V zajetí božské hudby
„Božská hudba všecku mou sílu a celý čas pro sebe zabrala,“ tak charakterizoval Smetana v roce 1860 celé předcházející údobí svého žití. Hudba ho provázela od dětství v rodině litomyšlského sládka Františka Smetany, který miloval domácí muzicírování. Hudba ho odváděla od gymnaziálních studií v Jihlavě, Německém Brodě, Praze – dokončil je až v Plzni 1843. Ona to byla, která ho tu svedla dohromady s jeho velkou láskou, Kateřinou Kolářovou, pozdější první manželkou. A za hudbou se také na podzim 1843 vydal na nejistou dráhu do Prahy. „S pomocí a milostí Boží budu jednou v technice Lisztem, v komponování Mozartem,“ to bylo krédo, které svěřil svému deníku. V Praze po krátké krušné době téměř bez prostředků měl štěstí. Na přímluvu ředitele pražské konzervatoře Jana Bedřicha Kittla získal místo učitele hudby v rodině hraběte Leopolda Thuna. A hlavně – tentokrát na přímluvu matky milované Kateřiny – se stal soukromým žákem skladby u Josefa Proksche, této stále nedoceněné osobnosti tehdejší hudební Prahy. Jeho umělecká orientace, zaměřená na Beethovena, ale i Berlioze, Chopina a Schumannův lipský okruh, spolu s názory obsaženými v nejnovější učebnici skladby od Adolpha Bernharda Marxe, podle níž se Smetana vzdělával, rozhodujícím způsobem utvrdili jeho umělecké směřování. Roku 1847 studium uzavřel a odešel od Thunů. Tentokrát si zapsal jako metu především místo dirigenta či kapelníka, plánoval zřídit i vlastní orchestr. Nakonec ale pokračoval v učitelské kariéře, už ve vlastním hudebním ústavu. Veřejné produkce jeho žáků se brzy staly respektovanou součástí pražského hudebního života. Na něm se dále podílel jako oceňovaný klavírista a komorní hráč. To ho však neuspokojovalo. Ovšem Praha doby neoabsolutismu, v níž vládl zaběhaný institucionální pořádek, nemohla nabídnout jiné možnosti než ty, které už byly obsazeny jinými schopnými hudebníky. A Smetana chtěl ještě víc: docílit uznání jako skladatel. Dosud komponoval až na výjimky lyrické klavírní kusy. Jeho snahu o získání nejen žádoucí, ale i potřebné, oficiálně podepřené umělecké a společenské prestiže měla naplnit Triumfální symfonie , s níž marně usiloval u dvora o přijetí její dedikace sňatku císaře Františka Josefa I. S ohlasem ji uvedl na svém koncertě v roce 1855, kde se obecenstvu prvně představil též jako dirigent. Její umělecké kvality si cenil i na sklonku života, kdy ji revidoval, ale využití Haydnovy melodie rakouské hymny ve skladbě se pro ni stalo osudné a dodnes stojí jeho jediná symfonie na periferii zájmu. Vrcholem dosavadního tvůrčího snažení se pak nestala ona prestižní forma symfonie ale Klavírní trio g moll , psané na paměť jeho náhle zemřelé, hudebně nadané dcery Bedřišky.
Na cestě
„Praha mne nechtěla uznat, opustil jsem ji,“ tak Smetana suše vyjádřil svůj pocit v dopise rodičům na Vánoce 1856 již z nového působiště, švédského Göteborgu. Bohatý přístav mu jako učiteli nabízel finančně výhodné příležitosti. Ovšem ve srovnání s Prahou, kde koncertovali Berlioz a Liszt i manželé Schumannovi, kde v padesátých letech František Škroup v divadle provozoval všechny aktuální operní směry, Meyerbeera, Verdiho i Wagnera, to byla chudičká provincie. Splnila se tu ale částečně jeho touha po dirigentském místě, stal se ředitelem místního amatérského hudebního sdružení. Jako dirigent i komorní hráč musil asi repertoárem koncertů, na jejichž programech čteme Händla, Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Chopina, Schumanna, Mendelssohna, Liszta, Wagnera, Verdiho, Rubinsteina, Gadeho a pochopitelně Smetanu, šokovat zdejší obecenstvo, které podle něj z Beethovena mělo strach a Mendelssohna už prohlašovalo za nestravitelného. „Mám tu skvělou příležitost působit na pokrok a vkus lidí, tedy působnost, které bych v Praze nikdy nedosáhl,“ nadšeně vyjádřil své uspokojení v dopise Lisztovi.
