Německá sopranistka Annette Dasch (narozena 1976) má za sebou řadu úspěšných debutů na prestižních světových scénách a její mezinárodní kariéra nabírá na obrátkách. Nedávno se s touto berlínskou rodačkou mohlo seznámit i pražské publikum – Dasch byla hostem slavnostního koncertu ve Stavovském divadle, který 27. ledna 2008 uspořádalo Národní divadlo k výročí narození W. A. Mozarta.
Jednatřicetiletá umělkyně přijela s pověstí jednoho z největších talentů posledních let. Když loni v Salcburku odřeklo účast hned několik slavných hvězd, do středu zájmu se logicky dostala nová jména. Dasch byla jedním z nich, dalo by se dokonce říci, že se stala reprezentativní tváří festivalu. Dlužno zdůraznit, že v titulní roli Haydnovy opery Armida využila příležitost bezezbytku a zanechala silný dojem. Svůj talent ostatně v Salcburku prokázala už rok předtím jako Aminta v Mozartově raném díle Král pastýřem. Záznam této produkce, která byla součástí projektu Mozart 22, vyšel i na DVD (Deutsche Grammophon). Berlínská rodačka si poté odbyla debut i v La Scale, účinkuje na scénách v Berlíně a Mnichově, napřesrok se poprvé představí v Metropolitní opeře.
Dasch nešetří energií na jevišti ani při rozhovorech. Během setkání, které se uskutečnilo po zkoušce na pražský koncert, neváhala dát impulzivní odpověď na otázku, co si myslí o tom, že ve světě bývá někdy označována za německou odpověď na Annu Netrebko. „Skutečné srovnání nás dvou dosud nikdo neudělal. Nikdo nenapsal, ta umí tohle, a ta zase ono. Chápu, že pro novináře je obtížné prosadit článek o neznámé německé zpěvačce, že je snadnější přijít s titulkem obsahujícím jméno Netrebko, ale se mnou to nemá vůbec nic společného! A rovněž to nemá nic společného s Annou Netrebko.“
Dasch připouští, že zatím jede na sto procent a limity si nedává. „Nejsem zpěvák, který si říká, udělám to a to, a má všechno přesně naplánováno. Když mne něco baví, tak to dělám.“ Momentálně ji baví například písňový salón v nově otevřeném berlínském kulturním prostoru Radialsystem. Jsou to vlastně odpolední setkání s posluchači u šálku čaje, něco mezi talkshow a koncertem, která Annette sama moderuje.
Také ji těší Donna Elvíra z Dona Giovanniho, kterou zpívá v produkci berlínské Státní opery pod taktovkou Daniela Barenboima. Letos v létě v Salcburku ovšem vymění tuto postavu za Donnu Annu. Která z obou žen je jí bližší? „To se nedá říci. Na Mozartovi je úžasné, že každá jeho postava je zajímavá, žádný charakter u něj není povrchní. Teď zpívám Donnu Elvíru, takže jsem více Elvírou, ale v létě zmutuji v Annu.“ Režírovat bude renomovaný Claus Guth, který byl podepsaný i pod zatím poslední, a to velmi úspěšnou salcburskou produkcí Figarovy svatby. „Ve Vídni jsme spolu dělali Mozartovu operu Lucio Silla, a tak se na další práci s ním velice těším.“ Na takzvané režisérské divadlo, které je často předmětem kontroverzí, Dasch nedá dopustit. Sama sebe nazývá jeho dítětem a touží po spolupráci s Peterem Konwitschnym, Calixtem Bieitem nebo Patricem Chéreauem.
