středa, 22. duben 2009

Baletní setkání v Havaně

Napsal(a) 

Alicia Alonso Alicia Alonso

Baleríny se stávají živoucími legendami, když své velké baletní role dokáží ztělesnit s oduševnělou dokonalostí. Jednou z takových rolí je Giselle ze stejnojmenného romantického baletu hudebního skladatele Adolpha Adama. Na scénu ji prvně uvedli v roce 1841 francouzští choreografové Jean Coralli a Jules Perrot. Myslím, že neexistuje statistika, kolik nových inscenací podle původního originálu bylo do dnešní doby uvedeno. Jen některé, ty nejlepší, jsou zaznamenány na DVD. Mezi nimi je Giselle v choreografickém zpracování a v interpretaci slavné kubánské tanečnice Alicie Alonso, zvané primabalerína assoluta. V roli Giselle prvně vystoupila 2. listopadu roku 1943 na scéně Metropolitní opery v New Yorku. Tehdy začala její slavná éra nedostižné představitelky a později také inscenátorky tohoto baletu.

Baletní příběh Giselle dává baleríně možnost uplatnit celou šíři dramatického talentu a precizně ovládnuté techniky klasického tance. Děj se odehrává ve dvou odlišných prostředích. První akt z vesnického prostředí končí dramatickou scénou, v níž veselá venkovská dívka Giselle přijde o rozum a ze žalu zemře, protože ji její milovaný (šlechtic přestrojený za venkovana) oklamal. V druhém dějství baletu se již zjevuje jen za měsíčního svitu v záhrobním světě mezi éterickými vílami a ve snovém pas de deux s truchlícím milencem.

Alicie Alonso byla nedostižnou Giselle celých padesát let (1943 – 1993). Za tu dobu vystřídala několik partnerů v roli Albrechta. Po prvním – Igoru Yuoskevitchovi – přišli další. Tři z nich – Azarij Pliseckij, Cyril Atanassoff a Vladimír Vasiljev – přijeli na 21. mezinárodní baletní festival v Havaně, aby

na slavnostním představení k 65. výročí legendárního představení Giselle vzdali na scéně Velkého divadla hold své bývalé partnerce Alicii Alonso. Jubilejní výročí si za přítomnosti kubánského prezidenta Raúla Castra připomínal i celý baletní soubor, který v roce 1948 Alicia Alonso založila. Po kubánské revoluci v roce 1959 se totiž stal státním a změnil své jméno na Ballet Nacional de Cuba – Kubánský národní balet. Alicia Alonso opustila svou hvězdnou kariéru americké baleríny a ze Spojených států amerických se vrátila na Kubu, kde se stala jeho uměleckou ředitelkou a „spiritus agens“ celého ibero-amerického kulturního dění. Mezinárodní baletní festivaly, pořádané každé dva roky v Havaně, se staly dílnou světového baletu pro svou otevřenost a široké rozpětí akcí. Po dobu deseti dnů se konají nejen představení na několika scénách v Havaně (Gran Teatro de la Habana, Teatro Mella, Teatro America a Plaza de la Catedral) a v dalších kubánských městech (Teatro Sauto v Matanzas, Teatro Las Tunas v Tunas), ale také tiskové konference, výstavy obrazů a fotografií s baletní tematikou, promítání filmů, diskuse s umělci, kurs „kubánské baletní školy“ a závěrečné vyhlášení výsledku Ibero-americké choreografické soutěže (loni již pošesté).

