Antonín Dvořák: Domovu a Evropě

Vy jste se ovšem obrátili k dvořákovskému výročí. Ano, stejně jako je Janáčkovo působení spojeno s Brnem, je historicky spojen Dvořák s Prahou. Ale z jeho tvorby i životních postojů je jasný vztah k celé české zemi, takže by to s odkazem mělo být obdobné. Schematické rozdělení by bylo ke škodě autorů i nás všech.

Často je ze zvyku slyšet místo „Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury“ spíše „Rok české hudby“. Nevadí vám to mimochodem? Ať už budeme letošek pojmenovávat jakkoli, neubráníme se tomu, že je mnoho významných výročí české hudby. V předešlých letech tu býval bohužel i podtext, který neměl s hudbou mnoho společného, a proto se asi mnoho lidí označení „Rok české hudby“ brání. Nicméně Česká hudba 2004 je pojem daný fakty. Říkám si jen někdy, že méně by možná bylo více. Ale cíle jsou pozitivní a na široké veřejnosti teď je, jak se tato kampaň projeví. Je vedena snahou připomenout kulturnímu národu, že má velikány, kteří oslovují svou tvorbou posluchače celého světa.

Vy jste se soustředil na Dvořáka. Jak jste poctu koncipovali? Rozhodnutí soustředit síly na jeden transparentní projekt bylo správné. Jemu je třeba věnovat maximum a při dostatku energie a prostředků je pak možné se věnovat dalším. Důsledkem roztříštěnosti bývají totiž často nedotažené záměry. Jsme nezávislá společnost, na poli vážné hudby etablovaná, ale prostředky jsou limitované. Dostalo se nám ovšem pomoci z ministerstva kultury, z hlavního města Prahy i z projektu Česká hudba 2004. Snažili jsme se Poctu pojmout jako hudební svátek a doplnit ji doprovodnými akcemi – výstavami a společenskými setkáními, abychom neopomenuli žádnou cílovou skupinu. Celý projekt je nasměrován i do zahraničí. Také v distribuci vstupenek se snažíme nezapomínat na to, že není jen pražský.

Máte nějaké plány i s dalšími skladatelskými jmény? Ano, figuruje v nich Janáček, ale i Smetana. Konkrétní kroky konzultujeme s Nadací Leoše Janáčka a Muzeem Bedřicha Smetany.

Audiovizuální plány? Ano, dokončujeme v koprodukci s Obecním domem dokumentární hodinový portrét o Smetanovi. Právě se dokončují rešerše ve Švédsku, podařilo se objevit i pár dosud nepublikovaných drobností. Připravujeme vydání tohoto titulu také na DVD. Dále jednáme s Českou televizí o záznamu zahajovacího koncertu Pražského jara s orchestrem FOK a dirigentem Jiřím Koutem. Rádi bychom, aby si ve světě uvědomili, že Smetana není jen Vltava a Prodaná nevěsta . Snažíme se upozornit, že je u Smetany ještě co objevovat.

A u Janáčka? Snažíme se o podobnou cestu. Loni jsme se rozhodli uskutečnit v koprodukci s ČT a Pražským jarem dva záznamy České filharmonie – Mackerrasův koncert v rámci festivalu a koncert, kde Jiří Kout dirigoval Sinfoniettu . Představovali jsme tyto programy nyní na MIDEM v Cannes. Všichni oceňovali velkou hudebnost Leoše Janáčka. Bohužel jeho hudbu někdy lidé odmítají s poukazem, že jí nerozumí. Ale čím víc se bude hrát, tím větší je šance, že ji poznají v celé kráse!