Repertoár Annette Dasch je už dnes poměrně rozmanitý, zahrnuje jak opery, tak oratorní a písňovou tvorbu. „Koncerty jsou pro mne stejně důležité jako opery, nechci dávat přednost jednomu před druhým. Mám ráda písňové večery, protože za ně je člověk odpovědný sám, má jen sebe a publikum. V opeře zase musí dělat kompromisy, přizpůsobovat se kolegům, orchestru, dirigentovi, ale i to je krásné.“
V jejím písňovém repertoáru najdeme mimo jiné i písně soudobé ruské skladatelky Sofie Gubaiduliny. „Chtěla bych se věnovat soudobé hudbě, i když asi ne příliš často. Nemám totiž absolutní sluch, a je pro mne tudíž těžké se tuto hudbu učit. Pokládám ji však za velmi důležitou. Žiji v této době, nikoli v baroku, takže se musím zajímat také o to, co bylo napsáno v uplynulých desetiletích.“ Nové podněty hledá na internetu. „Občas je to náhoda, občas cílený záměr. Brouzdám po webech, zjišťuji, co mají nového Sikorski nebo Schott, a když vidím titul, který mne spontánně zaujme, tak si ho objednám.“
Mozart zůstává dominantním autorem Annette Dasch. Až v květnu ukončí další sérii představení Dona Giovanniho v Berlíně, čeká ji v Mnichově Elektra v Idomeneovi. Má už však za sebou také prvního Wagnera – Freiu ve Zlatu Rýna – a nyní studuje Desdemonu ve Verdiho Otellovi, kterou by měla poprvé zpívat roku 2009 v Dallasu. Německá a italská hudba jsou podle ní dva odlišné světy. „Italové jsou úplně jinak hudebně i pěvecky vyškoleni. Na italské hudbě musím ještě hodně pracovat, najít k ní ten správný přístup.“ Při dalším rozšiřování operního repertoáru chce být nicméně opatrná. „Nechci v žádném případě ztratit Mozarta. Kdybych teď začala – taková myšlenka je ovšem sama o sobě utopická – zpívat třeba Elsu nebo Maršálku, tak už by mne nikde neangažovali jako mozartovskou zpěvačku. A to nechci riskovat.“
Pomýšlí však na Agathu v Čarostřelci, také by ráda účinkovala v jevištním ztvárnění Schumannovy Genovevy, kterou dosud zpívala koncertně. Jejím velkým přáním je zazpívat si na jevišti Dvořákovu Armidu. Objevila ji během přípravy svého alba, které obsahuje árie z různých oper na téma známého příběhu z renesančního eposu Osvobozený Jeruzalém. Pouze lituje, že nebyl k dispozici větší orchestr a tudíž nemohla Dvořáka na CD zařadit vedle Armidy od Glucka, Händela nebo Haydna. A ještě jeden český autor ji nesmírně přitahuje: Janáček. Jenůfa je dalším snem Annette Dasch. „Janáček patří k nejgeniálnějším skladatelům všech dob.“ V poslední době ji – jakožto dítě režisérského divadla – nadchla inscenace Její pastorkyně ve Stuttgartu, režírovaná Calixtem Bieitem.
CD Armida vyšlo u firmy Sony BMG, s níž Dasch podepsala exkluzivní smlouvu. Podrobnosti o dalších nahrávkách však zatím nechce prozradit. „Mám smlouvu na více nahrávek, mělo by být mezi nimi album písní i vokální skladby s orchestrálním doprovodem.“
Dasch pochází z hudbymilovné rodiny, rodiče byli amatérští hudebníci. Sestra i dva bratři se také věnují hudbě. Svůj hlas Dasch objevila – jak sama tvrdí – když imitovala lidi kolem sebe. Nicméně zpočátku nechtěla být zpěvačkou. V dospívání ji bavila práce v oddíle skautů, s nímž se o prázdninách toulala po Evropě. Ráda pracovala rukama, pomýšlela tedy spíše na nějaké řemeslo. Nakonec ale vystudovala zpěv na Vysoké hudební škole v Mnichově a roku 2000 vyhrála tři pěvecké soutěže v různých evropských městech. Její profesionální debut na jevišti následoval o rok později v Bonnu, kde zpívala Paminu.
Její kalendář se zaplňuje na roky dopředu, jedno angažmá stíhá druhé. Na koníčky příliš času nezbývá. „Když už si vyšetřím volný čas, trávím ho spíše s blízkými lidmi. Nedokázala bych třeba sama rýt na zahrádce.“ Hudba ji obklopuje neustále, a nejen ta vážná. Například v autě by se prý na klasiku nesoustředila. „To si pak pouštím spíše rock, třeba Guns'N'Roses, Radiohead nebo The Killers…“