Franz Liszt
A byl to Franz Liszt, kdo Smetanu vytrhoval z umělecké izolace. Po prvním písemném kontaktu 1848, kdy se na něj mladý skladatel obrátil s prosbou (odmítnutou) o půjčku a s žádostí (akceptovanou) o přijetí dedikace klavírního cyklu Six morceaux caractéristiques op. 1 , se s ním blíže seznámil ještě v Praze – v září 1856 tu Liszt uvedl svou Ostřihomskou mši . Tak jak z Liszta virtuosa rostl skladatel symfonických básní a propagátor hudebních směrů, které byly ztotožňovány s pokrokem v hudbě, tak se proměňoval jeho ideál ve Smetanových očích. Vztah učitele a žáka, který si vůči němu Smetana zachoval celý život, byl upevněn dvěma pobyty u Liszta a jeho přátel ve Výmaru 1857 a 1859. Důležitá nebyla jen hudba, kterou tu slyšel (v jeho tvorbě se objevila symfonická báseň), ale stejnou resonanci s jeho uměleckým směřováním nacházely i myšlenky, s nimiž se tu setkal. S patosem příznačným pro tyto kruhy svému Mistrovi psal: „Pokládejte mě za nejhorlivějšího stoupence našeho uměleckého směru, jenž slovem i činem stojí za jeho svatou pravdou.“ Tak sám sebe umístil na mapě evropského hudebního dění, kde po celou druhou polovinu století se nedílnou součástí všeho uvažování stalo ideové rozštěpení na pokrokáře a konzervativce.
Doma
„V Göteborgu se nemohu zahrabat,“ svěřil deníku zjara 1861. Po finančním nezdaru posledních pokusů o uplatnění na evropské scéně jako virtuos se Smetana s konečnou platností vrátil do Prahy s nadějemi na nové uplatnění. Ty vzbuzovaly zprávy o očekávané změně poměrů po Říjnovém diplomu a zejména o blížícím se otevření Prozatímního divadla. Neodradil ho nevalný ohlas orchestrálního koncertu, který uspořádal v lednu 1862. Ten ho upozornil, že není v Praze tak známý, aby jeho jméno dokázalo naplnit největší pražský koncertní sál na Žofíně, který si podle kritiky neprozřetelně pronajal. Smetana začal s plným nasazením budovat svou novou uměleckou existenci v české společnosti, vedle božské hudby zaujala své místo služba věci národní. Byl uveden do kruhů Měšťanské besedy, na svou uměleckou orientaci upozorňoval na úterních schůzkách české elity v domě Rudolfa Thurn-Taxise, stal se hudebním referentem Národních listů, učil se také českou gramatiku (vždyť v době jeho gymnaziálního studia se vyučovalo německy a dosud si i své deníky vedl v němčině). Jeho pozice se pomalu upevňovala: v časopise Dalibor vyšel jeho první český životopis, byl zvolen předsedou hudebního odboru Umělecké besedy, spolku, který vznikl pro pěstování české umělecké kultury, přijal místo sbormistra pěveckého spolku Hlahol. Pro finanční zabezpečení si otevřel v říjnu 1863 s přítelem Ferdinandem Hellerem hudební ústav. Byly ale i nezdary, neuspěl třeba v konkurzu na místo ředitele konzervatoře. V září 1866 konečně dosáhl toho nejkýženějšího postavení, při změně správy byl zvolen kapelníkem Prozatímního divadla. To už měla po premiéře jeho první opera Braniboři v Čechách , kterou si sám řídil, i první verze Prodané nevěsty. Ta sice až do roku 1870 dále měnila svou podobu, ale začínala být publikem spontánně přijímána jako opera národní. Smetana si byl vědom klíčové role instituce opery v národním životě i toho, že od roku 1862 měla sice Praha stálou českou profesionální scénu, ale divadlu chyběla původní česká tvorba. Opera se tak stala páteří jeho tvůrčího úsilí.
Wagnerián?
