úterý, 27. březen 2012

Bernarda Fink - emoce jsou jako vítr v koruně stromu

Napsal(a) 

Bernarda Fink - emoce jsou jako vítr v koruně stromu, foto Klemen Breitfuss Bernarda Fink - emoce jsou jako vítr v koruně stromufoto: Klemen Breitfuss

Na Pražském jaru zazpívá se Symfonickým orchestrem BBC Ravelův písňový cyklus Šeherezáda, na počátku ledna s Českou filharmonií účinkovala v Mahlerově Písni o zemi, jinde po světě je možné ji slyšet i v písních s klavírem nebo ve staré hudbě, u Harmonia Mundi France jí právě vyšla nahrávka Zigeuner Lieder s písněmi a duety (Genia Kühmeier) Antonína Dvořáka. Během posledních dvou desetiletí se tato pěvkyně postupně dostala do sousedství těch nejlepších a nejznámějších. Do Prahy se mezzosopranistka Bernarda Fink, narozená slovinským rodičům v Argentině, vrací ráda. V rozhovoru, který HARMONII poskytla na samém kraji letošního roku, připomíná proč...

Vzpomenete si, kdy jste byla poprvé v Praze? Na Silvestra roku 1989, tančili jsme s Čechy na Staroměstském náměstí... Byla jsem tehdy těhotná a žili jsme ve Vídni. A můj muž řekl: musíme do Prahy, tam se něco děje! Věděla jsem, že má tendenci občas trochu přehánět. Ale poslední den roku jsme se vypravili. A hned jsem viděla, že nepřeháněl, to byla láska na první pohled! To ale o Praze asi říká každý, tak proč bych o tom měla hovořit víc. Netušila jsem ovšem tehdy, že už za tři čtvrtiny roku budu v Praze žít. Byl to osud.

Jak dlouho jste pak v Praze bydleli? Manžel se dostal na velvyslanectví, zakládal Rakouský kulturní institut na Jungmannově náměstí. Přišli jsme v říjnu a žili jsme tady šest let. Synovi byl asi půl roku, když jsme přijeli. Dcera se tu narodila. Tady, na Malé Straně, udělali oba první kroky, tady začali mluvit. Praha zůstala pro celou naši rodinu výjimečně zvláštním místem. Rádi se všichni vracíme. Nejen já, ale všichni, myslím, máme pocit, že tu máme kus srdce, že trochu patříme i sem.

Měla byste takový vztah k české hudbě, kdybyste tu nežili? Zpívala byste Dvořákovy písně? Určitě ne, to je jasné. Ale nemohu říci, že bych Dvořáka předtím neznala. Když mi bylo nějakých deset, dvanáct let, tak se můj starší bratr doslova zamiloval do Dvořákovy Deváté. Dával ji na gramofon snad každý den, znám ji dosud zpaměti. Dvořák byl pro mě něco jako kamarád – i když tímhle způsobem bych to říkat neměla, vždyť já jsem takhle malinká a on ohromný. Ale byl mi něčím jako rodina, byl mi hrozně moc blízko. A v Praze jsem dýchala stejný vzduch, dívala se na stejné nádherné město jako on. A měla jsem štěstí, že jsem mohla mít nablízku lidi, jako je klavírista Jaroslav Šaroun, se kterým jsem často spolupracovala a studovala.

A setkala jste se hluboce s Dvořákem... Ano, s oratorii, s Biblickými písněmi, s dalšími věcmi. Určitě existují ještě Dvořákovy písně, které jsem nezpívala, ale přečetla jsem v notách snad už úplně všechny. A pak je to Gustav Mahler. Samozřejmě jsem jeho hudbu také znala, jeho písně jsem zpívala už v Buenos Aires, ale bylo to zde v Praze, kdy jsem poprvé vstoupila na scénu a zpívala něco jiného než písně – mám na mysli větší orchestrální věci. Píseň o zemi jsem už zpívala s vynikajícím panem dirigentem Martinem Turnovským. Je teď úžasné vrátit se k ní.

