úterý, 30. září 2014

Skladatelova cesta z Tádžikistánu přes Rusko do Izraele

Napsal(a) 

Benjamin Jusupov, foto Alexander Ivanov Benjamin Jusupovfoto: Alexander Ivanov

Sezonu 2014/2015 brněnských filharmoniků zpestří jako rezidenční umělec Benjamin Jusupov (1962), izraelský skladatel (primárně), dirigent a klavírista tádžického původu, působící jako respektovaná osobnost po celém hudebním světě. V koncertech sezony Filharmonie Brno se jeho jméno objeví třikrát a chybět u toho nebudou výrazná jména sólistů. Alexandr Kňazev uvede v říjnu jeho Violoncellový koncert, Maxim Rysanov se v dubnu představí v jeho Violovém koncertu, sám Jusupov vystoupí v březnu v Besedním domě na koncertě, který bude dirigovat, jako klavírista zahraje vlastní skladbu pro klavír a smyčce Con moto a spolu se sólistou Matthiasem Zieglerem provede svůj flétnový koncert Nola. Jusupovovu hudbu sleduji s obdivem dobrých deset let a těší mě, že bude v Brně prezentována v takové šíři.

Benjamine, narodil ses v Tádžikistánu, studoval jsi v Rusku. Jak ses ocitl v Izraeli? Ta tři místa na mapě nejsou v podstatě náhodná, protože odrážejí tři součásti mé osobnosti. Narodil jsem se v Dušanbe, kde jsem žil do osmnácti let, vstřebal jsem do sebe tamější zvyklosti, hudební kulturu a vůbec kulturu Střední Asie. Můj otec hrál na tradiční nástroj rubab, poslouchal jsem jeho hru a tu hudbu jsem si zamiloval. Pak jsem se vydal do Moskvy a deset let jsem tam strávil studiem skladby a poté dirigování na konzervatoři. Tam jsem poznával evropskou kulturu, vynikající interprety klasické hudby… Když se rozpadl Sovětský svaz, mnoho lidí chtělo odjet. I řada mých přátel emigrovala: do Evropy, do Ameriky… Měl jsem hned jasno, že chci odjet do Izraele. Jako Žid jsem si neuměl představit, že bych šel žít jinam. Mimochodem, i v mém příjmení Jusupov se odrážejí ty tři stránky mé osobnosti. Můj pradědeček se jmenoval Josef, což je židovské jméno, jehož muslimská podoba používaná ve Střední Asii zní Jusup. Když Rusové přišli do Střední Asie a spustili pasportizaci – každý člověk obdržel občanský průkaz se svým jménem a příjmením –, pradědeček se zapsal jako Jusup. Rusové mu k tomu přidali koncovku -ov, čímž vznikl Jusupov. Čili i moje příjmení vyjadřuje Žida, který žil ve Střední Asii a získal evropské vzdělání v ruské kultuře. Východní kultura mi je velice blízká, obdivuji ji, snažím se ji uplatňovat a rozvíjet i ve svých skladbách. Považuji se ale za pokračovatele kultury evropské, komponuji pro současné evropské instrumentárium, vlastní mi jsou filozofie, víra, světový názor i zvyklosti židovského národa. Takový je zkrátka můj osud.

Jak vzpomínáš – coby absolvent prestižní moskevské konzervatoře – na dobu svých studií? Moskva byla, je a nepochybně stále bude jedním z nejdůležitějších hudebních center na světě. V osmdesátých letech, kdy jsem tam studoval, se do Moskvy sjížděli ti nejlepší hudebníci z celého tehdejšího Sovětského svazu, v době perestrojky pak už běžně přijížděli elitní hudebníci a orchestry z celého světa. Hudební život v Moskvě byl velmi intenzivní a nepamatuji si jediný večer, kdy bych nebyl na nějakém koncertě nebo na setkání s hudebníky. Skladbu jsme studovali v posluchárně č. 35 moskevské konzervatoře, to je místnost, kde přednášeli Mjaskovskij, Chačaturjan, před nimi Nikolaj Rubinštejn, Čajkovskij, Tanějev… Visely tam jejich portréty, člověk věděl, že ten či onen seděl v tomto křesle, hrál na tomto klavíru, nastavovalo nám to vysokou laťku. Uvědomovali jsme si, že navazujeme na velkou tradici.

