Dříve jsme měli jiná výrazová i technická kritéria. Pokud se týká barokní hudby a hudby z období klasicismu, bylo to asi hodně romantické pojetí. Někteří lidé říkají, že jde o to, aby byla interpretace přesvědčivá. Ano, když vezmeme Eneska, Kreislera, Příhodu, Heifetze…, řekneme si, že takhle se nedá dneska interpretovat – ale je to autentické, přesvědčivé a uchvátí to. Takže hlavní je, jestli jsme Mozarta natočili v 90. letech přesvědčivě, i když romanticky. Samozřejmě, že kdybychom dnes znovu natáčeli Dvořáka, také bychom ho hráli jinak.
Vzali jste tedy nakonec „za svůj“ současný trend poučené interpretace?
Ano. I když romantická hudba předpokládá svobodnější projev a větší volnost v interpretaci textu, tak existují kánony, které nás drží v určitých tradicích. Odbočit se od nich moc nedá. A má se člověk zdokonalovat v něčem, co je před ním už dokonale mnohokrát udělané…? Tak jsem se zabýval tím, co poskytuje nové možnosti a kde můžu zúročit dosavadní zkušenosti – interpretací barokní hudby. Sebereflexe a přerod způsobu hry trvaly dva roky, než jsme došli k tomu, že chceme natočit Händela.
Na internetu uvádíte, že jste Händelovy Concerti grossi natočili jako první v Česku ve špičkové technologii – super audio, 24 bit, 5 kanálů. Co vás fascinuje na technologii SACD?
Na začátku byla zkušenost z poslechu hudby na high-end aparatuře. To ji potom náhle slyšíte v úplně jiné kvalitě. Začal jsem se o technologii SACD blíže zajímat. Mnohé společnosti mají dnes zájem už jen o ni. Zjistili jsme také, že by to byl první snímek SACD natočený u nás. Protože tato technologie vyžaduje nadprůměrnou technickou připravenost, myslíme si, že je lepší takové CD natočit na klasické, ne na historické nástroje.
Je patnáct let trvání orchestru důvodem bilance?
I vzhledem k obsazení orchestru, jeho velikosti a individuálním předpokladům hráčů se domnívám, že nám barokní hudba sedí nejlépe. Můžeme ukázat sólové předpoklady hráčů. Takže v širokém spektru komorních orchestrů v Praze máme své trvalé místo. Tak trochu podle vzoru Bohdana Warchala a jeho orchestru, ale v Praze.
Jak často se těleso schází?
V jedné škole máme pravidelně rezervované zkoušky dva dny v týdnu. Více zkoušek je samozřejmě před vystoupením. Dokonce se už o mně po Praze říká, že jsem pes, který chce moc zkoušet. Někteří lidé se mi dokonce vyhýbají.
Jste tak náročný?
Začíná se totiž rozšiřovat trend přinesený ze symfonických orchestrů. Tam jsou hráči snad jen pro to, aby se dirigent věc naučil. Na každé zkoušce a někdy i na koncertech hrají totiž jiní lidé. Tento vir se rozšířil po celé Praze, už se týká i komorních orchestrů, jejichž hráči si v symfonických přivydělávají. Takže se začínají objevovat i takové věci, jako je platba za zkoušky! Já ale ke komornímu orchestru přistupuji spíše z pohledu kvartetních tradic. A v kvartetu zkoušky hráč potřebuje sám, ve svém vlastním zájmu. Lidé mé generace prostě nebyli vychováni tak, že skladbu umím, když jsem ji jednou s někým hrál. Kde jsou potom pojmy jako souhra, ansámblové cítění, spoluintonování, doplňování se, osobitost pojetí…? Takže – tento orchestr zkouší! I kdyby to byla „jen“ repertoárová záležitost.
Kolik vystoupení bývá za rok?
Kolem stovky. Je to soukromý orchestr a musí si na sebe vydělat. Ale i kdybychom hráli posté Čtvero ročních dob nebo Dvořákovu či Čajkovského serenádu, musí být odvedeny kvalitně.
Jak je s orchestrem spojena vaše firma Pragoplakat?
Podepsat nekompromisní smlouvy v řádu stovek tisíc korun za náklady spojené s pořádáním koncertů, aniž bych věděl, že tu je finanční zázemí, bych si těžko dovolil. Vždyť mohou přijít špatné roky – povodně, méně návštěvníků Prahy… Provoz orchestru prostě musím zajistit a jeho členům na půl roku i více dopředu dát možnost koncertů a seznam termínů. Na hlavní pracovní poměr je zabezpečit nemůžeme. Hodně jich vedle toho učí, což je ideální řešení. Firma tedy pomáhá tomu, abychom měli jistotu.
Už jsme zmínili vaši reklamní agenturu Pragoplakat. Po roce 1990 jste s ní rozjel nový systém prezentace kulturních aktivit. Jak pokračujete?
Po revoluci byly problémy s návštěvností. Obešel jsem osobně managery významných organizací, dohodli jsme se na podmínkách únosných pro kulturu a začal jsem to dávat dohromady. Po úřední stránce byly potřeba dva roky – znamenalo to sehnat čtrnáct povolení na každý sloup. K tomu, abych v současnosti postavil v památkové zóně jeden reklamní panel nebo sloup, by jich už bylo potřeba asi 22. Praha patří k perlám Evropy a s tím pochopitelně souvisí přísná opatření v zóně chráněné UNESCO. Na jedné straně je to pro nás výhoda, že v ní nemáme konkurenci, na druhé straně jsme magistrátem omezeni – nesmíme dělat komerci, ale jen skutečně kulturní věci. Takže jsme v úplně jiné cenové relaci, nepatříme ani do svazu reklamních agentur. Mezi nimi bychom byli stejně příliš malá rybka. Sloužíme kulturní obci. Doufám, že i potom, až na světě jednou nebudu, sloupy zůstanou a s nimi i důstojná reklama kultury v Praze.
