Kdo navštívil o víkendu 17. a 18. prosince Berlín, měl vzácnou příležitost slyšet Berlínské filharmoniky s Danielem Barenboimem i Vídeňské filharmoniky se Zubinem Mehtou , dva dnes slavné dirigenty a oba orchestry z absolutní světové špičky. A jeden program atraktivnější než druhý. Mehta dirigoval 18. 12. v Berlíně nejprve Stravinského Svěcení jara , které bylo jedinečným koncertem dechových nástrojů. Pojetí sedmdesátiletého dirigenta opravdu není tak dramatické, jak vzpomínají pamětníci jeho mladších let a posluchači starších nahrávek. Z jejich sugestivní až démonické atmosféry zůstal už jen náznak a smyčce co do výraznosti zůstávaly ve stínu fenomenálního přednesu dechových skupin, a také dirigentova gesta zůstala až překvapivě střídmá. Jak řekl Mehta v krátkém slovu před koncertem, považoval si za čest, že může tímto koncertem trochu z předstihem zahájit mozartovský rok v Berlíně. Učinil tak s vídeňskou noblesou Mozartovým Koncertem pro flétnu a harfu C dur (sólisté Dieter Flury a Charlotte Balzereit ) a zejména závěrečnou Symfonií C dur „Jupiter“ . Méně náročná skladba pro flétnu a harfu byla především koncertem dokonalých pianissim a jemné muzikálnosti sólistů i hráčů. Ani Jupiter nebyl v Mehtově podání velkou strhující stavbou a posluchač mohl opět obdivovat úžasný zvuk a bohatou barevnou škálu, která nikde nevybočila z intencí klasicistního slohu. Byl to Mozart přesný, muzikální, ušlechtile krásný, trochu jako z pohádky, i když se musím přiznat že od charismatického Zubina Mehty bych očekával jiný a výraznější rukopis.
Složení Berlínských filharmoniků oproti tradičnějším Vídeňským na první pohled překvapí nízkým věkovým průměrem. A tentokrát také nasazením i osobitostí provedení. Daniel Barenboim s nimi v sobotu 17. 12. dirigoval poslední z trojice abonentních koncertů s Koncertem op. 24 Antona Weberna, Stravinského Žalmovou symfonií a Symfonií č. 5 e moll Petra Iljiče Čajkovského. Propracované provedení po mém soudu právem zapomenuté Webernovy skladby střídala daleko působivější Žalmová symfonie, kde zpíval Rundfunkchor Berlin . V orchestru nezaniklo jediné instrumentální sólo, a například dialog hoboje a flétny (A. Mayer a E. Pahud ) v úvodu druhé věty jako by zastavil čas. Vrcholem ovšem byla druhá polovina. Klarinet zvláštně temné barvy v úvodu první věty, virtuózně odlehčená a strhujícím způsobem zahraná věta třetí, schopnost se vroucně a přirozeně položit do všech kantilén jsou jen některé rysy skvělého provedení Čajkovského Páté (hlasy, že Berlínští filharmonikové jsou oproti nám chladní nebo že jim chybí „ta pravá“ zpěvnost ponechávám bez komentáře). Barenboim má velmi „akční“ způsob dirigování, chvíli na stupínku nepostojí a nápadným způsobem navazuje kontakt vždy s tou skupinou, která je právě z hlediska výrazu nejdůležitější. Český posluchač se zaraduje, že po koncertě, jehož úroveň se s českými orchestry opravdu jen těžko srovnává, měl z orchestrálních hráčů největší ovace Radek Baborák . Jeho provedení slavného hornového sóla ze začátku druhé věty i řady dalších exponovaných partií, bylo vrcholnou záležitostí. Někdy se říká zlatým hřebem, ale těžko mluvit o zlatém hřebu mezi samými drahokamy.
