NAMM, tedy National Assotiation of Music Merchant, nesmírně aktivní americká asociace hudebních výrobců, obchodníků a umělců, organizuje každoročně nemálo akcí, z kterých však jednoznačně nejzajímavější co do šíře i obsahu je NAMM SHOW, časově v každém kalendářním roce první ze světových veletrhů hudebních nástrojů. Letos připadl termín konání tohoto velkolepého podniku, určeného obchodníkům a médiím, na prodloužený víkend mezi 20.-23. lednem.
Jsme zvyklí na hudební veletrh ve Frankfurtu, nakonec máme i náš v Praze, ale kalifornský Anaheim, to je něco jiného.
Anaheimský veletrh NAMM SHOW se již před pár lety stal po Frankfurtu druhým nejvýznamnějším bodem setkávání hudebních výrobců a obchodníků a dnes je zcela zásadním styčným bodem a průsečíkem dříve tradiční euro-americké hudební kultury s východní, tedy japonskou, korejskou a zejména čínskou (a thajwanskou) produkcí. Původně dostačující plocha výstavní haly Convention center se musela (z důvodu extrémního přílivu zejména asijských vystavovatelů, penetrujících až zběsile na stále téměř neomezený americký trh) zmodernizovat a zvětšit. Dnes je ultrahypermoderním, superluxusním, americky obrovským, přetechnizovaným a klimatizovaným (zde je na mou duši všeho víc než obvykle, tedy místo příjemného chladu je tu chvílemi až „ledový vichr z hor“) čtyřpatrovým komplexem, dokonale uzpůsobeným takovýmto monstrózním akcím (omlouvám se jako oběť „humanitní blbosti“ českému jazyku za tuto větu, ale je to tak; Jára Cimrman by měl radost…). Vše zde dokonale funguje, vše je příkladně čisté a vyleštěné, vše je naprosto srozumitelné a logické i pro návštěvníka neovládajícího nejužívanější světový jazyk. Pravidla a příkazy jsou striktně dodržovány (jednosměrné vchody a východy, bezpečnostní kontroly při vstupu i výstupu), ale za žádný omyl a chybu se na pranýř nedostanete, všichni organizátoři a kvantum servisního personálu, kterého je skutečně neobvykle velké množství, vám vždy ochotně pomohou. V průběhu posledních let se prostory tohoto základního veletržního středobodu NAMMu rozšířily o ohromné útroby dvou sousedních velkoobjemových gigahotelů Hilton a Marriot (původně si tam jeden z vystavovatelů udělal konferenci s rautem a dnes se ho množství dalších snaží v desítkách samostatných sálů a konferenčních místností překonat), kde probíhá od rána do večera spousta doprovodných programů, předváděček, koncertů, obchodních setkání s distributory, rautů a recepcí. Dokonce zde má v největším sále v přízemí svou samostatnou veletržní expozici YAMAHA, zcela se touto polohou od všech ostatních evidentně distancující a separující. Za celou dobu konání veletrhu jsem nezažil jedinou situaci, kdy bych něco hledal či potřeboval a nenašel. Jasné značení, číselná logika stánků, veškeré běžné servisní potřeby, gastronomický i sociální servis precizní a naddimenzovaný, nikde fronty. Přehledný, funkční a velmi draze vyhlížející katalog (bez komerčních reklam!!!) formátu A4 je po krátkém studiu jednoznačně dobrým pomocníkem a je nabízen na několika místech haly zdarma (!!!). Je na místě uvést, že každé ráno nalézáme před dveřmi hotelu půlkilové „Los Angeles Times“ včetně aktuálního denního vydání tlustého barevného časopisu NAMM, které domů nepovezeme, abychom neplatili v letadle nadváhu – právě a jen tady jsou veškeré reklamy!!!