Smetana se snažil, aby každá jeho opera přinesla do české kultury jiný, na evropské scéně aktuální operní typ. Po velké historické opeře a komické opeře napsal jako třetí dílo operu tragickou, Dalibora . Po premiéře při velkolepých slavnostech položení základního kamene k Národnímu divadlu v květnu 1868 opera ale brzy zmizela ze scény. Ukázalo se, že české publikum netoužilo po tragických hrdinech Daliborova typu. Navíc se opera brzy dostala do proudu wagnerovských polemik, které na své cestě Evropou dorazily i do Čech. Nešlo tu ani tak o Wagnera jako o hledání ideálního typu budoucí české opery. Ze sporů je zřejmé, že počátkem 70. let nebyl Smetana zdaleka ještě přijímán jako národní skladatel a rozmanitostí svých oper budil rozpaky. Wagneriáni jako zastánci ideje pokroku žádali českou variantu hudebního dramatu, aby se česká opera bez oklik dostala na údajnou špičku evropského pokroku. V deklamačním stylu Wagnerových pěveckých partů spatřovali možnost, jak se pomocí bezchybné deklamace českého textu dostane do opery národní ráz. Pro antiwagneriány, zastánce tradice opery bel canta, bylo následování Wagnera nežádoucí, protože podle nich negoval principy opery tím, že její hlavní dramatický činitel, zpěv, potlačoval orchestr, který navíc znemožňoval orientaci v díle. Proto se za wagnerismy v operách označovala i místa, která s Wagnerem neměla nic společného, třeba už sytá instrumentace. V situaci, kdy bylo jeho dílo využíváno jako pro i proti, Smetana nekompromisně hájil právo na svůj vlastní originální styl: „Já nepadělám skladatele slovutného žádného, já se jen obdivuji velikosti jejich a vše přijímám pro sebe, co uznám za dobré a krásné v umění a především pravdivé … myslí, že zavádím Wagnerismus!!! Mám dost co dělat se Smetanismem, jen když ten sloh je poctivej!,“ tak znělo jeho krédo. Jako další operu zkomponoval slavnostní Libuši, po ní následovaly salonní Dvě vdovy . Všechny polemiky, které plnily novinové sloupce, nebyly ovšem jen záležitostí uměleckou, ale jejich součástí se staly spory o vedení opery a do názorových propletenců zasahovaly rivality politické a koneckonců i averze osobní. Smetanovi se v době, kdy bylo útočeno i na jeho kapelnické postavení, dostalo podpory kolegů i kulturní veřejnosti. Na podzim roku 1874 ale nečekaně zasáhl osud. Smetana ztratil sluch a byl nucen se svého místa v divadle vzdát.
Národní skladatel
Hluchota nijak nepodlomila Smetanovu hudební představivost. Vynucený odchod z českého veřejného hudebního života, který podstatně dosud spoluutvářel, měl i kladné stránky. Smetana se vůbec poprvé mohl soustředit na samu tvorbu. Létům, kdy žil s rodinou u své dcery v Jabkenicích, tak vděčíme za řadu zralých děl. Z nich připomeňme alespoň cyklus symfonických básní Má vlast, oba smyčcové kvartety, České tance i další tři opery: Hubičku , Tajemství a Čertovu stěnu . Nadšené stalo markantním počátkem procesu, v němž Smetana začal získával v českém světě stále ve větší míře uznávané postavení zakladatele a tvůrce české národní hudby. Dostávalo se mu mnohých poct a projevů uznání, které mu česká veřejnost připravila. Na paměť 50. výročí jeho prvního veřejného vystoupení jako šestiletého chlapce se konal slavnostní koncert, Litomyšl uspořádala slavnosti k odhalení jeho pamětní desky, 1882 se konalo slavnostní sté představení Prodané nevěsty a pro úspěch ještě „druhé sté“, první souborné provedení Mé vlasti v tomtéž roce se stalo přímo národní manifestací. Největší uspokojení ale jistě skladateli přineslo slavnostní otevření Národního divadla premiérou jeho Libuše 11. 6. 1881, kterou sám určil výhradně pro slavnostní chvíle v životě národa.
A tak jsme znovu dospěli k počátku tohoto textu. Proces přivlastňování skladatele a jeho díla neskončil totiž zdaleka jeho smrtí, ale procházel dalšími proměnami a dokud bude existovat potřeba, bude pokračovat dál.
MUZEUM BEDŘICHA SMETANY
zve všechny zájemce na
slavnostní vernisáž výstavy
Podoby Bedřicha Smetany –
Jak Smetanu viděly generace umělců
19. a 20. století? ,
která se koná 3. března 2004 v 16h na adrese Novotného lávka 1, Praha 1.
Výstava bude otevřena v období
3. 3. 2004 – 31. 10. 2005.