Mahler pochází z českých zemí, je i tím pro vás bližší, nebo to nehraje roli? Je mi samozřejmě blízký. Především proto, že měl touhu po nějaké jistotě. V Rakousku byl Čech, v Německu Rakušan, ve světě Žid, jak sám říkal. Ale jeho touha, Sehnsucht, ta má i hledisko hluboce spirituální – jeho hudba o tom všem mluví. I o utrpení. A o tom vím i já a moje rodina své – vzpomínky z války, které jsme slyšeli doma. Zdá se mi, že mu rozumím.

Co slyšíte v Písni o zemi? Nostalgii? Ano, v jeho hudbě je nostalgie hodně. Zejména ke konci života, kdy měl bolest, kdy cítil, že je mezi dvěma světy. A ten pocit mají i posluchači, zvláště v písni Der Abschied – Rozloučení. To už nestojíte na zemi, ale jste kdesi mezi nebem a zemí, jak si to i on představoval. Je to úžasná hudba. Velice subjektivní, ale takový je Mahler ve své hudbě pořád. Stále vlastně hovoří o svých pocitech. Už jsem slyšela jednoho dirigenta říkat, že je Mahler až moc subjektivní, že stále říká já trpím, já cítím to a to, mě se stalo to a to. Ten pán, kterého mám jinak ráda, říká, že je toho u Mahlera až moc.

Ale vy sama to tak necítíte? Ne, subjektivnost je něco hezkého. Každý se s tím, co Mahler vyjadřuje, může identifikovat – ať tu hudbu hrajete, zpíváte nebo posloucháte. Nádherná hudba je to. V Mahlerovi je prostě spíše cítit emocionální stránka, která převládá nad racionální. Proč ne.

Může si zpěvák vlastně dovolit, nechat se dojmout? Musí se nás to, co zpíváme, dotknout. Úplně intimně. Jenže si dojetí můžeme dovolit, teprve když vše u sebe zpracujeme. Herec musí také ve své roli třeba plakat, ale až když ji má v sobě zpracovanou. Je to celé trochu mysteriózní. Máme všechno zvládnuté racionálně, aby se emoce udělaly „jakoby“, musíme mít technickou dominanci při interpretaci. Jenže stejně tak máme být současně i jako strom, když přes sebe pustí vítr. Emoce v interpretaci musí být. Když jsou jen nastudované, studené, nemůžeme je předávat. Fenomén interpretace tedy spočívá v tom, že je nutné cvičit, všechno připravit, mít všechno pod kontrolou, ale pak vše z toho zapomenout a nic pod kontrolou nedržet.

Bernarda Fink - emoce jsou jako vítr v koruně stromu, foto Zdeněk Chrapek/ČF Bernarda Fink - emoce jsou jako vítr v koruně stromufoto: Zdeněk Chrapek/ČF
Asi nedokážete popsat, proč a jak to potom funguje. Přesně tak. Nedokážu.

Je taková hudba, o které hovoříme, velmi jiná než stará hudba? Přistupujete k hudbě minulých vzdálených období jinak než k Mahlerovi? Existují věci, které jsou společné všem dobám. Ale ze staré hudby momentálně nezpívám skoro nic – kromě Bacha. Abych nezpívala Bacha, to si nemohu dovolit. Ale Händel a podobně mě momentálně až tak moc nezajímá. Bylo to v minulosti krásné, ale teď se mi zdá, že je v barokní hudbě až příliš mnoho variací, kadencí, návratů témat. Cítím se jakoby trochu v korzetu. Bylo to super v době, kdy jsem mohla barokní hudbu zpívat, ale teď je mi bližší něco jiného.

Vnitřně jste se proměnila... Samozřejmě, měníme se pořád – a doufám, že se budu proměňovat i nadále.

 A souvisí to i s technikou? Ne.

