sobota, 19. březen 2011

Betty Fibichová - obraz zapomenuté altistky

Napsal(a) 

Betty Fibichová - obraz zapomenuté altistky Betty Fibichová - obraz zapomenuté altistky

Život

Betty Fibichová, druhá žena českého skladatele Zdeňka Fibicha, proslula zejména jako sólistka Prozatímního a posléze Národního divadla. Působila však i jako koncertní pěvkyně a byla členkou výboru prvního českého dívčího gymnázia Minervy.

Betty Fibichová, dívčím jménem Barbora Hanušová, se narodila 16. 3. 1846 v Jilemnici. Do roku 1875, kdy se provdala za Zdeňka Fibicha, vystupovala pod jménem Betty Hanušová. Pod rodným příjmením naposledy vystoupila 30. 8. 1875 v roli Javotte (Massenet: Manon ). Poprvé pod jménem Fibichová zpívala 9. 9. 1875 ve stejné úloze. Byla prostřední ze tří dcer jilemnického pekaře a mlynáře. První pěvecké základy získávala od roku 1859 na studiích v Praze u Augustina Appého, ředitele pražského pěveckého ústavu. Dne 22. 8. 1867 zahájila pěveckou kariéru na scéně německého divadla v Karlových Varech jako Nancy (Flotow: Martha ). Stejnou roli si podržela i v německém divadle v Olomouci, kde vystoupila 29. 10. 1867. Tamější kritika ji sice chválila za krásný hlas, avšak vytýkala jí nedostačující pěvecké vzdělání. Dne 9. 11. 1867 proto vystoupila na olomoucké scéně naposledy v roli Azuceny (Verdi: Trubadúr ) a následně z divadla odešla. Především díky doporučení dr. Františka Ladislava Riegra se jako host představila pražskému publiku při premiéře Bendlovy první opery Lejla v Prozatímním divadle (4. 1. 1868) v roli abatyše. Měla obrovský úspěch a ihned byla přijata jako sólistka Prozatímního divadla pro altový a mezzosopránový obor (1868 – 1880). Její první rolí v divadle byla Hedvika (Rossini: Vilém Tell ). Pěvecky se nadále školila u barytonisty Josefa Lva.

Betty Fibichová - obraz zapomenuté altistky Betty Fibichová - obraz zapomenuté altistky
Manželství Betty Hanušové a Zdeňka Fibicha bylo uzavřeno v říjnu 1875. První Fibichovou ženou byla mladší sestra Betty Hanušové, Růžena Hanušová-Fibichová, s níž měl dvě děti, dvojčata, Richarda a Elsu (Růženku). Richard zemřel krátce po porodu a následně onemocněla i Růžena Fibichová. Před smrtí (4. 10. 1874) bylo jejím posledním přáním, aby se o Elsu (zemřela ještě v dětství) staral Zdeněk Fibich společně s její sestrou, Betty Hanušovou. Nový svazek vznikl především na základě přátelství, tolerance a důvěry, nikoli z lásky či touhy. Oba novomanželé se znali již několik let z prostředí profesního. Bydleli v rohovém domě u Národního divadla (Ostrovní ulice č. 1). Ze vztahu vzešel syn Richard.

Úspěchy slavila Betty Fibichová i jako chrámová a koncertní pěvkyně. Dne 2. 4. 1879 zpívala altové sólo v Beethovenově 9. symfonii v Besedě brněnské. S Marií Sittovou 11. 3. 1880 poprvé představila Dvořákovy Moravské dvojzpěvy op. 38 . Dne 23. 12. 1880 vystoupila na koncertě Jednoty umělců hudebních v Praze, kde zpívala ve Dvořákově kantátě Stabat mater altový part. Věnovala se také zpěvu církevnímu. Dvanáct let působila ve dvorní kapli na Hradčanech u excísařovny Anny.

Roku 1881 přešla se souborem Prozatímního divadla do divadla Národního. Stala se první Radmilou ve Smetanově opeře Libuše , jež měla v Národním divadle premiéru 11. 6. 1881. S pěveckou kariérou se rozloučila 4. 1. 1891, přesně 23 let po svém prvním vystoupení v Prozatímním divadle. Důvodem byl stále se vracející plicní katar. Jakožto sólistka Národního divadla se naposledy představila v roli Lotinky (Dvořák: Jakobín ). Přesto ještě v letech 1893 a 1895 v divadle hostovala (Dvořák: Šelma sedlák ). Betty Fibichová zemřela 20. 5. 1901 v Praze a pohřbena je na Vyšehradě.

Hlasový obor a žánrové zaměření

Pěvkyni vyhovovaly především hlubší role. Dokonce se o ní říkalo, že svým nádherným altem byla po mnoho let specialistkou Národního divadla. Již v pouhých devatenácti letech, při angažmá v Karlových Varech, upoutala Betty Fibichová pozornost svým mohutným krásně vyrovnaným altem. Významnější působení altistky spadá spíše do divadla Prozatímního, respektive do období let 1868 – 1881, ve kterém ztvárnila postavu Fides (Meyerbeer: Prorok ), jednu ze svých nejtěžších rolí vůbec.