Výstavní prostory budovy Convention center jsou ve čtyřech poschodích nad sebou a nenajdeme zde (s výjimkou obrovské, předimenzované vstupní haly, kde díky velmi nápadité konstrukci budovy do oblouku nemáme šanci dohlédnout z jednoho konce na druhý) ani kousek nevyužitého místa. Nachodíte tady chtě nechtě dlouhé kilometry, ale co je úžasné, nebolí vás nohy! Ve všech halách jsou pod stánky i v uličkách na doraz různobarevné, centimetr i víc vysoké a dokonale položené měkounké koberce (nezakopáváte o ohnuté rohy!). Je to neobvyklý luxus, ale neuvěřitelně funguje! Nejen pro pohodlné chození, ale i nesporně pohlcuje množství nepříjemného spektra hudebních hluků, linoucí se na vás ze všech stran, které zdaleka nepůsobí tak únavně a klaustrofobicky jako třeba ve Frankfurtu. V horních dvou patrech jsou kromě meeting-rooms (uzavřenými jednacími místnostmi) k pronajmutí desítky větších samostatných výstavních místností, ideálních pro prostornější výstavy výrobců zejména objemných produktů. Tyto prostory jsou zaplněny a naplněny k prasknutí zejména výrobci klavírů a varhan, velkými, zejména kytarovými a elektronickými giganty (Fender, Gibson, Samick, DigiTech). Po hodině courání v tom mumraji dostáváte potřebu se ohřát, můžete tedy vystoupit na terasu (všechny prosklené dveře jsou otevřené a nic se nezakazuje), nadýchat se příjemného vlahého mořského vzduchu, odpočinout očím, uším i nervům, rozhlédnout se po fádním, auty, parkovišti a hotely přeplněném okolí, případně na vrchním ochozu ochutnat nějakou tu masovou specialitku. Jediné, co zde vystupuje z fádnosti, jsou vršky obrovských atrakcí a horských drah největšího světového Disneylandu, který je hned za rohem, přímo naproti přes Katella Avenue. Vyfotíte pár snímků a vracíte se zpět. S pocitem blaha na duši sjíždíte dlouhým eskalátorem do přízemí, kde vás čeká hlavní výstavní hala a teprve ten pravý nápor. Z důvodu srozumitelnosti a lepší orientace je tento prostor obrovských rozměrů rozdělen na pět dílů velikosti pěti středních hangárů, kde vystavuje většina světových výrobců celý svůj nejširší možný sortiment ve svých samostatných stáncích, velikostně nebo finančními možnostmi adekvátních významu toho kterého výrobce nebo konglomerátů výrobců. Na první pohled zcela nepřehledná hromada a jen těžko zvládnutelné kvantum všeho možného, co má s muzikou cokoli společného, je podobně jako místní systém silnic očíslováno (v každé z pěti sekcí jednou tisícovkou čísel stánků) – první dvojčíslí je číslo ulice, druhé dvojčíslí pořadové číslo v ulici, proti sobě liché a sudé. Velmi přehledné a jasné. Protože se sem ale i tak všichni vystavovatelé nevejdou, je otevřené ještě spodní poschodí, jen asi poloviční rozlohy, kde vystavují ti menší a méně hluční vystavovatelé. Stánky v těchto dvou patrech jsou (i přes patrnou původní snahu organizátora soustředit výrobce podle sortimentu do celistvých bloků) poskládány z důvodu využití místa trochu bez ladu a skladu (tedy vedle sebe nalezneme i zcela nepochopitelné kombinace nástrojových skupin – aparatury vedle fléten, stále hlučící kytary vedle houslí či klasické noty mezi bubny…), tuto strukturu narušují i národní pall-mall expozice (Německo, Španělsko, Francie). Chápeme, že při takovém prostoru a při střetu tisíců různých požadavků vystavovatelů je určitě složité vyjít vstříc všem – někdo chce být se svým sortimentem u své konkurence z důvodu vyšší návštěvnosti odborníků z daného oboru, někdo zase raději zcela mimo. Zcela evidentně se ale všechno řídí financemi. Kdo vystavuje tradičně a je velký, může si diktovat, má lepší pozici v hale. Po obvodě hal nalézáme, velmi příznačně, stovky doposud nepříliš známých stánků z východních koutů zeměkoule, z Malajsie, Indonésie a hlavně Číny. Vystavovatelů je zde hodně přes dva tisíce, jen výrobců elektrických kytar, baskytar a příslušenstvím k nim najdeme přes 500.