Jsi z tvůrčí generace, která nastoupila po silném pokolení skladatelů (též absolventů moskevské konzervatoře), jako jsou Alfred Šnitke, Sofija Gubajdulina nebo Edison Děnisov. Měl jsi možnost setkávat se s těmito velikány během svých konzervatorních studií? Měl. Děnisov u nás na konzervatoři přednášel instrumentaci. Se Šnitkem se blízce přátelil můj pedagog Roman Leděňov, který nám partitury nových skladeb Šnitkeho přinášel do hodin. Na besedách jsme se často setkávali i se samotným Šnitkem, i když v té době už na konzervatoři nepřednášel, stejně tak s Gubajdulinou. Všechny tyto tři skladatele jsem tedy mohl poznat zblízka, měli značný vliv nejen na mě, ale na celou naši generaci.

Benjamin Jusupov Benjamin Jusupov

Jak pokračovaly tvé tvůrčí aktivity v novém prostředí, v Izraeli? Pokud vím, nezabýval ses jen komponováním, ale i hudebně organizačními záležitostmi… Obecně vzato, jakákoli emigrace je silný otřes, a čím déle k ní dojde, tím je bolestivější. Příkladů je spousta, třeba Rachmaninov prožil dlouhou dobu na Západě, ale nikdy si na tamější život nezvykl, podobně Nabokov. Emigrace, to není jen naprosto nový svět, vžívání se do nového prostředí. Učíš se novému jazyku, hledáš nové přátele, zkušenosti, práci. Celým tímto procesem jsem si prošel. Přitom není na světě místa, kde by zvláště v hudební sféře byla poptávka kdovíjak velká, naopak všude nabídka převyšuje poptávku. Aby hudebník našel práci v nové zemi, to není jednoduché, a já nebyl výjimka. Zpočátku jsem se věnoval různým aktivitám včetně pedagogické činnosti. Bylo mi osmadvacet, když jsem emigroval, musel jsem krmit dvě děti… Ale nové problémy před tebe staví i nové výzvy a podněty. Změnil se i můj skladatelský styl, to myslím také souvisí se změnou prostředí.

Můžeš to trochu rozvést? Tak například jazyk – jsem přesvědčen, že verbální jazyk a jazyk hudební jsou spolu úzce spjaty. To se netýká jen vokální hudby. I hudba bez textu v nové zemi, kde lidé hovoří jiným jazykem, je vnímána jinak. Samozřejmě tu působí i zvyky lidí, příroda, hodně nebo málo slunce, deště, chladu… To vše má vliv na to, jak píšeš, interpretuješ nebo přijímáš hudbu.

Pak také Bible jako základ všeho změnila můj pohled na svět, pohled člověka, který žil v ateistickém sovětském státě a který se dostal do centra religiózního světa. Všechny tyto aspekty proměňují člověka a tím spíš umělce.

Dnes už sotva můžeme mluvit o hudbě v národním smyslu. Přesto by mě zajímalo, co je z tvého pohledu izraelská hudba? Izrael je mladý stát co se hudby a kultury vůbec týče. Během dvou tisíc let Židé žili v různých a zároveň diametrálně odlišných spole­čenstvích. Vždy se zajímali o kulturu, ve které žili. Před šestašedesáti lety, po vzniku izra­elského státu, začal postupný proces slučování a vzájemného působení nejrůznějších židovských obcí, které emigrovaly do nově organizovaného státu. Všechny je samozřejmě spojuje stejná víra, jazyk, dlouhá historie, ale po hudební stránce jde o zcela jiné styly, například makam dastgah íránských Židů tu může koexistovat vedle rumunského klezmeru apod. Ale dokonce i interpreti, třeba klavíristé hrající stejná díla Bacha nebo Čajkovského, se silně liší díky různým tradicím, školám a způsobům čtení klasického notového zápisu. Je to kolosální experiment globalizace různých kultur, jejich promísení a vzájemného ovlivňování. Tento proces dnes probíhá i v silných kulturních centrech – v Londýně, Paříži, Moskvě… Také tam se díky mnoha emigrantům slévají různé kultury a styly. Zásadní rozdíl oproti Izraeli je však ten, že v těchto centrech všichni vědí, co je francouzská nebo ruská hudba, proto tyto syntézy neproměňují stěžejní směr. V Izraeli zatím nikdo neví, co to izraelská hudba vlastně je, tudíž je tu možné vytvářet precedenty, aniž by se člověk musel ohlížet na předchůdce. 

Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 10/2014

Vítězslav Mikeš

Je dramaturgem Filharmonie Brno a festivalu Moravský podzim.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.