Operní záznamy nechystáte? Brněnské televizní studio zachytilo v koprodukci s Rakušany Jenůfu , dopadlo to velmi dobře. To jsou iniciativy, jaké Praze někdy utečou. V Národním divadle se bohužel nepodařilo zajistit záznam inscenace Výletů páně Broučkových , které dirigoval Charles Mackerras. Pravda je, že v dnešní době hrají roli vždy peníze. Dobrá vůle a nadšení už nestačí. Technické parametry jsou tak náročné, že se musí spojovat subjekty – operní domy s televizními společnostmi – aby se zaznamenalo to nejlepší. Česká televize by, myslím, mohla pomoci víc, aby byly některé věci pro příští generace uchovány. My jsme u projektů, které se odliší od běžných koncertů a představení, připraveni spolupracovat.

Antonín Dvořák: Domovu a Evropě

Nemohla by třeba vyjít brněnská Jenůfa na DVD? DVD je fenoménem dnešní doby. Lidé ovšem zaměňují DVD za pouhý technický zápis jinou formou. Má-li mít DVD šanci uspět a přinést něco nového divákovi, který je zvyklý na komunikaci s počítači, musí nabídnout obsah zajímavou formou, aby to nebyl jen prostý záznam, jen jiný nosič než videokazety. Aby to k mladým lidem, vychovávaným už v jiném technickém světě a ovládajícím interaktivně multimédia, hovořilo jejich jazykem.

Pořídili jste dokument o Dvořákovi – odstartoval snad právě film myšlenku uspořádat květnovou poctu skladateli? V roce 1993 měl Boston Symphony Orchestra ve Smetanově síni úžasný večer – Dvořák Gala. Už tam jsem začal přemýšlet, že by bylo zajímavé, kdyby se uskutečnil takový projekt k Dvořákovu výročí v roce 2004.

Měl jste od počátku představu koncertu? Uvažovali jsme nejdříve o jednom koncertě, pak se už mluvilo o širším pojetí, až vznikla myšlenka připravit něco speciálního. Upřímně řečeno, bylo třeba dost odvahy k tak velké akci. Film jsme začali připravovat souběžně. Zjistil jsem, že o Dvořákovi neexistuje skutečně plnohodnotný portrét bez snahy hodnotit a zaujímat stanoviska, film předkládající jen fakta a hudbu. Rozhodli jsme se takový titul nabídnout. Aby potěšil toho, kdo Dvořáka zná, a aby byl inspirací pro toho, kdo ne.

Jaké máte se svým titulem záměry? Pracovali jsme na něm asi dva roky, sami, s velkou podporou Muzea Antonína Dvořáka. Režiséru Martinu Suchánkovi a jeho spolupracovníkům se podařil dokument, který podle mého názoru není běžný ani v zahraničních měřítcích. Projevilo o něj už zájem asi patnáct televizních stanic z celého světa – japonská NHK, BBC, ÖRF, Arte, ARD, Švýcarsko, Nizozemsko, Norsko, Slovinsko a další. Existuje německá, anglická a francouzská verze. Laťka je nastavena vysoko.

A co naše televize? Jednáme. Je to vždy o možnosti zařadit film do vysílacího schématu. A také jde o finance. Byl to pro nás nákladný projekt. Věřím, že se nakonec podaří, aby ČT tento film odvysílala v premiéře v den výročí. Byla by škoda, pokud by ho český divák mohl sledovat jen prostřednictvím satelitního vysílání v zahraničí. Dalším využitím bude DVD. Mělo by být k dispozici v předvečer květnového jubilea. Film by samozřejmě byl doplněn o další ukázky a záznamy z našeho katalogu a o obvyklé informace o životě a díle. Jednáme se Supraphonem o vydání v rámci jejich edice. Je to standardní a z hlediska vážné hudby dobrý partner s kontakty v zahraničí.

Neuvažovali jste spíše o vydání až se záznamy pražského programu? Rozhodli jsme se opačně. Z koncertního cyklu budou pořízeny zvukové záznamy a některé budou vydány na CD. Velmi dobrá je spolupráce s Českým rozhlasem. Všech pět koncertů bude přenášet živě Vltava a zájem o vysílání projevily rozhlasové stanice EBU. Hudba Antonína Dvořáka v podání českých interpretů je něčím, co nemá v zahraničí alternativu. Má to zvláštní kouzlo, které není napodobitelné.