... že byste už starou hudbu nemohla zpívat? Ne. Tak to není. Vezměte například Monteverdiho. To je starší hudba. Jde o něco jiného. To je mi blíž. Monteverdiho bych zpívala hned! Reprezentuje úžasný hudební svět. Ale virtuózní technické koloratury baroka, ty mě už tak nezajímají.

A zajímaly vás dříve? Bavily mě víc, ale nikdy ne tak, abych patřila k těm zpěvačkám, o jejichž zpěvu se říká, že je jako ohňostroj.

Kde se teď vyskytujete nejčastěji? Mám za sebou výjimečně krásné dva týdny, kdy jsem byla doma.

Kde je pro vás opravdu doma? V Korutanech, v Rakousku. Byli jsme spolu všichni čtyři. I můj muž, který jinak hrozně moc pracuje, byl doma. I naše už skoro dospělé děti. Ale předtím jsem měla hodně koncertů.

Písňových? Ano, ale i dalších. Tak například francouzský program ve Wigmore Hall, Píseň o zemi v Lublani, s Nikolausem Harnoncourtem Bachovy kantáty a Magnificat ve vídeňském Musikvereinu. Také jsem natáčela v listopadu desku se španělskými písněmi. A zpívala jsem Mahlerovy Písně o mrtvých dětech.

A než přijedete na Pražské jaro? Až přijedu na festival, budu za sebou mít turné s Brahmsovými kvartety a duetové recitály se sopranistkou Martinou Jankovou, kterou mám moc ráda. A budu mít za sebou také Druhou Mahlerovu s Berlínskými filharmoniky nebo cestu do New Yorku.

Natočila jste opět Dvořákovy písně. Ano, na trh přichází další deska. Už moje třetí dvořákovská. První byla pro Studio Matouš, druhá pro firmu Harmonia mundi. Dvojzpěvy se mnou teď zpívá Genia Kühmeier. Doufám, že české publikum bude potěšeno!

Biblické písně jsou ve Dvořákově tvorbě zcela výjimečným počinem. Nejsou ovšem tak známé. Jak jejich pozici ve světovém repertoáru vidíte vy? Chtěla bych, aby byly známější, ano. Že nejsou tak známé, není podle mého ale ten hlavní problém. To spíš že provedení všech deseti písní s klavírem je náročnější pro posluchače. Záleží prostě na publiku, na příležitosti. Nejde pokaždé dát Biblické písně do programu. Nezapomeňte, že často rozhoduje přání těch, kteří vás ke koncertu zvou.

Jsou vám osobně blízké? Naučila jsem se je za našeho pobytu v Praze – a to už samo říká hodně... Zpívala jsem je pak víckrát, naposledy v Antverpách. A doufám, že je nadále budu moci zpívat. Jde o nádherný cyklus, moc bych si přála, aby je lidé mohli slýchat. Záleží mi na tom. Ano, a byl to můj sen jednou je natočit.

Bernarda Fink - emoce jsou jako vítr v koruně stromu Bernarda Fink - emoce jsou jako vítr v koruně stromu
Chcete lidem zprostředkovávat krásu, určité hodnoty? Uvažujete takhle? Ano. Věřím, že my umělci máme poslání lidem dávat něco, co neznají, učit je. Ale stejně tak jsem přesvědčena, že máme poslání pokoušet se, aby se uvolnili, aby se jim hudba líbila, aby jim bylo hezky. Nechci rovnou použít slovo zábava, entertainment, mám spíš na mysli, aby se mohli usmát, aby jim bylo příjemně, aby mohli procítit a prožít celou paletu emocí, vše, co člověk cítit může.

Nabízíte cyklus sama pořadatelům? Jsou vážné, musím je střídat i s jinými. Ale budu je zpívat příští rok v Americe a na dalších recitálech v Evropě.

A zpíváte Biblické písně v originále. Samozřejmě, že je zpívám česky, to se ani nemusíte ptát. Jsem potěšena, když slyším, že nějaký nečeský umělec zpívá Dvořáka. I kdyby to nebylo česky. Já si totiž myslím, že je někdy lepší zpívat jeho písně i v němčině, než aby to kvůli nepřesné výslovnosti nebylo dobré. Já jsem si dost jista, ale pokaždé stejně musím výslovnost znovu procházet, aby byla co nejčistší. Vím, že perfektní nejsem, ale německy bych Dvořáka prostě zpívat nemohla.

