Co je podle vašeho názoru náročnější – být prvním fagotistou, nebo hrát sólově a v komorních souborech? Orchestrální hraní je z tohoto hlediska nejhorší. Fagotista hraje především noty, které vlastně nikdo neslyší, spoustu těžkých míst, kde nelze pořádně vzít dech, musí dobře ladit – a přitom je to ve výsledném zvuku tělesa jen barva. A pak, když už je unaven, přijde třítaktové sólo – a nelze ho vzít zpět, nelze ho napravit. Jako například v Mé vlasti – nikdo to v dechové harmonii, jak se říká, nedá od úst. A na konci, kde už není takříkajíc z čeho brát, přijde Blaník se sóly dechových nástrojů… Nebo podobně v Beethovenově Deváté . Obsazení se v takových případech, i když nejen proto, zdvojuje a první hráč se tak trochu šetří na sóla. Bohužel v komorní hudbě je ovšem toto snad ještě horší. Tam se nic zdvojovat nedá a party Mozartových či Beethovenových serenád a oktetů jsou velmi náročné; o Maškovi, Triebenseem, Kramářovi a podobných věcech ani nemluvě.
Jste znám jako sólista a věnoval jste se hodně komorní hudbě. Je to pro orchestrálního hráče důležitá součást umělecké práce? Komorní hraní je příjemné, potřebné a užitečné. Hraní v orchestru, sólové hraní, komorní hudba – to vše utváří hráčskou osobnost, a čím více krásné hudby se přehraje a čím víc je hráč na pódiu, tím se cítí lépe. Orchestrální práce je na druhé straně ta nejkrásnější, protože umožňuje zblízka poznat ty nejlepší umělce – dirigenty a sólisty. Vezměme takové, jako jsou Mehta, Muti, Sawallisch, Bernstein, Kubelík, Rostropovič, Oistrach, Argerich, Richter… a tak dále – uznáte, že nic lepšího se vám nemůže přihodit.
Vystupujete ještě sólově? Ano, sólově ještě hraji, například v Lucemburku jsem loni uvedl Hummelův Fagotový koncert a nedávno Vivaldiho. Dvanáct let už jsem v Lucembursku členem příležitostného komorního orchestru Evropští sólisté. Sjíždějí se tam hráči z celé Evropy i z Izraele. Když začínal, chtěl jeho dirigent Händler dechové nástroje z Čech. Jezdí tam vedle mě pravidelně ještě klarinetista František Bláha a hornisté Zdeněk Tylšar a Bedřich Tylšar.
Co je pravdy na vynikající pověsti dechových nástrojů České filharmonie? Nevím, jestli jde o výsadu, ale dáváme na svou pověst pozor a jsem přesvědčen, že jisté specifikum tu existuje. Traduje se i ve světě, že dechaři z Česka jsou dobří. – Svědčí o tom i tento příklad: Byli jsme loni v létě na festivalu v Salcburku. Jiří Mihule už deset let nehraje první hoboj, ale dirigent John Eliot Gardiner si ho přál na Jenůfu i na koncerty k prvnímu pultu…
V čem podle vás ono specifikum filharmonických dřev spočívá? Především v určité tónové a muzikální kvalitě. Naše dechová harmonie možná zní proto tak hezky, pokud je to vůbec pravda, protože noví příchozí napodobují barvu starších kolegů. Dělali jsme to tak kdysi my, a kdyby i mezi nás přišel někdo, kdo nezapadá, tak mu řekneme, že musí hrát jemněji, barevněji.
Jak na to dbáte? Už u konkurzu se vybírá ten správný, kdo se tomuto ideálu blíží, a když tam není, tak se nevezme raději nikdo. Kdyby mezi námi seděl francouzský flétnista nebo vídeňský hobojista s ostrým tónem, hrál by náhle každý nástroj jakoby za sebe. Jde tedy o podobnost a měkkost zvuku, o stejnou měkkost a barevnost, aby se vše smísilo, aby výsledkem byl jeden zvuk. Tmavé nástroje, jako je fagot, musí být trochu světlejší a nástroje světlejší, jako flétna, naopak ztmavnout. Dostanou se tak blíže k sobě. Pak to zní jako z jednoho vrhu – a o to jde.
