pátek, 25. listopad 2016

Bernard Haitink: V první řadě miluji Dvořáka!

Napsal(a) 

Bernard Haitink, foto Michael Ward Bernard Haitinkfoto: Michael Ward

Na letošním Lucernském festivalu řídil Holan­ďan Bernard Haitink, dnes už jedna z žijících dirigentských legend, dva mimořádné programy věnované cele hudbě Antonína Dvořáka. Na prvním z nich zazněla 16. srpna symfonická báseň Polednice, Violoncellový koncert s Alisou Weilerstein a Novosvětská. Na druhém – 4. září – pak Holoubek, Houslový koncert s Isabelle Faust a Sedmá symfonie.

Zkouška začíná přesně v deset hodin ráno. Na pódium přichází menší pán v roláku. Jeho chůze je pomalá a opatrná. Hudebníci ho evidentně rádi vidí a on je taky. Jakmile zvedá taktovku, jako by mu to dodalo energii a sílu. Otevírá se drama 1. věty Dvořákovy Sedmé symfonie. Bernard Haitink, kterému bylo letos v březnu 87 let, diriguje hudebníky Chamber Orchestra of Europe. Jsme v KKL Luzern, v hlavním sále Lucernského festivalu. Je sobota 3. září 2016.

Bernard Haitink mluví při zkoušce málo, spíše výjimečně. Vše se snaží orchestru ukázat gestem. A když se nějaké místo nedaří, dirigent začíná u sebe: mění pohyby rukou, aby vše bylo čitelnější a lépe hudebníky vedlo. Je jediná věc, o kterou je opakovaně žádá, třeba na začátku volné věty Dvořákovy symfonie: „Můžeme být ještě ve větším pianissimu a jemnosti?“ Ani po této výzvě ale hudba nezní tak, jak by si dirigent představoval. V tu chvíli se zvedá italská houslistka, která sedí na postu koncertního mistra. Velmi naléhavě apeluje na své kolegy, aby se o maximální jemnost a pianissimo pokusili. „Slyšela jsem náš zdejší srpnový koncert s Leonidasem Kavakosem. Všichni víme, že jsme ho mohli doprovázet ještě s větší kultivovaností a něhou. Pojďme se o to všichni pokusit. Víme přece, že to dokážeme. Soustřeďme se na to!“ Bernard Haitink ji pozoruje vážně i trochu pobaveně. A pak říká: „Že je mnohem horší než kterýkoliv dirigent!?“ Orchestr se směje a Haitink se obrací k houslistce: „Ale to je dobře. Zůstaňte taková, jaká jste!“ Zkouška pokračuje v dobré hudební pohodě, ani po odpolední frekvenci se sólistkou Isabelle Faust nevypadá nikdo unaveně. A nejméně Bernard Haitink.

O den později aplauduje plný sál, ve kterém je i hodně mladých lidí, dvořákovskému programu. A v pondělí 5. září dopoledne se vydávám za Bernardem Haitinkem na slíbený rozhovor. Bydlí nedaleko Lucernu v Kastanienbaumu, kde žil dlouhá léta také Rafael Kubelík. Z Lucernu se tam dostanete autobusem, ale lodí je to lepší. Venku prší, nad jezerem se vznáší mlha, kterou si loď proráží cestu. Vystupuji a za chvíli zvoním u dveří. Otevírá Patricia Haitinková a vede mě do obývacího pokoje. Bernard Haitink vypadá mnohem drobnější než na pódiu a také unavenější. Chvílemi jako by se ztrácel. Mám strach, aby interview neskončilo příliš brzy, ale nakonec mluvíme víc než hodinu. Na stole leží dvě knihy, které Haitink právě čte: Dějiny Velké Britániekorespondence Carlose Kleibera.

