Fellnerův otec byl známým vídeňským architektem a syn pak po studiích v otcově ateliéru pracoval. Později, když Ferdinand Fellner starší roku 1871 zemřel, architektonické studio převzal. Helmer se narodil na předměstí Hamburku jako syn zlatníka, vyučil se zedníkem a po studiích na stavební průmyslové škole dokončil své vysokoškolské vzdělání v Hannoveru a Mnichově. Potom nastoupil jako kreslič do ateliéru Ferdinanda Fellnera staršího. V roce 1870 vyhrál v soutěži jeho projekt na výstavbu divadla v chorvatském Varaždíně a později se stal společníkem firmy. Jejich projekční kancelář měla velmi široký záběr od staveb činžovních domů přes státní budovy a banky, hotely a šlechtická sídla (u nás zámek Žinkovy u Plzně) až po zmíněné projekty divadel a několika koncertních síní. Jimi vyprojektované stavby se nacházejí na celém území bývalé rakousko-uherské monarchie, Německa, Švýcarska, Rumunska, Bulharska a překrásná operní budova je i v ukrajinské Oděse. První stavba divadelní budovy z celkového počtu čtyřiceti sedmi vznikla v roce 1870 v Brně. Poslední, známý Konzerthaus ve Vídni, byla postavena rok před počátkem druhé světové války. Divadelní stavby vídeňské firmy byly různých velikostí s kapacitou od 700 do 3000 míst. Byly vesměs účelné a pohodlné. Na jejich výzdobě se často podíleli významní umělci, namátkou bych jmenoval Gustava Klimta, který byl také autorem skvostné opony realizované v karlovarském divadle. Je také velmi zajímavé sledovat, jak se měnila během více než padesátiletého období jejich vzniku architektura vnějšku i interiérů od celkové okázalosti k jednoduchosti a funkčnosti u pozdějších staveb.
Bohužel v řadě případů zasadila divadlům bolestivou ránu nejen druhá světová válka, ale často necitlivě řešené přestavby v pozdějších letech. Rád bych proto na dobových, často zcela unikátních pohlednicích z mé obsáhlé sbírky a doplněných současnými záběry, které jsem pořídil při častých návštěvách prakticky všech existujících divadelních objektů z dílny Fellnera a Helmera, čtenářům HARMONIE jejich obdivuhodné dílo v několika číslech přiblížil.
V první části seriálu se představuje bývalé Nové německé divadlo, dnešní Státní opera Praha, jejíž novorenesanční budova postavená roku 1888 a koncipovaná pro 2000 diváků byla narušena zvýšenou nadstavbou nad jevištní částí. Stavbu ale hlavně degraduje monstrózně panoptikální železná nástavba nad bývalým Národním shromážděním ze strany jedné, ošklivé panelové garáže na straně opačné a vše zamořující magistrála. Zahajovacím představením byli v tomto divadle Mistři pěvci norimberští . O dva roky dříve bylo otevřeno Figarovou svatbou divadlo v Karlových Varech s tehdejší kapacitou 800 míst, které až na vnitřní přestavbu nedoznalo z vnějšku podstatných změn. Rovněž vhodné urbanistické zasazení do kontextu sousedních staveb nebylo narušeno. V Karlových Varech postavili vídeňští architekti mimo několika hotelových objektů také velmi známý koncertní sál propojený s hotelem Pupp. Městské divadlo v Liberci zahájilo svůj provoz Schillerovým Vilémem Tellem v roce 1883 a jeho novorenesanční budova i okolí nedoznalo významných změn. Interiér, určený původně pro 950 sedících diváků, byl sice trochu pozměněn, ale tyto renovace nepoškodily ráz bohatě zdobeného interiéru hlediště. U všech tří prezentovaných divadel jsou počty uváděných míst v dnešní době z bezpečnostních důvodů a kvůli viditelnosti podstatně nižší. (U Státní opery je to kolem jednoho tisíce sedadel.) Vnitřní vybavení budov a obzvláště jevištní techniky se samozřejmě výrazně proměnilo.
