958 přestěhovali z New Yorku. Až někdy v sedmdesátém sedmém jsem definitivně přešel k hlasu, ke zpívání.

V jazzovém zpěvu tradičně dominovaly ženy, Billie Holiday, Ella Fitzgerald, Sarah Vaughan, Carmen McRae... Byl vaší inspirací také nějaký mužský jazzový vokalista?

Ani ne. Když jsem poznal, že mým pravým nástrojem je hlas, záměrně jsem asi na dva roky přestal poslouchat jaké-koliv zpěváky a zpěvačky. Tehdy jsem poslouchal vlastně jen sebe! Stále dokola jsem se nahrával na magnetofon a hledal svoji cestu. Věděl jsem, že by na mě poslech jiných vokalistů snadno udělal dojem. A bál jsem se, aby mě něco natolik neohromilo, že bych se to – třeba jen podvědomě – snažil přejímat. Tomu jsem se prostě musel vyhnout. Úplně jsem se na dva roky odřízl od všech, Al Jareaua, Jona Hendrickse. Prostě jsem nikoho z nich neslyšel celé dva roky. Teprve když jsem si uvědomil, co chci jako zpěvák dělat, mohl jsem zase poslouchat ostatní. Když už jsem našel svůj vlastní styl.

Jazzoví specialisté jako King Pleasure nebo Jon Hendricks psávali často texty na některé slavné jazzové improvizace. Dnes chodívá touhle cestou například Kurt Elling. A vy jste něco podobného dělal na albu Vocalese s Manhattan Transfer, za které jste dostal první cenu Grammy. Měli na váš scat vliv někteří významní instrumentalisté?

Spíš mě fascinovalo celé to muzikantství. A když jsem začínal vystupovat sólově, byla to velká výzva. Tenkrát jsem hodně poslouchal Keithe Jarretta. Jeho hra mě hodně inspirovala právě v okamžiku, kdy jsem se odhodlával zpívat bez doprovodu. Jarrett vlastně dělal něco podobného. Třeba na slavném živém albu z kolínského koncertu. Prostě si sedl k pianu a hrál jen to, co měl právě v hlavě. O to mi šlo. Nemít nic připraveného. Přijít na jeviště, sednout si, otevřít ústa a nechat se unášet tím, co člověku přijde na mysl. V tomhle ohledu mě Keith Jarrett zcela určitě ovlivnil.

Překvapil vás obrovský úspěch songu Don‘t Worry, Be Happy?

Určitě, strašně mě to překvapilo. A ještě dodnes mi ta nahrávka vynáší! Což je skvělé, moje děti díky tomu dostávají dobré vzdělání! Tehdy mě to překvapilo už proto, že jsem nebyl druhem umělce, který chce „vyrobit„ hit. Don‘t Worry, Be Happy jsem napsal strašně rychle, asi během hodiny a ihned se to nahrálo. Ani jsem písničku nijak sám nezkoušel propagovat, nevyrazil jsem s ní hned koncertní šňůru. Ona se prostě prosadila sama od

sebe.

Podstatným momentem ve vaší kariéře určitě bylo rozhodnutí už před polovinou 80. let vystupovat sólově, bez doprovodu. Jak jste k takovému ojedinělému a odvážnému projektu došel a co na něm bylo pro vás nejobtížnější?

Bobby McFerrin Bobby McFerrin
Zprvu jsem trochu váhal, jestli to mám zkusit. Už třeba kvůli finanční budoucnosti moji rodiny. Vážně! Obával jsem se, že mě lidé nevydrží bez kapely poslouchat déle než deset minut. Však se také někteří zprvu dost smáli. Nechápali, o co se snažím a snad se domnívali, že to celé myslím jako vtip. Nerozuměli tomu, jak může na jevišti někdo stát sám a zpívat bez muzikantů okolo. Takže jsem se opakovaně musel ptát sám sebe, jestli to opravdu chci dělat. I někteří blízcí přátelé mi – a mysleli to dobře – říkali, že to přece nemůže vydržet. A novináři, kteří se mnou dělali rozhovory, se nevěřícně ptali: jak to myslíte? Že budete vystupovat bez piana a bez kapely? Ani se nebudete doprovázet na kytaru? V začátcích mi dalo opravdu hodně zabrat, abych se toho udržel. Dokonce moje vůbec první sólové turné bylo původně nabízené jako „jazzový zpěvák s triem„. Když se pak promotéři dozvěděli, že to bude sólo zpěv, přišel jsem o půlku koncertů. Ale těm, kteří do toho stejně šli, se to pochopitelně vyplatilo.

