pondělí, 17. říjen 2005

Barthold Kuijken: jít vlastní cestou

Napsal(a) 

Barthold Kuijken, foto Zdeněk Chrapek Barthold Kuijkenfoto: Zdeněk Chrapek

Bratři Kuijkenové jsou v oblasti staré hudby pojmem. Patří ke generaci průkopníků takzvané historicky poučené interpretace, prošli nesnadným obdobím hledání adekvátních způsobů hry na dobové nástroje, stále koncertují, nahrávají a jejich umělecké projekty jsou nepřehlédnutelné. Nejmladší z nich flétnista Barthold Kuijken se coby hráč na barokní příčnou flétnu cítí být samoukem. Učitelem mu byl prý zejména vynikající nástroj, který se mu šťastnou náhodou podařilo získat v době studia na konzervatoři. Tato flétna, kterou postavil v polovině 18. století vlámský nástrojař Godefried Adrien Rottenburgh, se shodou okolností stala v uplynulých desetiletích snad nejrozšířenější předlohou pro stavitele kopií historických fléten. A podobně i její "žák" se stal ve svém oboru jedním z nejvyhledávanějších interpretů i pedagogů. V červenci navštívil Prahu, aby zde koncertoval na Letních slavnostech staré hudby, a při té příležitosti poskytl HARMONII rozhovor.

Hrajete často se svými bratry. Co vás drží pohromadě? Rodinné zázemí, společná zkušenost z pionýrských časů staré hudby... Ale ne. Raději se příliš neohlížíme a spíše se těšíme na to, co přijde. Drží nás pohromadě zájem o hudbu stejných období. Hrajeme na různé nástroje, Wieland na cello a gambu, Sigiswald na housle a já na flétnu, a samozřejmě se jako bratři velmi dobře známe. Při hraní tak cítíme řadu věcí společně, aniž bychom se museli domlouvat. Dostáváme se snadno na "stejnou vlnu", což ovšem platí i u jiných hudebníků. Hraní s bratry není nějak zásadně odlišné od hraní s ostatními kolegy, je jen velice pěkné. Nehráli jsme nikdy výhradně jen spolu, i když jsme od počátku dohromady hráli hodně. Nyní se možná potkáváme poněkud méně. Máme každý své zájmy, které se ne vždy protínají ve stejném čase, tak to však v životě chodí.

Kromě staré hudby jste se společně věnovali i hudbě 20. století? Ano, do jisté míry. Během sedmdesátých a počátkem osmdesátých let jsme ale postupně ztratili motivaci a soustředili se na starou hudbu. Nicméně pro mladého hudebníka, který právě opustil konzervatoř, to bylo velmi, velmi dobré. Kreativní, vynalézavé, otevřelo vám to oči. Ale v určité chvíli jsem se začal naplno věnovat staré hudbě.

Jak vás ovlivnili vaši učitelé? Myslím, že moji učitelé v Belgii byli zcela běžnými učiteli své doby. Na bruselské konzervatoři mě učil sólový flétnista rozhlasového orchestru, velmi dobrý hudebník. Byl již starší - byl jsem jeho poslední student - a vlastně nikdy nemluvil o staré hudbě, neexistovala pro něj. Osmnácté století představovaly Händelovy a Bachovy sonáty, Mozartovy koncerty a možná ještě Gluck. Jinak nic. A pak, co se týče moderní hudby, vše, co nebylo napsáno normálním, tradičním způsobem, ale třeba bez taktových čar, na to on vždy říkal: "Ne ne, tohle hrát nebudeme." Takže moderní a stará hudba na konzervatoři zcela chyběla. Ne jen ve flétnové třídě, ale vůbec. Možná to byl právě duch šedesátých let, který umožnil lépe prozkoumat, co bylo dosud skryto na okrajích vyšlapané cesty, vlevo i vpravo, starou i novou hudbu. Pak jsme pochopili, že to, co jsme se tam naučili, totiž jistý způsob kreativity a nezávislosti, bylo pro nás velkou pomocí i při interpretaci hudby hlavního proudu. Takže pokud hraji Schuberta či Mozarta, cítím, že zkušenost se starou i novou hudbou byla velice přínosná a zdravá.