Jedním z hlavních atributů je tedy podobná barevnost? Ano. Už Talich to tak dělal; aby znělo téměř nerozeznatelně, když třeba hraje hoboj s flétnou unisono ve stejné oktávě, nebo flétna s fagotem v rozdílu dvou oktáv. Jinak se sebevíce zahuhlaný tmavý a smutný fagot, hraný bez vibrata, nebude pojit s hobojem se zvukem ostrým, pampeliškovým, jako ze stébla.
Vyvažujete se podobně pozorně a úzkostlivě i s ostatními skupinami? To nedovedu přesně za další skupiny říci. Vím však naprosto pozitivně, že když hraje první hornu Zdeněk Tylšar, hraje skupina lesních rohů měkčeji. Vztahujeme se k ní samozřejmě. Ke smyčcům také. Ale třeba k trubkám asi až tak ne, to už je opravdu jiný svět.
Řada vašich kolegů vzpomíná na éru šéfdirigenta Václava Neumanna. Také vy jste ji prožil celou. Jaká byla? Krásná. Mám na něj ty nejlepší vzpomínky. Dělal překrásně hlavně českou hudbu, ale i Beethovena a některé Mahlerovy symfonie. Byl to intelektuál a velmi šarmantní mužský. A byl člověk větších ploch. To třeba Sergiu Celibidache, jak jsme ho také mohli kdysi zažít, byl puntičkář. Zřejmě i Talich byl takový, alespoň to říkali a říkají pánové, kteří ho zažili – Karel Bidlo, Josef Schejbal…
Stává se vám někdy, že objevíte nějakou skladbu jakoby znovu? Jistě. Dělali jsme například jednou s Neumannem mnohokrát za sebou Dvořákovo Requiem během desetidenního turné. Vraceli jsme se pak už nepříliš radostně s tím, že to budeme muset ještě další týden v Praze zkoušet a také natáčet. A tak jsme přišli v pondělí ráno do Rudolfina, otevřeli noty… a po hodině a půl jsme vyšli ven a všichni rozzáření – to je snad nějaká jiná skladba?! – Pracoval a nahrával s námi tehdy totiž Wolfgang Sawallisch.
Baví vás hraní? Jste v orchestru přátelé? Baví nás to, jsme jako „dřeva“ dobrá parta. A máme skvělé mladé hráče – fagotisty Roskovce a Kubitu, flétnisty Novotného a Machata, klarinetistu Kopáčka… a od posledního konkurzu také hobojistku Liběnu Séquardtovou. Všichni naplňují tu naši specifičnost. – Kdyby nebylo některých dirigentů, kteří mají málo času a kteří místo zkoušení jen přehrávají od začátku do konce, bavilo by nás to ještě víc.
Budete jmenovat? Ne. Naopak pro práci s orchestrem a zbavování se různých nánosů, pro cvičení a trénink je tady podle mého nejlepší Jiří Bělohlávek a pak také Zdeněk Mácal, i když každý je jiný typ. Na druhou stranu existují dirigenti s úžasným jménem, cestující po světě. Jakmile však mají hrát širší repertoár, jakmile mají zkoušet a starat se o orchestr, něco říci smyčcům a něco říci zvlášť dřevům, tak náhle zjistíte, že sice mají krásné ruce, ale že nemají co říci… Balanc, koordinace, ladění – to vše je na kapelníkovi. Nestačí říci: pánové hrajte piano tam, kde je piano, a forte tam, kde je napsáno forte.
Neplánujete se přemístit k některému méně náročnému pultu jako jiní kolegové, někdejší první hráči? Dostávám se do penzijního věku a chtěl bych odejít jako první fagotista. Jistě ještě chvilku v orchestru budu, ale příští sezónu by se mělo jet na měsíc do Japonska a na měsíc do Ameriky a já byl v Japonsku třináctkrát a v Americe desetkrát… Na mě už to není. Navíc – kdybychom s Jiřím Seidlem oba na měsíc odjeli pryč, co naši studenti?