Kromě obvyklého obcházení stánků máme možnost navštívit ohromnou spoustu teoretických doprovodných programů (NAMM University Show Sessions) na nejrůznější témata, týkající se obchodu a obchodních strategií, výpočetní a komunikační techniky, ukázkových a doprovodných programů jednotlivých výrobců včetně předváděček novinek, povětšinou za účasti největších instrumentálních kapacit v daném oboru z USA. Nejsme tedy po pár hodinách už nijak uvedeni do rozpaků ani šílenství, potkáme-li dceru Jimmiho Hendrixe (představující a uvádějící na trh novou Hendrixovu šlapku – kvákadlo) s nejslavnějším světovým zvukařským mágem Ediem Krammerem a s vydavatelem MUZIKUSU Danielem Andelem, slyšíme-li na společném koncertě, pořádaném k 20. výročí vzniku firmy Paul Reed Smithe, hvězdy typu Carlose Santany, Marca Tremontiho či Al di Meolu s černou rytmikou, která snad nemá obdoby, stejně nás ale mrzí, že námi toužebně očekávaný Eric Clapton se poslední den omluvil z důvodu společného charitativního koncertu pro pozůstalé obětem vánočního Tsunami s Paulem McCartneym a Eltonem Johnem v Londýně. Je jasné, že hvězdy klasických koncertních pódií se na takovýchto akcích příliš nevyskytují. Tento veletrh je jen komerční a kytarově elektronický svět ho prostě řídí…
Letošní ročník přinesl z obchodního hlediska zcela jednohlasně nový a povšechně očekávaný prvek, konečně všemi a nahlas pojmenovanou a přiznanou změnu – totiž strach z kvalitativně se lepšících asijských výrobců. Zcela zásadní obavy o ztrátu trhu mi potvrdili téměř jednohlasně desítky evropských i zámořských tradičních výrobců, ač si tuto situaci nezavinili nebo ji i sami vyvolali, když se z důvodu levné pracovní síly a vyšších zisků před léty obrátili na východ a poskytli těmto doposud málo vyvinutým oblastem s převelice lacinou pracovní silou know-how, prostředky i nejmodernější výrobní linky. Základní ekonomické poučky mluví o konjunktuře a recesi ve vyspělých společnostech, s tak ohromným boomem a tak silným bumerangovým efektem za tak směšné výsledné ceny však evidentně dopředu vůbec nikdo nepočítal (studentské housle i nejlevnější akustické kytary jsou k dispozici největším distributorům i v relacích deseti dolarů!). Doposud se nikdo až tak nebál, ale kvalita se vyšplhala extrémně rychle nahoru a i přes postupná zdražování (účtuje se ale v málo hodnotném USD) ohrožuje existenčně již mnoho výrobních oblastí. S výjimkou základních produktů, určených k obživě a přežití (voda, potraviny, bydlení) a luxusních drahých výrobků s tradicí, nalézáme stále větší množství produktů, stěhující se z východních zemí původu zpět na staré kontinenty. Před lety tuto změnu nastartovala spotřební elektronika, pokračoval textilní a obuvnický průmysl, výpočetní a dopravní technika, spotřební zboží. Moderní historie ukáže, co zbude pro tradiční výrobce zbytného (pro základní přežití nepotřebného) sortimentu, kterou oblast hudebních nástrojů bezesporu je. Výrobci si začínají uvědomovat, že komerční doba posledních desetiletí globálně změnila základní tradiční hodnoty: kulturní a uměleckou výchovu dětí v rodině i ve školách (absence sebevzdělávání, otupující vliv televize a laciná, hlavu nezatěžující, počítačová zábava) a potřebu kvality výrobků (opět začíná platit, že „levnější je lepší“ a že, s výjimkou výrobků, kde je vyžadována bezpečnost, co alespoň trochu funguje, bohatě stačí). Někteří z tradičních výrobců se spojili nebo spojují s levným pracovním trhem a buď uspějí, nebo logicky zaniknou. Někteří se s levnou pracovní silou nespojí a musí doufat, že díky profesionální kvalitě zůstanou na trhu do doby, kdy zanikne nebo se sama vyprodukovaným a neprodaným zbožím zahltí jejich kvalitativně i cenově nižší konkurence. Díky těmto faktům se ale hroutí doposud obecně platné a léty uznávané obchodní a distribuční systémy (výrobce-distributor-velkoobchod-maloobchod), v komerčně nejnabitějších oblastech nastoupilo krátkozraké pravidlo „prodat za cokoli a komukoli dříve, než konkurence“. Výjimkou jsou snad jen kvalitní výrobci nástrojů a příslušenství nejvyšší třídy, držící si za každou cenu síť stabilních výhradních distributorů pro jednotlivé oblasti, neboť bez nich by to díky osobním kontaktům s konečnými uživateli nešlo (i když i tady již není zájem o kontrolu každého z trhů a sledování zákazu dříve smluvně omezených re-exportů, spíše jen o výši obchodních obratů každého distributora). Navštívil jsem osobně více tradičních a světově uznávaných výrobců klasického „vážnohudebního“ sortimentu – ti jsou díky neutuchajícímu zájmu profesionálů stále stejně opožděni s dodávkami oproti objednávkám a doposud jim konkurence příliš nehrozí (pozor, ta doba může teoreticky přijít), většina z nich však dílčí obavy má a přiznává i informace o prvním nižším obratu v poválečné historii v porovnání s předcházejícím rokem. Téměř nikdo z těchto „špiček“ pro další sezonu nezdražuje, ač se vstupy (energie) zdražují rychleji, než tomu bylo v minulosti.
