pondělí, 2. květen 2016

Anne-Sophie Mutter: Někdy je dobré vyjít z věže

Napsal(a) 

Anne-Sophie Mutter, foto Stefan Höderath/DG Anne-Sophie Mutterfoto: Stefan Höderath/DG

Vyvolává obdiv i diskuse, její vklad do dějin houslové hry je však naprosto nezpochybnitelný. Německá virtuozka Anne-Sophie Mutter se minulý týden vrátila do Prahy, aby provedla s Českou filharmonií Dvořákův Houslový koncert a moll. Během zkoušek odpověděla na následující otázky.

Dvořákův Houslový koncert jste natočila s Berlínskými filharmoniky, hrála jste ho i s dalšími orchestry. Je pro vás setkání s Českou filharmonií inspirativní? Připomíná mi něco jako návrat domů, zvlášť v tomto repertoáru. Doslova cítím, že kolegové hrají z celého srdce, že je to jejich jazyk. Okamžitě jsme spolu navázali intenzívní dialog. Je to však zásluha i Manfreda Honecka. Má hluboké porozumění pro lidový tón této skladby, zvláště pro taneční prvky v poslední větě, které vyžadují velmi detailní práci.

Manfred Honeck dirigoval i zmíněnou nahrávku, kterou jste pořídila relativně pozdě, teprve před třemi lety. Bylo to záměrné načasování? Žádný zvláštní důvod vlastně nebyl. Prostě někdy se to tak v životě přihodí... Houslový repertoár je široký a kdykoli jsem začala pomýšlet na Dvořáka, tak do toho přišlo něco jiného. Je pravda, že jsem pro toto dílo nějakou dobu hledala i vhodného dirigenta. Teprve když jsem potkala Manfreda, tak jsem věděla, že spolupráce s ním mi bude vyhovovat. Potkali jsme se asi před deseti nebo ještě více lety na festivalu ve Verbier ve Švýcarsku. Tehdy onemocněl James Levine a Manfred za něj zaskočil. Dělali jsme Brahmse, kterého jsem přirozeně dobře znala, ale přesto jsem byla uchvácena způsobem, jakým Manfred vedl zkoušku. Od té doby patří k mým oblíbeným dirigentům.

A co Jakub Hrůša, s nímž jste loni hrála Dvořákův koncert v Austrálii? Byl úžasný! Je opravdu nesmírně nadaný nejen jako dirigent, ale i jako hudebník, a to je výjimečné. Byl to rozhodně báječný zážitek. 

Dvořákův koncert natočila řada slavných houslistů, včetně Josefa Suka. Měly na vás tyto nahrávky nějaký vliv? Vždycky jsem velmi obdivovala Josefa Suka. Patřil ke generaci noblesních houslistů, kteří měli jedinečně zbarvený zvuk. Samozřejmě znám jeho nahrávku Dvořákova koncertu, ale když se připravuji a studuji jakékoli dílo, tak se záměrně vyhýbám poslechu jiných interpretací. Na druhou stranu nikdo z nás nežije ve vakuu. Některé myšlenky vás podprahově ovlivní. Představa, že nějaké pojetí je naprosto individuální, je iluzorní.

Anne-Sophie Mutter, foto Stefan Höderath/DG Anne-Sophie Mutterfoto: Stefan Höderath/DG
Na světových pódiích se pohybujete od konce sedmdesátých let. Jak se za tu dobu změnil hudební svět? Objevila se spousta nových médií, což má dobrou i špatnou stránku. Je to stejné, jako když do našich životů vstoupila televize. Napřed jsme si říkali, jak budeme skvěle informováni, dovíme se spoustu zajímavých věcí o jiných lidech a kulturách, ale pak jsme si zvykli se u televize hlavně bavit. Proto bych si přála, aby se větší pozornost věnovala kulturnímu vzdělávání. Děti by se měly dovědět, že jsou i jiné způsoby, jak se dá žít šťastně než hledět do různých obrazovek.