Dvořákovské výročí připadá na datum vstupu České republiky do Evropské unie. Využijete této souvislosti? V počátcích nás vlastně ani nenapadla. Ale uvědomili jsme si ji brzy se všemi společenskými a politickými konsekvencemi. Chceme, aby tato náhoda pozitivně ovlivnila oba okamžiky: aby Dvořák byl tím, kdo osloví svět v tento den, neboť má ve světě nezastupitelné místo. Je to určité poselství a velké gesto – málokdo má takovou šťastnou náhodu k dispozici. A druhá věc je, aby krok, k němuž se národ v referendu rozhodl, byl doprovázen uvědoměním si, že je na národu samém, jestli si v Evropě své místo udrží. Když někdo umí a svou prací se dokáže prosadit, tak to jde. Je tu tedy přítomna oboustranná a zajímavá symbolika, šťastná souvislost. Ale trvám na tom, že to vždy a na prvním místě bude hlavně pocta Antonínu Dvořákovi. Byl bych nerad, kdyby to byl vstup do EU, k němuž nám hraje Dvořák…

Aby si někdo jiný tak trochu nepřivlastnil váš projekt…? Až tak snad ne. Jde mi o to, abychom si uvědomovali souvislosti. S ministerstvem zahraničí máme opravdu velmi dobrou komunikaci. Cílem je prožít ten den co nejdůstojněji. Otázka unijních aspektů je přece širší než jedna kulturní událost. Dvořákovo výročí je nicméně na seznamu UNESCO a když se řekne Antonín Dvořák, málokdo v zahraničí nebude tušit, o koho jde. Vždyť jeho hudba zazněla i na Měsíci… První květen má tedy jako Dvořákovo výročí svou výjimečnost.

Pocta se nakonec rozrostla na celý víkend. To je také dobrá shoda, že? Chtěli jsme rozčlenit projekt na tři fáze – třicátého dubna bude tradiční setkání u Dvořákova hrobu na Vyšehradě, ale rozhodli jsme se pro letošek rozšířit pietní akt o mši v tamním katolickém kostele sv. Petra a Pavla. Jednáme s arcibiskupstvím o celém liturgickém průběhu. Na prvního května jsou připraveny oficiální akty, bude se hovořit, bude slavnostní atmosféra, ale nebyl by dostatek času na koncertní část. Padlo proto rozhodnutí pokračovat i v neděli.

A jak jste došli k programu nedělního maratonu? Procházeli jsme s Jiřím Pilkou Dvořákovu tvorbu a uvědomili jsme si, že je nutno najít klíč, kterým by se koncerty odlišily a současně spojily v celek. Pak jsme si všimli, že u Dvořákových životních postojů lze vysledovat pár aspektů, které mají odraz v jeho tvorbě – a tak vznikl cyklus pěti koncertů: slovanský, národní, duchovní, světový a intimní – jako doznění celého dne. Nemusím zdůrazňovat, že u každého tématu bylo z čeho vybírat.

S pražskými orchestry se vystřídá řada interpretů. Jak jste je dali dohromady? Kdokoli byl osloven, přijal to jako poctu. Vše se připravovalo bez řevnivosti, bez dohadů. Všichni přistupují k projektu s nadšením, které je pro takový den nejdůležitější.

Lze však zaslechnout námitky, že je zvláštní oslavovat něčí úmrtí. Souhlasíte? Ano, pokud bychom skutečně říkali, že oslavujeme. Ale já jsem všechny prosil, aby slovo oslava nepoužívali. Je to pocta, uctění památky. S pokorou a rozechvěním přistupujme k tomu, že se stalo něco, co poznamenalo vývoj světové kultury. Aby se nezapomínalo, že tento den odešel člověk, jenž zanechal odkaz, který byl impulsem pro generace dalších muzikantů. Dvořák zemřel před sto lety, ale jeho hudba žije s námi denně.

www.antonindvorak2004.cz

Sdílet článek: