pátek, 16. červenec 2004

Biberovo putování ze Stráže přes Kroměříž do Salzburgu

Napsal(a) 

Biberovo putování ze Stráže přes Kroměříž do Salzb Biberovo putování ze Stráže přes Kroměříž do Salzb
Letošní rok přináší četná výročí tvůrců české hudby. Poněkud stranou stojí osobnosti, které po určitý čas na území nynější České republiky působily v době, kdy otázka národa ještě neexistovala. Takovým umělcem byl i rodák ze severních Čech HEINRICH IGNAZ FRANZ BIBER (1644-1704). Tento vynikající houslista a skladatel středního baroka byl současníkem Buxtehudeho a Charpentiera a z českých komponistů Vejvanovského, s nímž se jeho životní cesty na několik let spojily.

Původem z Vartemberku, tedy Stráže

Za minulého režimu byla Stráž pod Ralskem známá sovětskou posádkou, která zanechala v městečku a na zámku své neblahé stopy. Vartemberk (Stráž na hoře - Warte auf dem Berge - Wartenberg) patřil významnému panskému rodu, který za pozdního středověku významně zasahoval do dějin zemí koruny české. Dalšími ze známých majitelů byli Liechtensteinové, kterým panství patřilo ve složité době třicetileté války a potom až do roku 1714, kdy je prodali svobodnému pánu Ludvíku Josefu Hartigovi.

Heinrich Ignaz Biber byl pokřtěn 12. srpna roku 1644. O jeho dětství a mládí máme jen domněnky, zřejmě se - jak bylo obvyklé - naučil hudebním základům u místního regenschoriho. V době jeho narození byl Vartemberk majetkem hraběte Maximiliána Liechtensteina-Castelcorna, bratra tehdejšího olomouckého biskupa. Biber pravděpodobně studoval na jezuitském gymnáziu, možná v Opavě, jak by naznačoval kontakt s Pavlem Josefem Vejvanovským. Dalším předpokládaným místem jeho školení byla Vídeň, možná byl žákem o generaci staršího dvorního houslisty, pozdějšího kapelníka Johanna Heinricha Schmelzera, který ho dobře znal. V šedesátých letech se objevil v Českém Krumlově u knížete Johanna Christiana Eggenberga a jako hudebník byl ve službě u jiného příslušníka téhož rodu Johanna Seyfrieda Eggenberga ve Štýrském Hradci. Biberovy následující kroky však vedly opět k Liechtensteinům.

Biberovo putování ze Stráže přes Kroměříž do Salzb Biberovo putování ze Stráže přes Kroměříž do Salzb

Biskupským komorníkem v Kroměříži

Biberovou nejstarší známou skladbou je Salve Regina z roku 1663, které se dochovalo v kroměřížské sbírce, což dosvědčuje, že skladatel byl s Liechtensteiny stále nějakým způsobem ve styku. Nejpozději roku 1668 vstoupil do služeb Karla Liechtensteina-Castelcorna, olomouckého biskupa zvoleného roku 1664, správce největší evropské diecéze. Někdejší kapitulní děkan v Salzburgu postupně začal ve svém novém rezidenčním městě Kroměříži opravovat ještě válkou poškozené domy a pustil se do stavby řady výstavných budov, zejména zámku. Jako pravý barokní šlechtic (jeho titul knížete vyplýval z biskupské hodnosti, jinak Liechtensteini-Castelcornové byli rodem hraběcím) také dbal na reprezentaci svého dvora včetně služebnictva, hudebníků a zvláště trubačů.

Biber se stal komorníkem a hudebníkem (zřejmě s ročním platem 100 zlatých) v kapele, kterou vedl Pavel Josef Vejvanovský, jeho známý z dřívějška. Korespondence biskupských úředníků dosvědčuje, že byl služebníkem oblíbeným. V kroměřížských letech se však komponování příliš nevěnoval. A také mířil výše: když ho biskup poslal s průvodcem koncem léta 1670 do tyrolského Absamu za slavným houslařem Jacobem Stainerem pro nástroje, rozhodl se bez předchozího upozornění utéct, a to až do Salzburgu. Někdejší chlebodárce se cítil velmi dotčeně, když jeho služebník bez oznámení utekl ke dvoru jeho starého přítele arcibiskupa Maximiliána Gandolpha z Khuenburgu, a tak se zdráhal vystavit mu pro nového pána propouštěcí list. Učinil tak až po šesti letech roku 1676. Mezitím Biber posílal do hanáckého města autografy svých skladeb, které dnes patří k nejcennějším kusům kroměřížské hudební sbírky.

