čtvrtek, 26. únor 2004

Blues očima sedmi a pro uši miliónů

Napsal(a) 

Blues očima sedmi a pro uši miliónů Blues očima sedmi a pro uši miliónů
Po dvanáctidílném dokumentárním velkoprojektu Kena Burnse Jazz, (viz HARMONIE říjen / 2003), se loni v září objevila rovněž na americkém kanálu PBS série sedmi filmů pod souhrnným titulem The Blues, mapujících prazdroj jazzu, rock'n'rollu a tedy i populární hudby. Jak se dílo, vzniklé pod dohledem slavného režiséra Martina Scorseseho, podařilo, na to si budeme muset ještě počkat. K dispozici jsou už ale četné zvukové nosiče.

Supervizorovo jméno je zárukou serióznosti celého podniku. Jde totiž nejen o neobyčejně poctivého a působivého tvůrce, vzešlého z kvasu šedesátých let, ale také o člověka se silným vztahem k muzice. Jako mnoho dalších byl i on fascinován, když na prahu dospělosti objevil, že rock'n'roll, který se tak silně podepsal na emancipaci celé generace, vychází přímo z tradice venkovského blues a jeho pozdějších velkoměstských podob, tedy z hudby stojící do té doby zcela na okraji. To představovalo jakési zásadní uvědomění souvislostí, což je do značné míry vlastně jedna z hlavních linií režisérovy celoživotní tvorby. Právě on je mimo jiné podepsán pod legendárním záznamem rozlučkového koncertu kapely The Band (Last Waltz) , a citlivě vybíraná hudba má v některých jeho dílech (např. Casino ) zásadní místo. Scorsese kupříkladu pomáhal sehnat Bertrandu Tavernierovi prostředky k realizaci možná "nejjazzovejšího" hraného filmu všech dob, 'Round Midnight , v němž se sám objevil v epizodní roli newyorského manažera.

Blues očima sedmi a pro uši miliónů Blues očima sedmi a pro uši miliónů

S podporou firmy Volkswagen mohl Scorsese oslovit další spřízněné duše - Wima Wenderse, Mika Figgise, Marka Levina, Clinta Eastwooda, Charlese Burnetta a Richarda Pierce, aby se s ním vydali objevovat blues od afrických kořenů až po nejzelenější výhonky, snažit se pochopit, jak se z "primitivní místní lidovky stal univerzální hudební jazyk". Na rozdíl od Burnsova jazzu by podle všeho měl být Scorseseho seriál podstatně volnější, tedy ne očekávaným chronologickým průvodcem zhruba stoletými dějinami blues. Jednotlivé filmy se zabývají určitými stylotvornými prvky, dějinnými výseky, portréty vybraných osobností i reflexemi v širším kontextu americké hudby. Už to, že Scorsese (sám se ujal jednoho dílu) oslovil silné individuality, leccos napovídá. Režiséři také volili odlišné tvůrčí přístupy a je skoro napínavé, zda se celý projet podařilo udržet pohromadě. Nezapomínejme přitom, že například předválečné blues, co do zvukových nahrávek celkem zdokumentované, je na autentickém filmovém materiálu zachyceno minimálně - na rozdíl od tehdy masivně populárního jazzu. Zatím můžeme jen hádat, jak se s tím Scorsese a jeho přátelé vypořádali.

Leccos naznačuje - byť v rámci projektu asi ojedinělý - Wendersův snímek The Soul Of A Man , věnovaný tvorbě a osudům venkovských bluesmanů Willieho Johnsona , Skipa Jamese a J. B. Lenoira . Na CD k filmu je každý z nich zastoupen jedinou nahrávkou, zatímco sedmnáct dalších vzniklo přímo k filmu. Písně lidových bardů tu interpretují současní bluesoví umělci - Alvin Youngblood Hart , Shemekia Copeland či Bonnie Raitt , ale i lidé z poněkud jiných břehů - Los Lobos , Cassandra Wilson , Beck , Nick Cave a dokonce i Lou Reed ! Mimochodem - filmové záběry Lenoira, který zemřel v polovině šedesátých let a koncertoval i v Evropě, Wenders v archivech nalezl. Jamese a Johnsona nikoliv, a tak je tu představují Chris Thomas King a Keith Brown .

Blues očima sedmi a pro uši miliónů Blues očima sedmi a pro uši miliónů

Ostatní režiséři vycházeli - pokud jde o hudbu - především z původních nahrávek. Například nadšený swingový a boogie klavírista Clint Eastwood si logicky vybral historii bluesového piana a z alba zní pravověrný Jimmy Yancey , sofistikovaní Count Basie nebo Art Tatum a linka se táhne přes Otise Spanna a Raye Charlese až k Dr. Johnovi .

Stranou spravedlivého pohledu nezůstává silný ohlas elektrického blues u britské generace 60. let, ani dnes objevená kontinuita vedoucí k pramáti Africe. A tak se setkáme se jmény jako Ali Farka Touré , Salif Keita nebo Habib Koité . Pozoruhodné je zapojení společností Sony Music a Universal. Že je na trhu řada CD ke každému filmu projektu The Blues (včetně osmého The Best Of ), je ještě pochopitelné. Ale pod stejnou hlavičkou bylo vydáno ještě dvanáct profilových alb osobností historických (Robert Johnson, Bessie Smith, Son House atd.), ale také žijících a v plné síle fungujících (např. Taj Mahal, Keb' Mo', Eric Clapton, Bonnie Raitt)! To už připomíná známé produkty zvané merchandising, čili trička, čepice a spousty cetek s emblémem oblíbené rockové kapely, prodávaných na stadiónových turné.

2003 byl sice v USA "rokem blues", takže cesta k penězům na projekt byla snad o něco snazší - nejspíš i díky nevšednímu úspěchu Burnsova Jazzu. Přesto člověk nevychází z údivu. Teď ještě jaké budou ty filmy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.