Chystám se položit první otázku, ale Bernard Haitink mi nedává šanci. Nejdřív mě zevrubně zpovídá on. Jsem z Prahy? Mám hudební vzdělání? Hraji na něco? Jak je to teď s Českou filharmonií, s její úrovní, ale i s návštěvností koncertů? Překvapuje ho, že se před časem přidala jedna repríza večerních koncertů a roste počet návštěvníků i předplatitelů. („To je dobré znamení. Velká část orchestrů dnes musí být velmi opatrná. Vracejí se zpět ke dvěma koncertům s týmž programem. Jen Berlínská filharmonie je výjimka. Což je ovšem kombinace báječného orchestru i publika.“) A jaké je pražské publikum, ptá se Bernard Haitink? Je vzdělané a připravené, nebo spíše nevzdělané, turistické? Problém s publikem ovšem řeší leckde, třeba i v Tonhalle Zürich. („Posluchačů nechodí dost a nejsou vůbec vzdělaní.“) Pak se Bernard Haitink zajímá o vzdělávací programy ČF. Jak fungují? Má je publikum rádo? Vrací se? A dodává: „Budoucnost klasické hudby není jednoduchá. I proto, že hudba je stěží zachytitelný, vlastně velmi prchavý jazyk. Výtvarné umění lze vidět, hudbu ovšem musíte jenom poslouchat. Není snadné jí porozumět, pokud člověk nemá naléhavou touhu ji opravdu milovat. Což například u nás doma nebylo. Moji rodiče byli zvyklí chodit na koncerty Concertgebouworkest. Byli předplatiteli, ale spíš ze společenských důvodů, aby byli na koncertech vidět. Já pak začal hrát na housle a mým učitelem se stal jeden ze členů orchestru.“

Proč jste si pro svoje letošní lucernské koncerty vybral Dvořákovu hudbu? Na vašem repertoáru se vlastně neobjevuje, dívám-­li se na poslední roky. To spíš dirigujete Beethovena, Brahmse, Brucknera, Mahlera, Schumanna. Proč Dvořák? V první řadě: miluji Dvořáka. Nediriguji ho příliš, ale když už ano, tak s velkou radostí. Ale přiznávám, že se bojím, že kdybych se jeho hudbě věnoval často, mohla by mi zevšednět. A to nechci. Taky musím dodat, že nápad na dvořákovskou dramaturgii tady v Lucernu nepřišel vlastně tak docela ode mne. Každoročně se na festival vracíme s Chamber Orchestra of Europe a začali jsme se věnovat skladatelským cyklům. Po Beethovenovi, Brahmsovi a Schumannovi jsme se dostali ke Dvořákovi. Byly to ovšem jenom dva programy, což je mi zpětně líto. Měli jsme udělat ještě alespoň jeden, aby se dostalo i na Klavírní koncert, který se skoro nehraje. Ale i tak jsem rád, že jsme na Lucernském festivalu, kde se děje tolik různých věcí, měli alespoň tyto dva dvořákovské koncerty. Dramaturgie mě požádala o Novosvětskou symfonii v kombinaci s méně známým dílem. Nakonec jsme vybrali Polednici. To samé bylo i u druhého koncertu, který uzavírala Sedmá symfonie. Ten jsem se rozhodl začít Holoubkem. I Houslový koncert se hraje spíš vzácně, ale já ho mám moc rád.

Je potřeba znát příběhy Erbenových balad, aby měl člověk ze symfonických básní větší hudební zážitek? Nemyslím, že je to nutné. A jsem vždycky trochu neochotný si tyto mimohudební věci zjišťovat. Ale znát je pochopitelně musím. Koneckonců hudeb­níkům jsem je na zkouškách vyprávěl. Překva­pilo mě, jak jsou původní Erbenovy básně dlouhé! Ovšem moje paní, která si na zkoušky nosí své partitury a hudbu podle nich sleduje, měla Kalmusovo vydání, kde byly jejich zhutněné verze. Tedy ano: člověk by měl mít ponětí, co se právě děje. (smích) A znovu opakuji: Holoubek je úžasný kus hudby. Polednice také. Jsem rád, že jsem mohl dělat něco nového a že to byla právě tato díla.

V obou symfonických básních Dvořák s oblibou používá basklarinet. Hlavně v Polednici má basklarinet některé klíčově důležité momenty. Měl jsem v orchestru mimořádně dobrého italského basklarinetistu. Byl báječný a věděl, co ta hudba znamená. – Ale Dvořák musel být pro Čechy velká národní postava, že?

Naprosto. Ovšem v trochu napínavém vztahu se Smetanou… Vážně?