V německém Římě

Tak byl nazýván koncem 16. století staroslavný Salzburg, malebně se rozkládající na řece Salzach, mezi Kapucínským a Mnišským vrchem na velkolepém pozadí alpského panoramatu. Město nebylo třicetiletou válkou poničeno a v 17. století procházelo skvělým rozkvětem. Uprostřed starofrancouzského parku byl roku 1606 postaven zámek Mirabell a o rok později arcibiskupské konírny pro více než stovku koní. V polovině třetího desetiletí byla papežským dekretem zřízena univerzita. Mezi dvěma desítkami chrámů dominoval dóm, postavený po vzoru svatopetrského chrámu v Římě a vysvěcený roku 1628. Na Dvorním (dnes Rezidenčním) náměstí stála krásná mramorová kašna z poloviny šedesátých let. To vše každodenně vídal Biber ve městě, kde jeho kariéra dosáhla vrcholu.

Již na sklonku roku 1670 se stal komorníkem s poměrně malým platem asi deset florinů měsíčně. Arcibiskupovi se ovšem předvedl především jako slibný skladatel ansámblové hudby (později v letech 1676-1684 mu věnoval čtyři tištěné sbírky), a tak na společenském žebříčku dvora postupoval stále výše. Roku 1672 se oženil s dcerou obchodníka Marií Weissovou, což znamená, že se v té době už cítil být dobře zajištěn (v tom roce měl plat 120 zlatých). S arcibiskupovým souhlasem se svatba konala dokonce v jeho letohrádku v Hellbrunnu.

Z významných poct je třeba uvést zlatý řetěz, jímž ho roku 1677 vyznamenal císař Leopold I. za vystoupení v Laxenburgu poblíž Vídně; Biber na něm hrál před jeho tváří několik svých houslových sonát. V témže roce se podílel na reorganizaci výuky choralistů a kapely, která měla uměleckou úroveň srovnatelnou s vídeňskou císařskou kapelou. Na hudebním provozu salzburského dvora se podílel stále větší měrou: na konci roku 1679 byl jmenován místokapelníkem a po smrti významného skladatele Andrease Hofera roku 1684 kapelníkem. Byl představeným čtyřiačtyřiceti zpěváků v dómě, dvaceti dvorních hudebníků a jedenácti trubačů. Mezitím - roku 1681 - hrál před monarchou podruhé a požádal ho o povýšení do šlechtického stavu; s touto žádostí uspěl až roku 1690, kdy získal titul rytíř Biber von Bibern. Vzápětí ještě získal vysokou hodnost truksas, tedy dvorský jídlonoš. To však již bylo za nového arcibiskupa hraběte Johanna Ernsta Thuna. Biber, již uznávaný hudebník (s platem 60 zlatých měsíčně včetně naturálií) dokonce ještě navštívil rodný Vartemberk, aby šel svému synovci za kmotra.

Heinrich Ignaz Biber zemřel 3. května roku 1704, byl pochován na hřbitově sv. Petra, na místě, které dnes bohužel není známo. Na domě v Getreidegasse, v němž žil, je dnes umístěna pamětní deska.

Biberovo putování ze Stráže přes Kroměříž do Salzb Biberovo putování ze Stráže přes Kroměříž do Salzb

Biber zblízka

Už jsme se zmínili, že náš skladatel byl už v Kroměříži oblíbeným člověkem. V mládí, zřejmě za studií, se seznámil s pozdějším kaplanem a regenschorim olomouckého dómu Philippem Jakobem Rittlerem, budoucím varhaníkem v České Lípě Jindřichem Aloysem Brücknerem, vídeňským hudebníkem Jakobem Prinnerem a samozřejmě s Pavlem Josefem Vejvanovským, trubačem a Liechtensteinovým kapelníkem, jemuž vděčíme za dodnes dochovanou sbírku hudebnin a v ní za Biberovy vzácné rukopisy. Někteří ze jmenovaných se také objevili na eggenberských panstvích, ať už v Českém Krumlově nebo ve Štýrském Hradci. V korespondenci je doloženo i přátelství s dvorním kapelníkem ve Vídni Schmelzerem. Naopak o vztazích s blízkým kolegou, v letech 1678-1690 dvorním varhaníkem v Salzburgu, Georgem Muffatem nevíme nic.

