pondělí, 13. březen 2006

Berlín: Festtage 2005

Napsal(a) 

Dramaturgické spojení Bizetovy Carmen a Wagnerova Parsifala se zdá být na první pohled kuriózní, ale má svou logiku. Už kdysi, napůl v žertu, napůl vážně, doporučoval Friedrich Nietzsche Carmen jako vhodný protijed k wagnerovskému kultu. Oběma inscenacím ve Staatsoper Unter den Linden je společný impuls v hledání takového inscenačního tvaru, který by v režii a scénografii přinesl něco nového. Snaha inscenátorů odpoutat se od tradice je však tak mocná, že je často zavádí na scestí. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Carmen inscenoval mladý režisér Martin Kušej , ale s Bizetovou operou si příliš neporadil. Hledal urputně takovou koncepci, která by slavný příběh nějak ozvláštnila. Především se pokoušel zbavit dílo realisticko-naturalistického nánosu, vytrhl je z kořenů, zbavil španělského prostředí a cikánského koloritu a přenesl někam do severní Afriky, na zapadlou vojenskou garnisonu uprostřed saharské pouště. Už to se ukázalo jako naprosto nesmyslné: jednak Carmen i Micaela se o Seville zmiňují, jednak továrna na tabák se svůdnými cikánkami a hlavně býčí zápasy se ukázaly nepřenosné, navíc ruiny vojenských bunkrů, opuštěná cisterna a zřícený kostel (scéna Jens Kilian ) vůbec "neladily" s dramatickou atmosférou příběhu, který přenesením do soudobých kostýmů (výtvarnice Heidi Hackl ) ztratil jakýkoliv romantický prvek. Carmen v černém koženém kompletu není onen nespoutaný živel Bizetovy opery, navíc se zdálo, že koncentrace na osudový, k tragickému vyústění od začátku směřující příběh dvou neurvale dominantních jedinců k realizaci inscenačního záměru nestačí, do psychoanalytické koncepce se nehodil vztah Carmen k Escamillovi, přebytečná se zdála postava Micaely a v podstatě všechny sborové scény jako by režisérovi překážely.

Úspěch večera ovšem zachránil dirigent a skvělí sólisté. Daniel Barenboim dal Bizetově Carmen , co její jest: emocionální vzrušivost, napětí i lesk. To, co činí Carmen stále atraktivní, přitažlivou, nesmrtelnou, nemohla ani Kušejova profesionálně nedostatečně zvládnutá režie zničit. Také sólisté byli znamenití: Marina Domashenko má za sebou už několik inscenací Bizetovy opery a dnes se vypracovala mezi přední představitelky této role. Zpívá naléhavě, s citem a každá fráze vibruje proměnlivým napětím. Dokonalým partnerem jí byl Rolando Villazón (Don José), jeho prvotní pohrdání a výsměšné chování vzápětí vystřídala nezkrotná vášeň; láska s ním cloumá do naprostého vyšinutí, jeho pohled šílených očí prozrazuje neustále se stupňující nepříčetnost. Připočíst je třeba ještě přitažlivého Escamilla Hanno Müllera-Brachmanna a andělsky obětavou Micaelu Anny Samuil .

Podobný rozpor provázel i Parsifala . Skvělé hudební provedení, nepřijatelná režie a scénografie. Inscenací Wagnerova kultovního díla byl pověřen známý filmový režisér Bernd Eichinger , který si s Wagnerovou hudbou zřejmě příliš hlavu nelámal. Jako by šlo i tady o pouhý "hudební doprovod" k filmům; scénický obraz, filmové sekvence střídající katastrofické záběry z různých míst zeměkoule nezapřely ani na okamžik svou samoúčelnost. Zpočátku se zdálo, že režisér nepodlehl stádnosti a alespoň bude Parsifala inscenovat v historických kostýmech, třebaže rytíři působili ve svém pohádkovém a fantastickém brnění poněkud přepjatě, obřad sv. Grálu se v podstatě nekonal a trpící zkrvavený Amfortas z tógy dokonce vyňal kus živého masa. Zato však další akty ukázaly bezradnost Eichingerovy koncepce naplno. Ve 2. aktu sváděly Parsifala muslimky zahalené v "burkách", ve 3. dějství jsme se ocitli v dnešním Manhattanu, v prostředí neonových reklam a soudobé pop-kultury. Na začátku dějství se zubožený Gurnemanz dokonce chystal nocovat na lavičce v parku. Zmatený divák se musí spoléhat na svou fantazii, režisérova koncepce je tentokrát naprosto nečitelná, mimo jeho samotného ji těžko někdo může pochopit. A přitom Daniel Barenboim dirigoval ve skladatelových intencích. Volí hodně pomalá tempa, jeho Parsifal nese pečeť metafyzické nadčasovosti, přitom nikde nesklouzává do okázalé nabubřelosti, vždycky zůstává jímavě lidský, ve chvílích dramatických poryvů expresivně vyhrocený. Sólistické obsazení přineslo vesměs výrazné výkony: Burkhard Fritz jako Parsifal upoutával především nevšedními hlasovými dispozicemi, Michaela Schuster (Kundry) dramatickou závažností, Roman Trekel (Amfortas) strhujícím prožitkem a René Pape (Gurnemanz) svým barevně podmanivým hlasem i dokonalou artikulací, neméně strhující byl Jochen Smeckenbecher v roli Klingsora.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.