Jednou z nově objevených oblastí byla francouzská barokní hudba, které jste věnovali své první nahrávky. Ano, tehdy ji nikdo nehrál. Händela samozřejmě. Ale Couperina? Snad jednu nebo dvě skladby. Také to bylo poměrně snadné, protože francouzská hudba, řekněme doby Ludvíka XIV., je velmi dobře dochovaná a zdokumentovaná. Pro každý nástroj existuje řada traktátů, kde jsme se mohli dočíst, jak co hrát, bylo jen třeba tomu věřit. A samozřejmě experimentovat a učit se.

Vaše diskografie zahrnuje flétnový repertoár od francouzského baroka přes německou a italskou hudbu osmnáctého století, klasicistní koncerty až po Schuberta a Debussyho. Máte nějakou z těchto rozdílných oblastí nejraději? Těžko říct. Je to jako s jídlem, jíte vždy to, co máte právě na talíři. A nemyslíte na to, co jste jedl včera nebo co budete jíst zítra. Nahrávání pro mě vždy bylo projektem souvisejícím s vlastním rozvíjením. Vždy šlo o nějaký krok v objevování nového repertoáru, nástroje či techniky, takže nahrané skladby jsou takovými milníky na cestě mého hudebního rozvoje. Pamatuji si velmi dobře, jak jsem byl před lety osloven, jestli bych nenahrál Händelovy sonáty. Odmítl jsem, protože jsem cítil, že ještě nejsem připraven. Technicky se vůbec nejedná o složité skladby, ale neměl jsem dosud správnou představu. Věděl jsem však, jaké další kroky bych měl ještě udělat. Když jsem pak na své cestě znovu přišel k Händelovi, nebyl to již žádný problém. Důležité je pro mě, aby nahrávka vyjadřovala můj hluboký zájem. Nenahrávám proto, aby se pak deska prodávala, abych byl slavný. Nahrávka musí odrážet hnutí vaší duše. A pak je dobrá.

Nedávno jste podruhé nahrál základní díla, jako jsou Couperinovy koncerty či sonáty Johanna Sebastiana Bacha. Couperinovy koncerty byly jednou z mých prvních desek, počátkem 70. let jsme je nahráli s větším ansámblem. Mám tu nahrávku stále rád, je to jako dívat se na svoji starou fotografii. Jenže pak jsem zjistil, že ve skutečnosti bych vše rád nahrál jinak. V první nahrávce jsme se pokusili najít nejlepší instrumentaci pro každou větu, například flétnu s continuem, housle, hoboj, bylo to velmi pestré. Ale nyní jsem se chtěl zaměřit více na podstatu, takže jsem Couperinovy koncerty a suity nenahrál s co možná nejrozsáhlejším, ale naopak se zcela minimálním ansámblem. Zkusil jsem také jiný nástroj, velmi dobrou flétnu, kopii nástroje, který zřejmě patřil či byl vyroben jedním z Hotetterů (proslulá francouzská rodina hráčů na dechové nástroje - pozn. aut.) . Po mnoha letech studia i provozování této hudby přišel zkrátka čas nahrát ji znova, protože můj pohled na ni se podstatně proměnil. Podobné to bylo i s Bachovými sonátami, které jsem poprvé nahrál v 80. letech. Cítil jsem se teď mnohem volnější než dříve, posunul jsem se dál v hraní samém i v myšlení o hudbě, takže jsme to zkusili znova. To ale vůbec neplatí pro všechny mé nahrávky. Například Leclairovy sonáty opětovně nahrávat nehodlám, jsem s nahrávkou velmi spokojen a dnes tu hudbu necítím výrazně jinak, nemám chuť pouštět se do ní znovu.

