V pondělí druhý srpnový den se ve Smetanově síni Obecního domu po necelých třech letech opět objeví lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča, tentokrát s převážně španělským repertoárem. Doprovodí ji Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Karla Marka Chichona, stejného umělce jako v prosinci 2007, kdy se Pražanům představila mladá umělkyně na koncertě poprvé – tehdy jako jedna z nejnadanějších pěvkyň současnosti v italských áriích a španělských zarzuelách. Nyní přijíždí už jako hvězda Metropolitní opery v New Yorku.
Rok 2007 byl rokem, kdy Elīna Garanča zpívala na třech galakoncertech po boku Anny Netrebko a Ramóna Vargase a kdy firma Deutsche Grammophon vydala velmi dobře přijaté debutové album Aria cantilena. V roce 2008 se uskutečnil její senzační debut v Metropolitní opeře v roli Rosiny v Rossiniho Lazebníku sevillském. V Rize debutovala v roli Romea v koncertním provedení Belliniho Kapuletů a Monteků a později si tuto roli zopakovala ve Vídni po boku Anny Netrebko s Vídeňskými symfoniky a dirigentem Fabiem Luisim. Operu v tomto obsazení mimochodem vydala firma Deutsche Grammophon na CD v loňském roce, který jinak v kalendáři Elīny Garanči patřil zejména Octavianovi v Růžovém kavalírovi ve Vídeňské státní opeře, Romeovi v Belliniho Kapuletech a Montecích a pak Carmen v londýnské Covent Garden. Jako Charlotte v Massenetově opeře Werther excelovala Elína Garanča ve Vídni a po boku Rolanda Villazóna v Baden-Badenu.
Ve Vídeňské státní opeře debutovala před zhruba deseti lety jako Lola v Sedláku kavalírovi a na Salcburském festivalu v Mozartově opeře La clemenza di Tito. Od té doby se stává vítaným hostem na předních evropských operních pódiích. O rok později již zpívá Belliniho Adalgisu (s Editou Gruberovou v roli Normy) v Baden-Badenu, Rossiniho Popelku v pařížském divadle Théâtre des Champs-Élysées… V roce 2006 získává Evropskou kulturní cenu na gala koncertě v Semperově opeře v Drážďanech. Ve stejném roce triumfuje jako Oktavián ve Vídeňské státní opeře a jako Sesto v Mozartově opeře La clemenza di Tito v Divadle Na Vídeňce. V poslední době se opakovaně objevuje v Rossiniho Popelce a v Bizetově Carmen. V této roli ji české publikum zná také z přímých přenosů z Metropolitní opery do vybraných kinosálů.
Narodila se v rodině hudebníků. Vystudovala rižskou hudební akademii a na konci 90. let studovala u Iriny Gavrilović ve Vídni a u Virginie Zeani v USA. Vyhrála pěveckou soutěž Mirjam Helin v roce 1999 a o dva roky později se dostala do finále renomované mezinárodní soutěže Singer of the World, která se koná pod patronací BBC ve velšské metropoli Cardiffu.
Před třemi roky řekla Elīna Garanča ve velkém rozhovoru pro HARMONII uskutečněném ve Vídni, že chtěla být jako děvče herečkou, ale nevzali ji – prý že nemá talent. Nyní se o ní však naopak hovoří jako o pěvkyni s velkým hereckým nadáním. „Záleží především na režisérovi, aby našel ten správný klíč, jak vás odemknout,“ komentovala to tehdy. Poznamenala také, že asi nebude zpívat věčně. Operní pěvci dnes mnohem víc cestují, začínají mnohem dřív zpívat dramatičtější role, nemohou také na scéně jen stát a koncentrovat se na zpěv, ale musí plnit různé režijní úkoly, běhat, skákat… „Tohle všechno samozřejmě ovlivňuje tělo – a tedy i zpívání. Takže pokud jednou přestanu zpívat, mohu se buď stát režisérkou, nebo herečkou,“ poznamenala před třemi lety. Jak tvrdila, nechce být diva, kterou pořád chtějí do novin. „To nejsem já. A nestojím o to, abych, kdykoli vyjdu z domu, musela uvažovat, co mám na sobě, co moje vlasy…. Tenhle druh pozornosti nepotřebuji. Jsem ráda, že jsem mezzosoprán,“ prohlásila. A zamýšlela se také nad otázkou, zda je vůbec pro mladou vycházející hvězdu ještě nějaké místo na trhu – především na trhu s nahrávkami. „O tom by umělci vůbec neměli přemýšlet. Od toho jsou nahrávací společnosti a další lidé, kteří na věcech kolem trhu pracují. Mým úkolem je prezentovat sebe a hudbu, kterou mám nabídnout, emoce, které je potřeba předat. Prezentovat sebe, to, jak já rozumím hudbě, kterou jsem si vybrala. Hudba je napsána pro nás, abychom ji interpretovali – a to je a musí být nade vším. Pokud mám to štěstí, že mohu vzít hudbu a skrze sebe ukázat nové emoce, pak je to v pořádku. Ale nikdy bych nešla na jeviště nebo do nahrávacího studia s něčím jen proto, že by to bylo dobré pro marketing. Pak jde o prodávání vlastní duše za peníze – a to je špatně,“ řekla v roce 2007. Vše nasvědčuje tomu, že se jí zatím – i na trhu – daří. Čtyřiatřicetiletá pěvkyně poskytla nyní HARMONII kratší rozhovor prostřednictvím e-mailu.