Na kolika místech jsou?
Dohromady jde o více než sedmdesát lokalit, v nichž se nacházejí sloupy i panely. Většina je v historickém centru. Mám k dispozici archivní materiály z přelomu 19. a 20. století, vím tedy, jak takové sloupy na Václavském náměstí a jinde vypadaly – a je to trochu podobné. Navázali jsme na tradici.
Máte ještě jiné podnikatelské plány, kam byste chtěl expandovat?
Ani ne. Budoucnost vidím spíše ve svých synech. Starší byl houslista, ale šel nakonec jiným směrem. Mladší Michal je však nadaný skladatel, studuje na konzervatoři u Bohuslava Řehoře a pod dohledem Václava Riedlbaucha a Ivana Kurze. Také vyhrál celostátní klavírní soutěž hudebních škol, byl finalistou v soutěži Beethovenův Hradec a klavír studuje pod vedením Františka Malého.
Co vám dala Moskva?
Strávil jsem v Moskvě na nejlepších školách patnáct let. S Komorním orchestrem moskevské konzervatoře jsem vyhrál na Karajanově soutěži v Západním Berlíně, byl jsem zvolen koncertním mistrem a jako studentské těleso jsme objeli celý svět. Ale v Praze jsem získal ještě víc.
Jak jste se vlastně do Prahy dostal?
Se svou ženou – známe se z Moskvy, kam byla vybrána na studium z Ostravy. Vzali jsme se tam – a usadili se v Čechách.
A angažování v exilové organizaci Sdružení solidaristů Ruska, chápané tehdy jako protisovětské, jste si už přivezl sebou?
Ano. V době působení Rostropoviče byla moskevská konzervatoř centrem hudebního disentu. On byl světem uznávanou osobností, nic neskrýval. Tenkrát koloval jeho bonmot: Když se mu Karajan pochlubil, že má vlastní letadlo, které řídí jeden z nejlepších pilotů v Německu, prý mu odpověděl, že on zase má za zahradníka jednoho z nejlepších ruských spisovatelů – Solženicyna, který u něj tehdy pracoval a bydlel na chatě…. Věděli jsme, kdo literaturu vozí, Solženicyna jsme měli přečteného… Byl to zlatý věk moskevské konzervatoře, byla tam krásná atmosféra. A podobné to bylo na Lomonosovově univerzitě, přes kterou jsme získávali zakázanou literaturu. A mimochodem: budeme na tu dobu přelomu 60. a 70. let vzpomínat 12. března na prvním z koncertů, pořádaném ruskou ambasádou a Pragoplakátem v Lichtenštejnském paláci Hudební fakulty AMU, který uvede cyklus koncertů vynikajících uměleckých osobností, které studovaly v Rusku nebo u ruských pedagogů žijících v Praze. Prvním hostem bude Václav Hudeček.
Po příchodu do Prahy jste se zapojil do takzvané protistátní činnosti?
Já jsem tuto literaturu potom v zahraničí vyhledával a pašoval do Čech. Měl jsem spolužáky v Německu, v Americe, Izraeli, ve Francii…. Potkával jsem se tam s nimi, když jsem vyjížděl. Zapojil jsem se dobrovolně, dělali to tak všichni. Nikdo si nehrál na hrdinu. Kdybych to naopak nedělal, připadal bych si jako srab.
Ale vy jste byl před rokem obviněn ze spolupráce se Státní bezpečností a s KGB?
To je právě ten hrozný paradox. Působil jsem jako disident a nyní jsem kvůli tomu v uměleckých kruzích diskreditován, ztratil jsem několik známých. Televize ukázala vykonstruovaný vázací akt. Já mám jen možnost opakovat lidem, že jsem nespolupracoval. Jiný nástroj nemám, jen soud.
Kdy se uzavře?
Těžko říci. Soudy dnes trvají dlouho, neumím to odhadnout. Víte, že pomluvy se většinou daří vyvrátit až za několik let.
Byl jste koncertním mistrem orchestru FOK, sólistou v Severočeské filharmonii v Teplicích, hrál jste ve Slovenském a v Doležalově kvartetu, jste uměleckým vedoucím Solisti di Praga… Jak bilancujete svých pětadvacet let života v Československu, v Praze?
Přišel za mnou jeden dirigent a kritik a řekl: vy jste studoval v Moskvě, ale nehrajete čistě ruskou školu. Já jsem se ho zeptal, jak byste to charakterizoval? Vy hrajete hudbu, odpověděl. Co tím myslel? Ruská škola vede k technické dokonalosti ovládání nástroje, i když samozřejmě i v ní jsou osobnosti jako Richter, Kremer, Oistrach, kteří to posvětili hudbou a přinesli něco individuálního. Mne osobně v Čechách nejvíc ovlivnila zdejší kvartetní škola. Je světová a našel jsem v ní řadu věcí, které mi chyběly. Své pochopení komorního cítění teď mohu zúročit. Jedním z mých největších vzorů je Josef Vlach. Pamětníci vzpomínají, že u jeho Českého komorního orchestru bylo normální na jeden koncert i čtyřicet zkoušek. Slyšíte dobře! Dneska, když máte čtyři zkoušky, jste vítěz! – Samozřejmě, že na naši nahrávku SACD jsme se ale nesešli jen na čtyři zkoušky, příprava trvala dva roky a desítky koncertů.