Připadá mi, že tíhnete spíše k jisté umírněnosti a vnitřní kvalitě než k vnějším efektům, jako jsou nejrůznější aranžmá či bohaté nástrojové obsazení continua. Myslím, že můžete hudbu, skladbu, kterou hrajete na koncertě nebo na nahrávce, chápat jako dar, kterým obdarováváte posluchače. A já chci dávat nádherné dárky, které mohou být velmi pěkně zabaleny. Ale když je balicí papír příliš krásný, zajímavější než samotný obsah, pak se mi už moc nelíbí. Takže pětadvacetičlenné continuo k jedné flétně... (smích ) Chci se v hudbě soustředit na kvalitu, a ne na vše ostatní, co je okolo, na prázdnou virtuozitu, na vnější barevnost na úkor barevnosti vnitřní. Tohle jsem opravdu já.

Nahrál jste řadu flétnových skladeb českých emigrantů - sonátu Františka Bendy, koncerty obou Stamiců či Františka Xavera Richtera. Hodláte se k tomuto repertoáru vrátit? Možná, ale zatím ne. S hudbou Františka Bendy jsem se zabýval v souvislosti s berlínským dvorem, Stamicové a Richter přišli zase na řadu v souvislosti s jejich působením v Mannheimu. Nešlo mi tedy přednostně o to, že tito skladatelé pocházeli z Čech. Jejich přínos do obou těchto hudebních center byl však velmi významný. František Benda je úžasný skladatel. Určitě bych chtěl jednou nahrát jeden či dva z jeho flétnových koncertů, protože se vážně jedná o vynikající hudbu. A navíc jsem s jistou dávkou štěstí našel řadu rukopisných pramenů vrhajících na Bendovy koncerty docela nové světlo. Takže například právě to by mohl být jednou velmi pěkný projekt.

Flétnový repertoár není v porovnání s repertoárem houslovým či cembalovým právě rozsáhlý. Očekáváte rozšiřování onoho kánonu "živých" flétnových skladeb, nebo jste spíše skeptický k objevování nových děl? Když přijdete do knihovny - vím, o čem mluvím, nad starými rukopisy a tisky jsem strávil v knihovnách měsíce a měsíce -, proporce mezi skladbami, které nakonec chcete hrát, a mezi těmi, které jen prostudujete a nakonec řeknete: "Ne děkuji", bude řekněme asi tak jedna ku stu. Což je v pořádku a podobné to bude i s knihami. Domnívám se, že většina opravdu dobrých skladeb je známa a jen občas neočekávaně najdete něco, co je dobré, co chcete hrát. A jestli ne, jsou zde stále velmi dobré skladby, které můžete hrát znovu a znovu jako například Bachova Sonáta h moll, kterou budu hrát dnes večer. Nevím, kolikrát jsem ji hrál, rozhodně mnohokrát. Pokaždé je to jako potkat velmi dobrého přítele, také nepočítáte, po kolikáté ho - či ji - vidíte. Každopádně však není dobré podléhat tlaku být pokaždé nový, to je totiž naprosto absurdní. S kvalitou to nemá nic společného.

Kromě hraní na flétnu také dirigujete. Ano, občas diriguji a dělám to s radostí. Mám s dirigováním několik velmi dobrých zkušeností, které bych samozřejmě jako flétnista neměl, protože obvykle sedím v orchestru. V podstatě je však dirigování stejné jako hra na flétnu. Myslím tím, že musíte mít představu skladby, kterou chcete provozovat, jen místo flétny máte před sebou orchestr nebo orchestr se sborem. Hudebníci se stávají vaším nástrojem a jako musíme respektovat možnosti flétny či jakéhokoli jiného nástroje, musíte respektovat i hudebníky.

Jste vyhledávaným učitelem. Existují dnes rozdílné přístupy ke hře na barokní flétnu, rozdílné školy? Myslím, že sama idea školy vůbec není zajímavá. Cílem učitele má být stát se nadbytečným. Studenti musí být schopni jít vlastní cestou. Můžete jim pomoci, trochu je postrčit, ale oni sami si musí vybudovat vlastní osobnost. Můžete je naučit spoustu věcí, mnoho dobových nástrojových technik, ale to vše by jim mělo umožnit lépe vyjádřit sebe sama. To je cíl techniky, nikoli zahrát maximum not v co nejkratší době. Takže mám radši, když jsou všichni velmi rozdílní. A když role učitele není příliš přeceňována.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.