Pak přišel další důležitý krok, k vážné hudbě. Předcházela tomu delší soustavná příprava?

Zatímco se Don‘t Worry, Be Happy skvěle prodávalo, já se osmnáct měsíců trápil tím, kam se teď vydám. Blížily se moje čtyřicáté narozeniny a s nimi otázka co chci vlastně dělat dál. Tehdy mě napadlo vrátit se k dirigování, k němuž jsem od malička tíhnul. A nakonec jsem právě o svých čtyřicátých narozeninách řídil sanfranciský symfo-nický orchestr! Ale nemyslel jsem ještě, že se z toho stane v budoucnosti podstatná část mé činnosti. Že u toho zůstanu. Tehdy jsem byl rád, když koncert skončil a že jsem to jakž takž zvládl. A bylo mi těch oslavovaných čtyřicet!

Jenže jakmile se o koncertu dozvěděli lidé z klasické branže, začali mi volat a nabízet, abych si tu Beethovenovu sedmou zopakoval. Byl jsem už docela celebrita a to je určitě přitahovalo. A tak jsem občas znovu dirigoval, což mi vydrželo čtyři roky. Pak jsem si ale uvědomil, že pokud to chci dělat dobře a vážně se to naučit, musím si najít stálé místo u nějakého orchestru. Dostat se naplno do praxe. A zrovna v té chvíli se mi ozvali ze Saint Paul Chamber Orchestra, jediného komorního profesionálního ve státě Minnesota. Už jsem s ním měl jednu velmi rychlou zkušenost: odpoledne zkouška, večer koncert! A teď jsme si s vedením začali povídat o tom, jestli by to nemohlo fungovat nějak soustavněji. Nakonec jsem podepsal smlouvu a nastala moje zásadní učednická léta. Šest let jsem tam byl asistentem dirigenta a právě tady jsem se naučil, jak se sám někým takovým doopravdy stát. A přestat si na to jenom hrát.

Tehdy jsem jednou seděl u oběda s jistým opravdu slavným dirigentem a vykládal mu kde co o svých plánech. A on říkal: Ne, ne, to všechno nechej stranou. Nesnaž se dohonit ta léta a myslet na nějaké mistrovství. Ty se teď musíš naučit být především sám sebou a dirigovat tak, jaký jsi, a jak to tedy vlastně jedině můžeš dělat. Musíš si uvědomit, že není podstatné mít všechno dopředu připravené, nastudované a snažit se to stopro-centně naplňovat. To už pak totiž nebude ono. Musíš si zachovat určitou naivitu. Udržovat v tom všem kus tajemství a nedopustit, aby převažo-valo to nacvičené. Bylo mi, jako bych se zase vrátil do školy! Udělal mi pořádnou čáru přes rozpočet, přes všechny moje velkolepé plány. A tak jsem se začal učit být i v dirigování sám sebou. A dnes z toho mám vlastně druhou kariéru. Kterou miluju! Miluju dirigovat Mozarta a Beethovena.

Na dirigentskou dráhu vás mimo jiné také připravoval Leonard Bernstein. Obrátil jste se na něho proto, že měl pozitivní vztah k jazzu?

