Jak jste se stal v rozhlasovém orchestru koncertním mistrem?
Spolupracoval jsem s Talichovým a Sukovým komorním orchestrem. V Sukově jsem pak po studiích zůstal, dva roky z celkových pěti jako koncertní mistr. Veliká zkušenost pro mě byla spolupráce s Josefem Sukem, který v té době s tělesem úzce spolupracoval. Konkurz do SOČRu jsem dělal formou koncertu – bylo to v květnu 2000, program se vysílal do sítě EBU a vrcholil Šeherezádou Rimského-Korsakova, kde jsem se mohl a musel předvést proslulým houslovým sólem. Koncert se vydařil… Mimochodem snad si Šeherezádu zahraju znovu v naší nadcházející sezóně, v níž se představí čeští a slovenští sólisté.
Jak si podle vašeho názoru stojí váš soubor v pražské konkurenci?
Rozhlasový orchestr cením vysoko. Kvalita hráčů na pražské symfonické scéně je na vysoké úrovni.
Koho jste vystřídal?
Nastoupil jsem v době, kdy už v rádiu nehrál Jiří Hnyk, ale byl zde Pavel Prantl; později však odešel. Vždy u nás byli dva koncertní mistři, aby byl čas – při střídání – na přípravu na další program. Nyní se zdá, že řešením bude jako další koncertní mistr vedle mě Petr Zdvihal.
Vidíte velký rozdíl mezi prací koncertního mistra v komorním a v symfonickém orchestru?
V komorním jsem někdy musel pracovat se všemi nástrojovými skupinami. Zde mám na starosti skupinu primů, koordinaci se sekundy, samozřejmě smyky a prstoklady. Byl jsem zvyklý táhnout, musel jsem ukazovat. Tady jde ovšem o to, aby mě viděli i u posledního pultu, takže je třeba sebou na místech ověřených při zkouškách opravdu jasně pohnout, aby bylo nasazení nebo odhození smyčce a podobně opravdu společné. Stejně tak, i když dirigent ukáže, je dobré, když na sebe od prvních pultů vidíme a pohneme se. A v neposlední řadě: koncertní mistr – ať už v symfonickém či komorním orchestru – by měl těleso reprezentovat.
Máte šanci vidět soubor také zvenčí, z auditoria?
Musím říci, že náš orchestr, na to jak hraje výborně, působí trochu staticky. Jistě by se v tom mohlo ještě něco udělat, učinit z vystoupení o něco větší show. Na koncertě se musí orchestr chtít ukázat, jít do toho, je to pro lidi…
Hraje tu roli zvyk ze studia a nezvyk na veřejnost?
Není to prací ve studiu. Už dávno neplatí, že jsme studiový orchestr, koncertů je dost. Řekl bych, tak půl na půl – abonmá, mimořádné koncerty a zájezdy… a z druhé poloviny natáčení. Abonentní programy se nejen vysílají, ale zároveň nahrávají, takže hodně snímků je i z nich.
V čem podle vás prakticky spočívá specifikum rozhlasového orchestru?
Členové SOČR jsou výborní listaři, zvyklí na individuální přípravu před zkouškami. Jsou, řekl bych, schopni rychle a kvalitně se adaptovat na neznámou skladbu. Možná se dřív více zkoušelo. Na natáčení býval k dispozici i týden zkoušek. Myslím, že dnes se pracuje mnohem ekonomičtěji.
Připravoval jste se na sólovou dráhu? Nebo jste tíhl rovnou k orchestru…?
Otec vede dětský sbor v Ústí nad Labem, kde jsem také zpíval. To byla dobrá škola. Za dob studií jsem občas poslouchal symfonické nahrávky. Musím přiznat, že po dráze sólisty jsem nikdy netoužil. Vždy se mi líbila myšlenka, že bych hrál v kvartetu. Na konzervatoři jsme rok pro zábavu skutečně hráli, ale pak jsem na AMU přešel na trio. Jako Klavírní trio Českého rozhlasu pokračujeme nadále. Se mnou jsou to violoncellista Ctibor Příhoda a klavírista Jan Petr. Práce v symfonickém orchestru mě baví, ale práce v komorním orchestru se mi také velice líbila, rád se k takovému repertoáru příležitostně vracím.
Je to na celý život, být koncertním mistrem v rozhlasovém orchestru?
Zatím nepokukuji po změně, ani po cizině. Snažím se užít si naše dvě malé děti – o podobných profesních věcech teď tolik nepřemýšlím.
Zahrajete si ještě někdy sólově?
Pravidelně hraji sólově s Collegiem rozhlasových symfoniků. Uvažujeme s Pavlem Ludvíkem, koncertním mistrem violoncell, že bychom si zahráli Brahmsův Dvojkoncert , abychom se jako členové kapely prezentovali. Nabízí se třeba také Mozartova Koncertantní symfonie pro housle a violu nebo Beethovenův Trojkoncert . Třeba na něco z toho v budoucích letech dojde.
Co je těžší – sólo v roli koncertního mistra, nebo sólový recitál?
Sólo koncertního mistra mi „zatím“ nedělá problém. Hraju uvolněně a trémou netrpím. Možná je to tím, že nehraji jen sám za sebe, ale i za orchestr. V tom je patrný rozdíl oproti sólovému recitálu. Nemyslím si tak úplně, že by bylo těžší než samostatné sólové vystoupení. Chápu názor, že se někdo dlouho na sólo připravuje a znervózní… Já se naopak snažím do poslední chvíle před sólem hrát a i pak mám pocit, že hraju s ostatními.
Zasedáte z titulu své funkce v umělecké radě orchestru?
Jsem jejím členem. Je nás zhruba desítka – první hráči smyčcových skupin a sóloví hráči z dechových skupin. Fungujeme jako umělecký poradní orgán šéfdirigenta.
Soutěží spolu tři hlavní stálé pražské orchestry?
Členové určitě ne, vídáme se i jinde. Myslím, že ani jako instituce ne. Vždyť i náš šéfdirigent Vladimír Válek pracuje současně s Českou filharmonií…
Vyhovuje vám usazenost rozhlasového orchestru, menší počet turné po cizině?
Vyhovuje mi, že zájezdů není tolik a že nejsou tak dlouhé. Když se jinde koncertuje půl sezóny po světě… To by pro mě asi nebylo. To není „…vy se máte, vy si cestujete…“ Je to dřina.
Je pro vás hraní „doma“ v rozhlase větší jistota než případné jiné úkoly?
Ano. Známe se dobře.
Takže má vaše těleso svou vlastní nenapodobitelnou vnitřní atmosféru?
Každý orchestr je tak obrovský celek, že ho nelze udržet v jednolitosti, ale v jádru i ten náš drží pospolu, lidé se dobře znají. Nejsou zde žádné dvě nebo tři party. Je ovšem samozřejmé, že nikdy ze symfonických orchestrů nevymizí vztah dechy – smyčce. To není rivalita, ne že by se spolu jednotlivci nebavili, to není protiklad jako Sparta – Slavie. Jsme však už z povahy nástrojů jiní a pohlížíme tak na sebe; ale není to ve zlém, spíše jde o takový sport.