Ballet Nacional de Cuba se stal reprezentantem národní kultury, uměleckým výrazem přirozené tanečnosti, muzikálnosti a temperamentu Kubánců. Idea spolupráce všech španělsky hovořících zemí přispěla k úzkému sepjetí s taneční kulturou španělskou a latinsko-americkou. Mezinárodní kořeny umění baletu – francouzské, italské a ruské – a jméno slavné baleríny Alicie Alonso zaručily Kubánskému národnímu baletu kontinuitu spolupráce s baletem všech kulturních zemí světa. Již podvacáté prvé se v Havaně sešli baletní sólisté, choreografové, taneční teoretici, publicisté, baletní soubory a baletní turisté z četných zemí. Kromě již uvedených mužských baletních hvězd, které přijeli vzdát hold své bývalé partnerce Alicii Alonso, připomenu alespoň z části jména hostujících zahraničních umělců, které u nás také známe: Myriam Ould-Braham a Emmanuel Thibault z Baletu Pařížské opery, Frank Andersen, Thomas Lund a Diana Cuni z Královského dánského baletu v Kodani, Nina Kaptsova z Baletu Velkého divadla v Moskvě, Carlos Acosta z Královského baletu v Londýně, Cristina Hoyos (partnerka Antonia Gadese) se souborem Ballet Flamenco de Andalucia a Ramón Oller a Ballet Teatres Generalitat Valenciana z Valencie ve Španělsku. Španělské flamenco patřilo do dramaturgie festivalu a ve strhujícím provedení několika skupin se stalo manifestací vzájemných španělsko-kubánských tradic. Početná skupina účinkujících i návštěvníků festivalu přijela ze zemí Latinské Ameriky – Argentiny, Brazílie, Mexika a Venezuely.

Je zřejmé, že progresivní příklad Kubánského národního baletu a jeho „kubánské baletní školy“ přináší své pozitivní výsledky. Základní osnovu festivalu tvořila představení Kubánců s rozsáhlým tradičním i soudobým baletním repertoárem. K jejich metodám umělecké práce, k interpretačnímu stylu, výchově baletních umělců s širokým zázemím baletního školství a uznání společenského významu se na tiskových konferencích hlásili všichni zúčastnění umělci. Spokojen byl i Frank Andersen, který na základě dohody o spolupráci mezi Královským baletem v Kodani a Kubánským národním baletem z Havany nastudoval a na festivalu uvedl s padesátkou nejmladších členů kubánského souboru třetí dějství Bournonvillova baletu Napoli. Choreografii u nás známe, v nastudování Franka Andersena ji tančí balet Národního divadla v Praze. V Havaně si navíc dovolili originální ústřední pár – sólisty Královského dánského baletu Dianu Cuni a Thomase Lunda, který na Kubu jezdí už dva roky, aby Kubánce naučil „neokázalé dokonalosti“ Bournonvillova stylu. Alicia Alonso na oplátku nastudovala v Kodani svou verzi populárního díla baletu 19. století – Dona Quijota. V jejím pojetí dostal tradiční balet ze španělského prostředí autenticitu španělského národního charakteru a pohybového stylu, a to při zachování bravury klasické baletní techniky.

Vysokou uměleckou úroveň Kubánského národního baletu oceňoval i Michel Descombey, emeritní šéf Baletu Pařížské opery, nyní choreograf mexického souboru Ballet Teatro del Espacio. Na pozvání Alicie Alonso nastudoval s mužskou složkou Kubánského národního baletu svou filozofickou baletní studii o bojovnících revoluce s názvem Che, která již dříve vyvolala velký ohlas v Mexiku.

Z hostujících baletních souborů musím zmínit alespoň dva, které přijely z opačných koutů světa: Ballet del Teatro Teresa Carreño z Caracasu ve Venezuele a KIM Sun-Hee Ballet Company ze Soulu v Jižní Koreji. Jejich umělecká úroveň byla překvapující, žánrové rozpětí uváděných děl široké – od ovládnutí baletního repertoáru baletního odkazu 19. století, přes nejlepší díla století minulého až k nové tvorbě, založené na modifikaci klasického a moderního tance v duchu vlastních národních uměleckých tradic. Pozoruhodná byla nejen technická dokonalost (jejich sólisté jsou nositeli prvních cen z mezinárodních interpretačních soutěží), ale zejména intenzita prožitku a strhující síla výrazu, smysluplná obsahová výpověď použité umělecké formy. V jejich provedení získávaly nový smysl i obecně známé taneční kreace jako Umírající labuť nebo duet ze Spartaka v choreografii Jurije Grigoroviče.

Velký svět se uměním baletu stává malým. „Balet je nejhumánnější umění, protože jeho uměleckým nástrojem je sám člověk“.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.