Česky jste se naučila až v Praze? Ano.

Mluvíte španělsky, německy, anglicky, italsky, francouzsky a slovinsky. Pomohla vám slovinština při učení češtiny? Když nemáte žádný slovanský jazyk, tak je moc těžké učit se česky. Vím, jak se kolegové, třeba Rakušané, snažili, jak chtěli – a jak to pro ně bylo těžké. I pro mě to nebylo úplně jednoduché. Proti slovinštině je totiž dost veliký rozdíl ve výslovnosti. Čeština mi tedy šla pomalu, ale šest let v Praze mi dalo dost času. Pomohlo, že jsem nechtěla s dětmi mluvit německy, ale slovinsky, a že jsme chtěli, aby se učily i česky. Měli jsme kolem sebe moc milé lidi. Hlavně paní Miládku, která se starala o děti. Doufala asi, že se u nás naučí německy. Přitom jsme se spíš naučili my česky.

Zpíváte ráda? Když přijdou příležitosti, jako je Mahlerova Píseň o zemi v Praze, tak mám potřebu každý den děkovat, že mohu zpívat, že mi hudba dovoluje poznávat a mít kolem sebe lidi, kteří jsou skutečnými poklady. Věřím, že to způsobuje hudba. Jsem přesvědčena, že není možné být špatný, když se cvičí a když se poslouchají takové božské kusy. Jsem věřící, ale myslím, že není možné jím nebýt, když se dělá hudba. Když se s opravdovou úctou oddáváme hudbě. V tom okamžiku, myslím, každý věří.

Nechystáte tedy nic úplně nového? Něco, čím byste překvapila? Úplně nového ne. I proto, že mě hodně baví, co dělám. A dokud mě to bude bavit, tak budu zpívat. Zatím neuvažuji, že bych skončila. Jednou bych třeba mohla učit, ale zatím mě baví zpívat.

Máte na mysli především komorní hudbu? Obojí. Komorní samozřejmě, ale i takové věci, jako v květnu, kdy přijedu a budu zpívat s panem dirigentem Bělohlávkem a orchestrem BBC. Opery v tomhle období žádné v diáři nemám. To neznamená, že by mě nezvali, ale moje orientace je teď úplně otočena do koncertního provozu a repertoáru – Bach, recitály a symfonická hudba.

Začali jsme vzpomínkou na přelom let 1989 a 1990... Měla jste možnost setkat se někdy během let v Praze s Václavem Havlem, když byl manžel diplomat? Když Václav Havel zemřel, žili jsme s myšlenkou na Prahu, dívali jsme se na televizi, na internet. Moc nás vše, co se tu dělo, zajímalo. Poprvé jsem Václava Havla viděla hned 31. prosince v devětaosmdesátém – tehdy, když byl zvolen. Měli jsme kontakt se skladatelem O. F. Kortem. Zavedl nás na místo, kde se všichni přátelé pana prezidenta, donedávna disidenti, tehdy scházeli – a Václav Havel tam vzadu seděl... Pak jsem ho viděla víckrát, i na Rakouském plese ve Španělském sále. A můj muž také překládal jednu z jeho knížek do slovinštiny. Cítila jsem spřízněnost... Václav Havel byl ohromná osobnost. Psal dějiny. Nejde jen o to, co přestál, ale jak. Těžké situace v životě, to má každý, ale co on z nich udělal! Jsou lidé, jako Gándhí – říkáte si, jak je to možné. Václav Havel měl vizi, věděl, co chce, a šel za tou vizí bez podmínek až do konce. A přitom pohnul celým národem. To je mysteriózní! Velice ho respektujeme. A obdivujeme český národ kvůli takové osobnosti. Přeji vám, aby jeho duch byl ještě dlouho živ.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.