Biber měl se ženou Marií celkem jedenáct dětí, vzhledem k tehdejší úrovni hygieny a medicíny se však dospělosti dožily jen čtyři. Oba synové byli hudebně nadaní, uplatnili se v Salzburgu jako houslisté, talentovanější a dnes díky svým skladbám známější Karl Heinrich (1681-1749) následoval svého otce: roku 1714 se stal místokapelníkem a roku 1743 kapelníkem. Obě dcery, rovněž muzikální, nastoupily duchovní dráhu. Anna Magdalena, jinak dobrá zpěvačka, vstoupila do kláštera benediktinek v blízkém Nonnbergu a k tomuto kroku (s řádovým jménem Maria Rosa Henrica) dostala roku 1697 od otce jako "dar" Missu S. Henrici .

Biber byl ve své době vysoce ceněným virtuosem. Představujeme-li si cestující umělce, jakými byli velcí romantikové, Mozart nebo Vivaldi, o Biberových cestách takové doklady nemáme. Z nepřímých údajů víme, že byl znám v císařských oblastech a ve Francii a Itálii, ale spíše svou hudbou než hrou. Zajímavé informace se dostaly i k Charlesi Burneymu; ten zanechal poznámku o obtížnosti houslových pasáží v Biberových skladbách, které se mu ve druhé polovině 18. století na cestách po Evropě dostaly do rukou.

Jediný portrét, který nám zbyl po poctami ověnčeném hudebníkovi, je rytina ve sbírce jeho houslových sonát vydané v Norimberku roku 1681, tedy v době, kdy byl Biber ještě místokapelníkem.

Instrumentální tvorba

Je škoda, že hudba 17. století není předmětem zájmu širšího publika. Právě Biberovy skladby by se jím mohly stát: na jedné straně jsou vysoce náročné nejen hráčsky, ale i posluchačsky, na druhé straně jsou velmi efektní a líbivé. Jako typický skladatel druhé poloviny 17. století psal Biber většinou menší formy, hlavně taneční části, variace nad ostinatním basem, působivé volné věty, místy navíc s překvapivými modulacemi, citoval gregoriánské nápěvy a kostelní písně a s oblibou užívá zvukomalby. To vše dovedl na výsostnou kompoziční úroveň, kterou vysoko převyšoval dobové tvůrce.

Již od samého konce 19. století poutala pozornost Biberova instrumentální hudba, zejména houslová. V této oblasti užíval různých technických fines, ale i odlišností od moderní hry. Je to zejména skordatura, tedy přeladění strun houslí jinak než je obvyklé, čímž se dosahuje odlišné zvukové barvy. V tomto záměru nebyl Biber ve své době jediný, kdo takové kompozice psal. Někdy však požadoval přeladění téměř bizarní. Příkladem vrcholných sbírek, v nichž využívá skordaturu, jsou Harmonia artificiosa-ariosa a Růžencové sonáty .

Růžencové sonáty

Biberův zaměstnavatel uvedl do Salzburgu několik zbožných bratrstev, sám veřejně prohlašoval osobní oddanost Panně Marii a vyzdvihoval modlitbu růžence. Již dříve ve městě existovalo růžencové bratrstvo, které bylo velmi vlivné a které arcibiskup podporoval. Dodnes se dochovaly i místnosti společenství, z nichž dvě mají stěny pomalovány výjevy znázorňujícími růžencová tajemství.

Nevíme, zda Biber složil Růžencové sonáty na objednávku arcibiskupa nebo onoho bratrstva či z osobního přesvědčení. Napsal je v polovině sedmdesátých let a v krásně vyzdobeném rukopise věnoval arcibiskupovi. Tyto skladby jsou - jak už název říká - napsány na patnáct "tajemství", tedy událostí ze života Panny Marie, nad nimiž člověk rozjímá během modlitby a které jsou rozděleny po pěti do radostného, bolestného a slavného růžence. Sonáty poskytují spoustu podnětů z hlediska kompozičního, hráčského a dokonce i numerologického.