Asi to byl ten důvod. Leonarda jsem obdivoval léta před tím a znal jsem jeho dceru Jamie, která chodila na moje koncerty. A ona mě kdysi pozvala na večírek k Leonardovým sedmdesátým narozeninám do Tanglewoodu. Když nás tenkrát představovala, měl jsem ohromnou radost, že Bernstein znal moje jazzové desky. Říkal mi, jak si váží toho, co dělám. Takže když už jsem byl rozhodnutý začít se seriózně zabývat dirigováním, zase jsem jel do Tanglewoodu a on mi dal první hodinu. Procházeli jsme společně partitury a Leonard se vyptával, co bych si představoval u konkrétních částí skladeb a co bych v nich chtěl od jednotlivých skupin nástrojů. Dost jsem na něj koukal a zdaleka ne všemu rozuměl. Ale bylo to silné a určitě mi to hodně dalo. I když šlo o takovou obyčejnou hodinu při večeři.

Když dirigujete například skladby Mozarta, vidíte před sebou partituru, ve které je skoro všechno předem dáno. Ale při zpívání dejme tomu Bachovy Ave Maria máte podstatně víc volnosti. Můžete i v interpretaci barokní skladby využít jazzových zkušeností?

Bobby McFerrin Bobby McFerrin
Ano, určitě. To všechno se ve mně spojilo. A snažím se toho držet i při dirigování. Často nevím, co všechno chci s orchestrem dělat. Protože každý je jiný. A vždycky, když se před některý orchestr postavím poprvé, on si musí zvykat na mou techniku. Navzá-jem se domlouváme, jak se budou hrát různé pasáže a tak dál. A já, protože ten orchestr neznám, občas nevím, co přesně od něj mohu vyžadovat. Co funguje s jedním orchestrem, nemusí platit u druhého. Při hledání té společné řeči mi jazzové zkušenosti s improvizací a okamžitou reakcí na to, co se právě děje na pódiu, s celou tou jazzovou spontaneitou bývají často velmi užitečné.

Postupně pro vás přestala být důležitá slova a zpíváte většinou bez textu. Anebo se ještě někdy vracíte ke slavným standardům?

Čas od času ano. Obvykle když jsem s kapelou nebo mě prostě někdo doprovází. Ale i v mém sólovém repertoáru je pár songů s textem. Jenomže při improvizaci slova většinou nepoužívám a raději se snažím vytvářet vlastní jazyk, pracovat se zvuky, ze kterých vychází emoce. Pak v osmdesáti procentech případů slova nejsou potřebná.

Zaujaly vás speciální hlasové techniky, jaké jsou například u některých přírodních národů?

Zajímají mě, ale nikdy jsem je zevrubně nestudoval. Ale je úžasné, jak jsou tyhle věci hluboko zakotvené a jak se mění s každou kulturou. To je fascinující. Ale bohužel jsem takové způsoby zpěvu nikdy blíž nestudoval. I když se možná někomu může zdát, jako kdybych cosi z nich využíval. To je ovšem jen náhoda.

Vaše sólová vystoupení působí ohromně uvolněným dojmem, jako kdyby během nich vznikaly hlavně předem nepřipravené věci. Do jaké míry máte koncert dopředu postavený a kolik je v něm momentální improvizace?

Nic není vymyšlené. Vůbec nic! Když přijdu na pódium, vůbec nevím, co budu dělat. Aspoň půlka toho jsou věci, které vymyslím na místě. A ta druhá půlka věci, které jsem dělal minule. Ale k těm se snažím přistupovat zase jinak, asi jako by člověk vlezl do místnosti oknem nebo přišel zadními dveřmi. Dnes jsou má vystopupení zhruba ze sedmdesáti procent improvizovaná. Jeden nedávný koncert byl dokonce improvizovaný zcela od začátku do konce, od první do poslední noty. Což je ale skutečně hodně těžké a to nedovedu pořád.

Ale jak říkám, pokaždé je minimálně polovina večera zcela improvizovaná a druhá vychází z toho, co se osvědčilo během předchozích vystoupe-ní.

A co tedy můžeme čekat na všem pražském koncertu? Vystoupíte sólově?

V Praze, kam se opravdu těším, protože jsem ve vašem hlavním městě nikdy nebyl, bych myslím měl mít sólový koncert. Takže čekejte nečekané! Prostě přijdu na pódium, otevřu ústa a budu se dívat, jak se ze mně line muzika!

Fotogalerie:

odkazy

Bobby McFerrin

Bobby McFerrin v Praze

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.