Dále se v 70. letech podílela na pěti českých operních premiérách, při nichž ztvárnila postavu Anny (1875, Dvořák: Král a Uhlíř ), Xenie (1875, Nápravník: Nižegorodci ), Homeny (1876, Dvořák: Vanda ), Veruny (1878, Dvořák: Šelma sedlák ), Panny Rózy (1878, Smetana: Tajemství ). To dokazuje, že na počátku své kariéry na půdě české divadelní scény byla plná sil, schopná uzpívat i velmi náročné role. V tomto období se rozsah hlasu Betty Fibichové pohyboval od malého g po tón h2 . Mohla zpívat i mezzosopránové úlohy.

Betty Fibichová - obraz zapomenuté altistky Betty Fibichová - obraz zapomenuté altistky
Ovšem i při přestupu do Národního divadla (1881) byla velmi často obsazována (průměrně pět titulů za sezonu) a ztvárnila celou řadu výrazných rolí. V letech 1881 – 1884 se podílela hned na šesti operních premiérách (Dvořák: Tvrdé palice , Fibich: Blaník , Smetana: Libuše , Čertova stěna , Bendl: Karel Škréta a Fibich: Nevěsta messinská ). Zpěvaččin hlas musel mít tedy stále velkou sílu a být v dobré kondici, jinak by sólistka nezvládla uzpívat tak velké množství rolí, navíc v novém a větším prostoru Národního divadla. I hlasový rozsah byl stále dostatečně velký (a–a2 ).

Pěveckou kvalitu Betty Fibichové dokazuje fakt, že přímo pro ni napsalo několik českých skladatelů role ve svých operách. Zachovaly se Smetanovy dopisy adresované kapelníkovi Adolfu Čechovi, ve kterých jsou uvedeny přesné požadavky na obsazení opery. Bedřich Smetana pro sólistku napsal hned několik rolí. Jedná se o partie Panny Rózy (Tajemství ), Radmily (Libuše ) a Záviše (Čertova stěna ). Postavu Říhové v jednoaktové komické opeře Tvrdé palice napsal Antonín Dvořák také konkrétně pro Betty Fibichovou. Zdeněk Fibich pro ni komponoval altové partie ve svých prvních operách Blaník (postava Bílé paní) a především v Nevěstě messinské (úloha Donny Isabelly).

Nepřetržité a vytrvalé zatěžování hlasivek patrně způsobilo, že se kvalita hlasu altistky začala pomalu zhoršovat (zejména ve vysokých polohách), hlas začínal pozbývat dřívější vyrovnanosti. Do konce osmdesátých let sice stále zpívala, ale v repertoáru mimo jednu premiéru (Dvořák: Jakobín ) nenalezneme významnější roli.

Četnost a rozsah ohlasů objevujících se v tisku byla přímo úměrná množství představení, ve kterých Betty Fibichová vystupovala. Na rozdíl od počátku osmdesátých let, kdy můžeme narazit na recenze jejích výkonů takřka v každém čísle Dalibora, v polovině osmdesátých let bychom hledali recenze hůře. Další příčinou stále se zhoršujícího hlasu byl bezesporu neustále se vracející plicní katar, kvůli kterému sólistka v roce 1891 ze souboru Národního divadla odešla. I nadále však v divadle několikrát vystoupila – především jako záskok. Stálé angažmá už si ale ze zdravotních důvodů dovolit nemohla.

Betty Fibichová - obraz zapomenuté altistky Betty Fibichová - obraz zapomenuté altistky
Betty Fibichová proslula především jako specialistka ve vážných a dramatických operách. A to nejen zásluhou hlasu, ale zejména díky svému vzezření. Měla vysokou krásnou postavu, byla vážná, důstojná, zjev tragický, heroický. Z toho vyplývá, že to byly zejména postavy důstojné a vznešené, ve kterých Betty Fibichová zářila – Fides (Meyerbeer: Prorok ), Azucena (Verdi: Troubadúr ), Ulrica (Verdi: Maškarní ples ), Radmila (Smetana: Libuše ), kněžna Isabella (Fibich: Nevěsta messinská ), Filipjevna (Čajkovskij: Eugen Oněgin ), Děčana (Smetana: Braniboři v Čechách ). S velkými úspěchy ztvárňovala Betty Fibichová i hrdinky klidné, vážné, reprezentativní, spíše pasivní – Knejpková (Hřímalý: Zakletý princ ), Šafářka (Dvořák: Šelma sedlák ), především však Záviš (Smetana: Čertova stěna ) a Panna Róza (Smetana: Tajemství ).

Objevila se i v „kalhotkových“ rolích. Zpívala mladé prince a chlapce – od Záviše (Smetana: Čertova stěna ) až k Ratmiru (Glinka: Ruslan a Ludmila ). Vystupovala však i v rolích komických, které jejímu hereckému naturelu nekladly zvláštní překážky – Marcellina (Mozart: Figarova svatba ) nebo paní Pageová (Nicolai: Veselé paničky windsorské ). Účinkovala i v některých komických epizodních úlohách v operetě.

Betty Fibichová chodila často na činoherní představení, odkud pravděpodobně získávala schopnost výborně napodobovat. Dramatické cítění u ní bylo silně rozvinuto. Tuto schopnost pak používala ve vykonávání profese. V operách, kde autor naznačil svou představu o ztvárnění role, dokázala předvést strhující výkon (Fibich: Nevěsta messinská ).

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.