Kde se chystáte zpívat v příštích týdnech? V Mnichovské státní opeře, a to roli Carmen. Potom mám několik koncertů na různých místech po Rakousku a v dalších evropských zemích. Až do srpna. A pak mě čekají prázdniny…!
Přepadá vás ještě stále někdy tréma? Samozřejmě – a jsem přesvědčena, že mě bude provázet po celý můj profesní život.
Jak pohlížíte na projekt živých přenosů z Metropolitní opery do kinosálů MET live in HD? Cítíte, že obecně pomáhá opernímu žánru? Tyhle přenosy nám umělcům přinášejí velkou popularitu, což je samozřejmě skvělé. Kamery se dostávají k obličejům nás zpěváků často tak blízko, že je publikum fascinováno tím, jak působiví někdy jsme a jak komplikovaný a náročný tento žánr ve skutečnosti je.
Kolikrát už jste byla projektu účastna? Dosud jsem se podílela na dvou přenosech z Metropolitní opery – v roce 2009 to byla Rossiniho Popelka a letos Carmen.
Není to současně tak, že vám jako interpretce, které se konkrétně týká, bere projekt čas a kapacity, protože takové představení vyžaduje nezbytnou větší přípravu? Díky různým koncertům a televizním natáčením si na přítomnost kamer člověk zvykne… Přenosu z Metropolitní opery ovšem samozřejmě předchází zkušební snímek, říká se tomu „scratch tape“, všichni pak sedíme ve studiu, sledujeme záznam a porovnáváme režii operního představení s režií přenosu. Musíme si totiž dávat pozor, abychom nebyli příliš daleko nebo příliš blízko kameře, abychom nezakrývali kolegy zády a podobně. Jde tedy o „režii režie“… Může to být pak při představení dost stresující, když víte, jakou máte odpovědnost. Tím, že se na vás dívají další tisíce lidí, jste v té chvíli pod dost velkým tlakem.
Jsou i další podobné projekty v kinech – například promítání nahrávek z Královské opery Covent Garden… Myslíte, že přišla nová móda? Řekla bych, že každý to může vidět trochu jinak; jak je komu libo…
Program vašeho ohlášeného pražského koncertu je značně „španělský“. Jak jste se dostala k tomu, že je vám tahle země tak blízká? Španělsko mě fascinuje – jeho kultura, jazyk… Lidé tam vědí, jak si užívat života. Je třeba moc pěkné pozorovat, jak si v sobotu večer vyjdou s rodinami na večeři – děti pobíhají kolem ještě ve dvě ráno. Lidé tam pracují, aby žili, ne naopak.
Máte v zásobě dost potřebných emocí k tomu, abyste hrála a zpívala Carmen? Věřím, že ano. Když se mě někdo zeptá, jak může blondýna ze severské země hrát tmavovlásku z Jihu, mohu jen odpovědět: to je přece totéž, jako když má hrát tmavovláska blondýnu… Temperament, se kterým se narodíte, nesouvisí přece s barvou vlasů nebo očí!
Jak jste hledala repertoár pro svou poslední kompaktní desku? Aby byl blízký vašemu srdci? Především jsem chtěla, aby veřejnost pocítila mou současnou vášeň pro tento repertoár. Vzhledem k tolika Carmen v této sezoně se mi zdálo nejlepší vybrat pro CD právě tyhle věci, zejména poté, co jsem předtím měla desku mozartovskou a desku s belcantem.
Jakým směrem se bude ubírat vaše diskografie? Mám mnoho nápadů. Příští deska by mohla být písňová, ale možná to také budou dvojzpěvy s tenoristou. Ještě nevím. Také budu točit nějaké operní komplety – Dona Giovanniho, kde zpívám Donnu Elvíru, nebo Annu Bolenu na DVD. Takže mám docela co dělat…
Když se zamyslíte nad svými nahrávkami, která je tou nejdůležitější, která tou nejzajímavější? A která je podle vašeho názoru nejlepší? Víte, každá má něco jedinečného. A publikum si z nich musí vybrat podle toho, co hledá. Ale myslím, že Carmen na DVD z Metropolitní opery je teď asi to nejsilnější. Všechno tu dosahuje těch nejlepších parametrů – inscenace, obsazení i dirigent.
Co nového jste získala díky svému manželovi, dirigentovi Karlovi Markovi Chichonovi, od té doby, co jste naposledy účinkovali v České republice? A čím jste ho třeba ovlivnila vy? Na ovlivňování byste se musel zeptat jeho. Ale já sama objevuji něco nového každý den. A je to nádhera. V hudbě musíte podnikat objevy. Pokaždé, když otevřete noty, pokaždé, když zpíváte nebo když posloucháte nahrávku.
Loni se váš muž stal – po působení u symfonického orchestru ve Štýrském Hradci – šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Lotyšského národního symfonického orchestru. Co říkáte jeho nové umělecké pozici ve vaší rodné zemi? Je to skvělé. A orchestr dělá pokroky. Manžel je plný energie a odhodlání pracovat. A já věřím, že každý, kdo pracuje, bude vždy odměněn.
Co vám v uplynulých měsících udělalo největší radost? Manžel mi koupil k Vánocům kočičku. Jmenuje se Carmencita, je to habešská kočka a narodila se v New Yorku. Je až neuvěřitelné, kolik klidu a štěstí nám už přinesla.