Akustické hudební nástroje a hudební příslušenství (strunné, žesťové, dřevěné nástroje a zejména kytary všeho druhu) původem z Dálného východu zcela překopávají logické hranice cen a kvalit, a co je nejhorší, daří se jim zvrátit tu a tam soudnost myšlení kupujících, kteří jsou nyní skutečně přesvědčeni, že lze sehnat obchodníkem avizovaný mistrovský nástroj za zlomek ceny skutečného mistrovského nástroje (například mistrovskou klasickou kytaru, housle, flétnu či trubku za čtyři šest tisícovek), neboť tak jsou na pultech obchodů (bohužel i v tak historicky tradičním trhu, jako je u nás), ve snaze prodat cokoli, prezentována. Ve standardních podmínkách se tyto konečné ceny, které obsahují obchodní marže, daně i transportní náklady, nemohou porovnat ani s cenou jen adekvátně dobrého surového materiálu, potřebného k jejich výrobě, a nemají se slovem „mistrovský“ zcela nic společného. Evropa, a jak bylo na veletrhu cítit, zejména Amerika (i přes svůj vlastní téměř neohraničený tržní prostor), se přílivu levného zboží ve velkém z východu bojí jak čert kříže, takže i ty největší a nejbohatší firmy hledají cesty, jak se vzniklé situaci bránit. Tradiční firmy se spojují, vzájemně se prodávají a kupují a vzniká nemálo nadnárodních společností různých podílových a vlastnických vztahů, regulujících si nově své původní a léta platné obchodní vztahy s distributory. Ve studiové technice se stal gigantem HARMAN GROUP (AKG, BBS, JBL, Lexicon, Harman-Kardon, Soundcraft aj.), v akustických nástrojích KAMAN MUSIC (Adamas, Applause, Ovation a Takamine Guitars, Becker, CB a Latin Percussion, Dixon, Gretsch, Matrix, Seiko aj.), CONN-SELMER (Armstrong, Artley, Bach, Benge, CG Conn, Ludwig, Musser, Emerson, Gewa, Glaesel, Holton, King, Leblanc, Martin, Noblet, Selmer-USA, Vito aj.), THE MUSIC GROUP (Besson, Buffet Crampon, Hoffner, Keilwerth, Paesold, Schreiber) a mnoho a mnoho jiných. Ví se, že v zákulisí již probíhají další překvapivá jednání, která vyplynou a odtajní se pravděpodobně již na veletrhu ve Frankfurtu (tam se připravuje ze strany pořadatelů zátah na nelegální kopírování produktů, což by mohlo přinést částečně trochu klidu seriózním výrobcům). Někteří z věhlasných výrobců poskytují svá jména a know-how čínským výrobcům pro své vlastní nástroje levné třídy a prodávají tak sami své vlastní kopie za procento ceny originálů. Jiní z důvodu udržení se na trhu dokonce i raději prodávají „Čínu“ a likvidují svou vlastní produkci. Co je správné a kudy vede cesta, z nich neví momentálně asi nikdo, hranice a možnosti kvalit a výkonů východních producentů s nejnovějšími technologiemi a již značným know-how si nikdo dnes netroufne ani odhadnout. Jde o dobu zlomovou a jde o to přežít. Jak dlouho budou na trhu doposud jen málo ohrožení výrobci ručně vyráběných exkluzivních tradičních nástrojů nejvyšších kvalit (hoboje, fagoty, horny aj.) nedotknuti, to neví ani oni sami. Slavná jména značek ve jmenovaných oblastech (Rigoutat, Lorée, Heckel, Puchner, Alexander, Paxman) na této výstavě ani nebyla, soustřeďují se buď přímo nebo prostřednictvím svých regionálních obchodních zástupců na úzkou profesionální oblast a na veletrhu určenému jen obchodníkům z principu nevystavují.
Jeden jediný faktor, který začíná a bude dělat stále více starostí východním asijským producentům je, že díky neuvěřitelnému nárůstu produkce za posledních pár let stačili vytěžit a zpracovat pro nás netušené zásoby resonančního materiálu, takže dnes kupují z Alp a od evropských i severoamerických dřevařů naprosto všechen laciný, i ten nejnekvalitnější a kazový (levnou pracovní silou však opravitelný a pro svou kvalitativní třídu akceptovatelný) materiál, neboť nic standardního a akusticky lepšího by se jim nevešlo do rozpočtů (středně kvalitní a pár let stará smrková deska na kytaru, připravená k použití, se pohybuje mezi 15-40 EUR, a to je cena, za kterou opouští asijské továrny běžné kompletní kytary včetně hardwaru, laku, strun a zabalení, mnohokrát i včetně transportních nákladů do Evropy). Je to jen závod s časem a jen budoucnost ukáže, jak vše dopadne. Nezbývá než opět věřit ve zdravý rozum.