Passacaglia pro sólové housle , která celý cyklus uzavírá, je psána na čtyři sestupné tóny, zřejmě citaci písně o strážném anděli. Právem je pokládána za největší skladbu pro sólové housle před Johannem Sebastianem Bachem.

Biberovo putování ze Stráže přes Kroměříž do Salzb Biberovo putování ze Stráže přes Kroměříž do Salzb

Zvukomalebné hříčky

Mezi Biberovými kompozicemi nalezneme příznačné tituly vypovídající o dobové provozovací praxi: suity Mensa sonora (Znějící stůl), tucet skladeb ve sbírce Sonatae tam aris quam aulis servientes (Sonáty sloužící jak oltářům, tak komnatám) nebo Fidicinium sacro-profanum (Hudba pro smyčcové nástroje duchovní a světská) rovněž o dvanácti kompozicích.

Vedle znázornění selské poutě v sonátě Pauern Kirchfahrt jsou nejoblíbenější dvě zvukomalebné skladby (shodou okolností také dochované v Kroměříži). Ansámblová suita pro smyčce Battalia uvádí Pochod (v něm se má mezi struny violonu vložit papír, aby napodobil buben), překvapivě zcela současně znějící Opilou společnost plnou humoru , kakofonickou koláž dobových písní (některé lze identifikovat), dále vlastní Bitvu a po ní Lamento zraněných mušketýrů . Sonata representativa pro housle a continuo zase napodobuje hlasy zvířat - žábu, kočku, slavíka, kukačku, křepelku, slepici a kohouta. Je škoda, že vynalézavý Biber nezhudebnil své zvířecí příjmení, které v češtině znamená bobr.

Vokální hudba

Víme, že Biber vytvořil patnáct školních her, tři kantáty a dvě opery, z nichž se dochovala jediná - Arminio . Naopak poměrně dobře máme zastoupenu jeho sakrální tvorbu (moteta, nešpory, requiem, mše atd.), která však dlouho stála stranou badatelského i interpretačního zájmu. Biber užíval všech tehdejších kompozičních postupů, zejména moderních barokních, tedy sólových a koncertantních, ovládal i starý kontrapunktický styl a uplatňoval vícesborovost. Jedinečné podmínky salzburského dómu mu umožňovaly prostorové rozmístění hudebníků: pod kupolí se nacházejí čtyři empory, na nichž později prováděl své skladby i Mozart.

Otazníky kolem velké mše

Z řady Biberových mší vyniká Missa salisburgensis nazvaná podle místa nálezu a náležející k výjimečným dílům světové literatury. Za jejího autora byl původně pokládán římský skladatel Orazio Benevoli, který měl tuto monumentální mši vytvořit pro vysvěcení dómu roku 1628. Až v sedmdesátých letech 20. století se důkladnou analýzou zjistilo, že dílo vzniklo ve druhé polovině 17. století, zřejmě k oslavě jedenáctistého výročí založení arcibiskupství roku 1682, a že nejpravděpodobnějším tvůrcem je Biber. Rukopis nebývalých rozměrů je určen třiapadesáti hlasům rozděleným do pěti sborů s party vokálními a instrumentálními (včetně fléten a hobojů!) a dvěma trubačskými sbory.

Zájem o Bibera

Předchozí řádky nastiňují jen některé z pohledů na mnohostranného tvůrce, jakým byl Heinrich Ignaz Biber. Jeho životní osudy a hudba byly předmětem zájmu rakouských historiků už na počátku 20. století, kdy jeho skladby vyšly v edici Denkmäler der Tonkunst in Österreich . Předními experty biberovskými jsou v současné době především salzburští badatelé Ernst Hintermeier a Gerhard Walterskirchen, z ostatních jmenujme Wernera Jaksche a z amerických Erica Chafea. Z českých badatelů věnoval skladateli a jeho tvorbě největší pozornost profesor Jiří Sehnal (mimo jiné spoluautor článku v New Grove Dictionary z roku 2001), a to zejména v souvislosti s Liechtensteinovou hudební sbírkou, jejíž reprezentativní katalog zpracoval (1998). Z našich předních interpretů, kteří se soustředili na strážského rodáka, je třeba uvést ansámbl staré hudby Musica Florea s uměleckým vedoucím Markem Štrynclem , slovenský soubor Musica aeterna s Peterem Zajíčkem a houslistku Gabrielu Demeterovou s varhaníkem Jaroslavem Tůmou , kteří na moderní nástroje natočili Růžencové sonáty.