Nebylo to otevřené napětí, natož boj. Ale myslím, že Dvořáka mohlo do určité míry mrzet, jak silnou pozici měl Smetana jako zakladatel české národní hudby. Možná to byl jeden z důvodů, proč se po Novosvětské symfonii a symfonických básních věnoval prakticky už jenom opeře. Protože opera byla „ten“ národní žánr. Opera byla vždy chápána jako vrchol tvoření, o který většina skladatelů usilovala. Podívejte se na Schuberta nebo Beethovena a jejich boje ohledně opery. Ale když mluvíme o českých posluchačích a milovnících hudby, jsou u vás Dvořák a Smetana stále hodně hraní?

V českých zemích rozhodně. Ve světě se Smetana tolik nehraje. Ale Dvořák ano. A také Janáček… Janáček! Samozřejmě… V Londýně jsem dirigoval Příhody lišky Bystroušky a taky Jenůfu. Z mrtvého domu bohužel nikdy. Ale zato jsem nastudoval Káťu Kabanovou. V češtině a – co je v současnosti naprosto výjimečné – v docela dobré režii! Srdcervoucí hudba, nádherná a náročná! Úplně něco jiného než Dvořák a Smetana. Ale přitom bych řekl, že je v ní něco velmi slovanského a českého. Aspoň doufám. (smích) Anebo Sinfonietta a ten úžasný efekt, který Janáček vytváří díky trubkám. Nádhera!

Vnímáte slovanský rozměr i ve Dvořákově hudbě? Někdy to na mě působí trochu jako nálepka: je to Dvořák a tak je to slovanské. Nemyslím, že je to nálepka. V jeho hudbě to cítím a slyším. Je to velmi niterná hudba, prostě Dvořák – a Dvořák je slovanský. A co je to přesně? Myslím, že ve Dvořákových dílech – ale i v Janáčkových a Smetanových – že je v nich přímo duše hudby. Je tam člověčenství… a jsou prostě nádherná. Omlouvám se, nejsem v tomto ohledu asi příliš intelektuální. Neumím to lépe analyzovat.

Jsou něčím zvláštní Dvořákovy partitury? Způsob, jak pracuje s jednotlivými nástroji? Dvořák báječně píše pro všechny smyčcové skupiny. Ale velmi speciální je způsob, jakým zachází s dřevěnými dechovými nástroji. Ty ptačí písně, jak tomu říkám… Vezměte si druhou větu Houslového koncertu. Ta je překrásná. A dechy přitom „jenom“ doprovázejí ten jasný a bezprostřední hlas sólových houslí.

Foto Chris Christodoulou Foto Chris Christodoulou

Mezi vámi a Dvořákovou Sedmou symfonií je zvláštní propojení, protože to byla vaše vůbec první nahrávka… Můj Bože!

…jako šéfdirigenta Concertgebouworkest na podzim 1961. Omlouvám se. To muselo být velmi domýšlivé a nezralé provedení. A nemyslím, že ten snímek ještě existuje.

On ale existuje! Chci se ale zeptat na jinou věc: když se – třeba jako v případě Dvořákovy Sedmé symfonie – vracíte k dílu, které jste poprvé studoval několik desítek let zpátky, studujete ze svých tehdejších partitur? Starší partitury samozřejmě mám. Speciálně svázané. Opatruji je jako oko v hlavě. Pokud jde o moji studijní přípravu, používám dvě partitury. Třeba v případě Sedmé symfonie jsem měl partituru, ze které na koncertě diriguji, ale předtím jsem se díval do nového vydání nakladatelství Bärenreiter. Jedině v něm třeba najdete původní verzi závěru pomalé druhé věty, kde je 40 taktů navíc. Co ale miluji, když začínám studovat nový program – musím se samozřejmě připravovat, což někdy zabere dost dlouhý čas – že mám vždy úplně novou, čistou partituru. A tu znovu vypracovávám. Výsledkem ovšem je, že mám za ta léta mnoho vypracovaných partitur týchž skladeb. (smích)