Díky novým médiím, hlavně youtube, se dnes může každý seznámit v podstatě s jakýmkoli uměleckým výkonem. Nemají pak mladí hudebníci sklon mnohem více napodobovat než tvořit? Je otázka, v jaké části světa bychom o tom diskutovali. Třeba v čínské kultuře je schopnost někoho napodobit komplimentem. Náš vztah k napodobování je jiný. Vždycky ale byli jedinci, ať už malíři, spisovatelé nebo hudebníci, kteří se vymykali, a vedle nich působila spousta velmi dovedných lidí, kteří ale v sobě neměli génia.

Loni jste poprvé vystoupila v berlínském klubu Yellow Lounge, který do neformálního prostředí zve hvězdy klasiky. Jak jste se cítila? Rozhodně to bylo náročné vystoupení, protože se lišilo od všeho, co jsem dosud dělala. Vždycky jsem totiž odmítala vystupovat třeba na stadiónech, protože nechci hrát na mikrofon. Jedinou výjimku jsem udělala kdysi v Tanglewoodu, což byl letní koncert pod širým nebem, a tedy samozřejmě amplifikovaný. Myslím, že houslím takové akce nesvědčí. Malý klub mi ale vyhovoval. Na druhou stranu jsem nebyla zvyklá na posluchače, kteří stojí sotva metr ode mne, nebo na spoustu světel… Nicméně řekla jsem si, že někdy je dobře vyjít takříkajíc z té naší věže, v níž jsme trochu jako ve vězení, vydat se do klubu plného mladých lidí a nabídnout jim jiný způsob předání emocí než na jaký jsou zvyklí ze svých médií. Hrála jsem kousky od Vivaldiho, Bacha, Gershwina a dalších autorů a odezva byla neuvěřitelná. V klubu vládla ohromná atmosféra, napětí bylo cítit dokonce i během ticha. Rozhodně ale nebylo mým cílem přivést mládež na můj koncert do tradičního sálu. Nechci nikoho přetahovat do světa klasické hudby.

Manfred Honeck a Anne-Sophie Mutter, foto Petr Kadlec Manfred Honeck a Anne-Sophie Mutterfoto: Petr Kadlec

Během své kariéry jste provedla a natočila stěžejní houslové koncerty, uvedla jste do života spoustu novinek. Je ještě vůbec co objevovat? Ale ano, především v komorní hudbě, tam je repertoár nekonečný a já si ho pořád rozšiřuju. Letos hraju poprvé Sonátu pro housle a klavír od Francise Poulenca, také pokračuji v premiérování nových skladeb. Loni jsem s mým souborem Mutter’s Virtuosi provedla Nonet od André Previna, mám objednané skladby u Jörga Widmanna, Thomase Adèse a dalších autorů. Takže, jak vidíte, pořád hledám něco nového.

Stojíte v čele nadace, která podporuje mladé umělce. Je snadné rozpoznat talent? Je. Nedávno mi kdosi přehrál starý rozhovor s Herbertem von Karajanem, který prohlásil, že jakmile spatřil, jak držím housle, hned věděl, že jsem obrovský talent. A to je přesně ono. Stejný pocit jsem zažila asi před patnácti lety. Dodnes si na to živě vzpomínám, sledovala jsem tehdy různé videonahrávky mladých houslistů, už jsem byla unavená, a pak jsem najednu uviděla mladého muže, tehdy ještě teenagera, jak si dává housle k bradě během úvodu k Čajkovského koncertu. A ještě než zahrál první tón, byla jsem si jista, že je to osobnost. Jmenoval se Sergej Chačatrjan. Takže ano, instinktivně talent poznáte hned. Ale bude se takový talent vyvíjet, bude mít garantováno, že stráví život s hudbou? To předpovídat nemůžete.

Sergeji Chačatrjanovi se rozhodně daří, mimochodem v červnu bude hrát v Praze s Českou filharmonií. A co vaše vlastní děti? Jsou také hudebníky? Syn studuje práva, půjde ve šlépějích svého zesnulého otce. Dcera se pohybuje ve světě vizuálního umění. I když ale nejsou profesionálními hudebníky, tak se o hudbu zajímají.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.