Rok Bibera

Veřejné akce spojené s různými výročími známých osobností bývají nudné a ohrané, 300. výročí Biberova úmrtí v květnu 2004 však přišlo v době, kdy si jeho hudba znovu dobývá své místo v repertoárech současných hudebníků: John Holloway (viz nahrávka Unam Ceylum ECM New Series 1791) popisuje Bibera jako virtuózního houslistu-skladatele, rovnajícího se postavám Veraciniho a YsaÓeho. "Moderní obecenstvo je k Biberovi přitahováno rapsodickými, jakoby gypsy prvky, kterých je jeho hudba plná. Předchozí generace hudebníků 20. století nevěděly, jak jeho hudbu interpretovat. Výsledek byl mdlý a těžkopádný. Při současném zájmu o praxi provozování staré hudby si můžeme dovolit hrát mnohem svobodněji a intenzivněji." (Monica Huggett).

Podívejme se například na letošní biberovské hemžení na britských ostrovech. Největším překvapením Biberova roku je jeho liturgická hudba. Polyfonní Missu Bruxellensis (1701) poprvé nahrál Jordi Savall v roce 1998. Představuje velmi efektivní propojení smyčců, trubek a hlasů. Je těžké poslouchat tuto mši a nepodezřívat při tom Mozarta z malého dluhu vůči Biberovi. Requiem f moll bylo 3. února jádrem programu Requiem for Biber Gabrielli Consort v Queen Elizabeth Hall. První evropské moderní představení Biberovy Missy Christi Resurgentis zaznělo 25. května ve Wigmore Hall v podání The English Concert . Oba programy budou uvedeny během řady letních festivalů ve Velké Británii i napříč celým evropským kontinentem. Missa Christi Resurgentis bude prezentována na festivalu v Suffolk Village v provedení Parley of Instruments, Concerto Paltino a Psalmody . Parley of Instruments oslaví letos třemi koncerty ve Wigmore Hall 25. výročí svého vzniku. Druhý z koncetů (25. května) je věnován Biberovi a Muffatovi (zemřel též 1704). Parley of Instruments natočili Biberovu Sonatae tam aris quam aulis servientes pro Hyperion v roce 1985, tedy dlouho před tím, než začal Biberův revival, a mezi vzácné požitky z tohoto koncertu patří bezesporu scordaturové sonáty Harmonia artificiosa-ariosa a Sonata Representata .

The Academy of Ancient Music (AAM) připravila pro rok 2004 koncertní sérii obsahující Sonatae tam aris quam aulis servientes spolu se sonátami pro trubky. Jejich londýnskému představení dominovalo uvedení Růžencových sonát v provedení Pavlo Beznosiuka . Nová nahrávka sbírky houslových sonát (1681) Johna Hollowaye (ECM) pojímá Bibera ve virtuózním a improvizačním stylu. S tímto přístupem přišel už soubor Ricardo . Ti hrají party zpaměti a jakoby s jazzovou volností, a tím propůjčují houslovým sonátám nádech improvizací. Ricardo se představí s Biberovým repertoárem v červenci v Yorku, v září na Early Music Showcase a v říjnu v Kroměříži. V Biberově roce spatří světlo světa i nová nahrávka Růžencových sonát od Pavlo Beznosiuka, Monicy Huggett a Andrewa Manzeho, kteří tak naváží na Waltera Reitera, Reinharda Goebela a Johna Hollowaye, jejichž průlomová nahrávka z roku 1990 se pyšní vynikajícím continuem Davitta Moroneyho za účasti souboru Tragicomedia . Biberův hlas je unikátní. Pavlo Beznosiuk, který bude řídit spolu s Davidem Blackadderem Biberovy koncerty AAM, jej sám popisuje jako "houslistu všech houslistů" s výjimečným porozuměním pro nástroj. Opěvuje Biberův "vrozený až instinktivní cit pro sonoritu smyčců ve vícehlasých houslových sonátách", které mají "nesmírnou váhu, zvukovou i intelektuální, ale za všech okolností si uchovávají svou srozumitelnost."

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.