Když jsem sledoval vaše zkoušky s Chamber Orchestra of Europe, jedna z věcí, o které jste hudebníky často žádal, bylo „dolce“. Je „dolce“ něco, co na dnešních koncertních pódiích chybí? Ano. A myslím, že tím hájím hlavně zájem skladatele, který to dolce napsal. Dává nám tím přece najevo, že má znít zcela jiná barva. Čím jsem starší, tím víc dychtím po pianissimu dolce. Forte přijde samo – pochopitelně ho musíte dobře zvukově vyrovnat a být opatrný ohledně žesťových nástrojů. Ale jsem opravdu rád, když mohu naslouchat dřevěným dechovým nástrojům a smyčce je nedoprovázejí takovým tím obvyklým „středně proudým“ mezzoforte. Je zajímavé, že i když mám tu čest spolupracovat s prvotřídními hudebníky mnoha světových orchestrů, pořád je musím o určité věci žádat. Jednou z nich je skutečné pianissimo, protože bez něj se hudba neobejde.

Podobný případ je možná „espressivo“. I to Dvořák často předepisuje. Ale předpokládám, že jsou různá „espressiva“ – větší, menší, více nebo méně dolce… Jak se rozhoduje ten pravý odstín? Není to věc rozhodnutí, spíš jde o cítění. A také o snahu podnítit orchestr, aby vás následoval. V tom jsou hudebníci Chamber Orchestra of Europe skvělí. Nevěnují se hudbě každodenně, nemají většinou stálý úvazek. Když se potkají, mají ohromnou radost. Prostě se rádi vidí. A člověk s nimi nezažívá vůbec žádnou rutinu. Tentokrát pro ně také bylo neobvyklé, že jsem pro Dvořáka žádal větší obsazení smyčců. I když trochu podobné už to bylo i u předchozích cyklů s Beethovenem, Schumannem a Brahmsem.

Pracujete i s mladými dirigenty. V Lucernu pro ně každoročně na jaře vedete mistrovské kurzy… Musím se přiznat, že jsem alergický na spojení „mistrovské kurzy“. Je to tak strašně chvástavé! V dnešní době máte totiž nějaký mistrovský kurz na každém rohu. To, co mám šanci dělat díky festivalu v Lucernu, začalo před šesti lety jako svého druhu experiment. Nejsem učitel a nejsem akademik. Ani v nejmenším. Nejlepší účastníci těchto kurzů nedostávají žádné finanční odměny. Smyslem je společně se setkat. Jediné, na čem jsem trval, bylo, abychom měli k dispozici orchestr, protože s klavírem by to nefungovalo. Za ty roky z toho vyrostla opravdu pozoruhodná věc. Na poslední kurz jsme měli 320 přihlášených. Z nich musíte vybrat velmi dobré lidi, opravdové hudebníky, a to i na základě jejich videonahrávek, což není vždy požehnání… Z padesáti nejlepších pak vybírám dvacet, kteří přijedou do Lucernu. A z nich přímo na místě ještě sedm, s nimiž během tří dnů pracuji na rozmanitém repertoáru.

Neříkám jim, co mají nebo co musí dělat. Snažím se hledat, kde je jejich talent, protože těch 7 z 320 přece musí nějaký talent mít. Jinak by se tu neocitli. Objevujeme společně jejich silné stránky i slabiny. A protože nejsem člověk mnoha slov, snažím se hodně věcí ukázat. Velmi krátce. Ale vypadá to, že to funguje. Za svůj hlavní úkol považuji, aby se mladí lidé zbavili pocitu: tady jsem JÁ dirigent a někde tamhle je orchestr. Hlavním úkolem dirigenta totiž je motivovat orchestrální hudebníky. A to se děje jedině tehdy, když vše vychází z dirigentova muzikálního srdce. Samozřejmě musí mít také techniku – jasná a srozumitelná gesta.

V mladých dirigentech se pokouším rozvinout pocit, že je lepší méně mluvit a více gestem vyjadřovat prožitek, cit i myšlenku. Vždycky říkám: poslyšte, večer na koncertě také nemůžete mluvit. Čili všechny vaše báječné nápady, které orchestru říkáte, přijdou vniveč! – Jsou to vždy náročné, ale krásné dny. Nevím, jak dlouho budu ještě schopen taková setkání zvládat. Únava je v mém věku každodenní společník. A člověk taky cítí, že se opakuje. Na druhou stranu mladí dirigenti se rok co rok střídají, takže to snad tak moc nevadí. (smích)

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 11/2016 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.