středa, 11. červenec 2012

Ani sám téměř nevěřím, že jsem ještě Prahu nenavštívil

Napsal(a) 

Ani sám téměř nevěřím, že jsem ještě Prahu nenavštívil, foto Marco Borggreve Ani sám téměř nevěřím, že jsem ještě Prahu nenavštívilfoto: Marco Borggreve

Mark Padmore, který vystoupí na svém vůbec prvním pražském koncertě 1. června v rámci festivalu Pražské jaro, se řadí k nejlepším anglickým tenorům současné doby. Svým uměleckým vývojem a zaměřením se však značně liší od svých anglických kolegů v oboru. Jednapadesátiletý zpěvák studoval původně hru na klarinet, ale po tříletém studiu na King’s College v Cambridgi, kde zpíval v tamějším sboru, byl řadu let členem různých anglických vokálních souborů, z nichž jmenujme alespoň The Sixteen, Tallis Scholars a Hilliard Ensemble. Léta, po která s těmito skupinami působil, mu přinesla neocenitelné zkušenosti: prvotřídní znalost repertoáru a jistotu při koncertním vystupování, navíc s nimi procestoval půl světa. První skvělá sólová příležitost se mu naskytla až na začátku devadesátých let, kdy ho americký specialista na starou hudbu William Christie angažoval do svého elitního francouzského ansámblu Les Arts Florissants. Tehdy také Padmore objevil svůj specifický talent: v rámci francouzské pěvecké školy patřil jeho hlas do kategorie tzv. „haute-contre“ (tenor, který nepoužívá falsetto nebo techniku kontratenoru, ale má velkou pohyblivost a lehkost ve vyšší poloze). Proto se výborně hodí právě pro interpretaci francouzké barokní hudby, a Padmore byl přesně zpěvákem, jakého Christie tehdy hledal. Ve Francii tak dosáhl svých prvních velkých úspěchů v málo známých operách jako například Charpentierova Medée a Rameauovy Hippolyte et Aricie a Platée. Jeho doménou se stali i Bach (často pod taktovkou Johna Eliota Gardinera) a Händel (oratoria Messiah, Saul a Samson, scénické provedení oratoria Jephta, 2003, 2005 a 2006). Bacha zpívá Mark Padmore samozřejmě dodnes, ale „francouzské období“ nechal po čtyřicítce za sebou a začal se čím dál tím více věnovat recitálům. Padmore je náruživý čtenář, miluje poezii a neobyčejně mu záleží na interpretaci textu. A to jsou právě vlastnosti, bez kterých se dobrý interpret písňového repertoáru neobejde.

Operních rolí nebylo mnoho a někteří angličtí kritici byli donedávna toho názoru, že jeho hlas snad nebude nikdy dostatečně velký na to, aby zpíval velké role kmenového repertoáru. Vzhledem k jeho výbornému Donu Ottaviovi (Don Giovanni v Miláně, Bruselu a Aix-en-Provence, režie Peter Brook) je však těžko pochopitelné, že ve svých mladších letech nikdy nevystoupil v dalších mozartovských rolích (Tamino, Ferrando) nebo v Gluckovi, ani na domácí půdě – třeba ve známém jihoanglickém Glyndebourne. Na této scéně vystoupí v operní roli poprvé až příští rok, jako kapitán Vere v Brittenově opeře Billy Budd a jako Tom Rakewell ve Stravinského Životě prostopášníka (zpíval jej v roce 2009 na bruselské scéně La Monnaie).

Po koncertech v Irsku, Švýcarsku a USA na začátku letošního roku uspořádal v únoru velké turné se Schubertovou Winterreise (jeho nahrávka cyklu s klavíristou Paulem Lewisem vyhrála v roce 2010 cenu časopisu Gramophone, „Vocal Solo Award“). Podařilo se nám jej zachytit až na konci anglické části turné, před odletem do Itálie.

Jako zpěvák jste se etabloval z velké části v rámci historicky poučené interpretace, později se však staly hlavní součástí vaší činnosti písňové recitály; v roce 2012 nemáte na programu ani jednu operní roli. Proč dáváte v současnosti přednost koncertnímu pódiu před divadlem? Ano, jako sólista jsem zprvu zpíval hlavně barokní repertoár. Po roce 2000 jsem se ale začal soustřeďovat na písňovou tvorbu a hudbu pozdějších století. V současné době zpívám v opeře velmi málo, neexistuje prostě tolik rolí, které jsou pro můj hlas vysloveně vhodné.

Ani sám téměř nevěřím, že jsem ještě Prahu nenavštívil, foto Marco Borggreve Ani sám téměř nevěřím, že jsem ještě Prahu nenavštívilfoto: Marco Borggreve
Schubertův cyklus Winterreise zpíváte již od roku 2004. Jak přistupujete k tomuto cyklu dnes, aby byla interpretace stále svěží? Pracuji s řadou klavíristů – jsou to Roger Vignolles a Julius Drake, ale i Graham Johnson, Malcolm Martineau, Iain Burnside, Simon Lepper a Andrew West, nověji pak Imogen Cooper, Till Fellner a Paul Lewis. A učím se od každého z nich. Navíc si vždy beru k srdci proslavené verše básníka T. S. Eliota:

We shall not cease from exploration

And the end of all our exploring

Will be to arrive where we started

And know the place for the first time

(Neustoupíme od zkoumání

A na konci veškerého našeho zkoumání

Přijdeme tam, kde jsme začali

A toto místo poprvé poznáme, překlad MZ)

V repertoáru máte také Janáčkův Zápisník zmizelého – skladbu, která svým způsobem obrátila tradiční písňový cyklus 19. století naruby. V červnu budete Zápisník zpívat ve Vídni a ve Stuttgartu. Co vás na něm upoutalo? Tento cyklus miluji už velmi dlouho a patřilo k mé ctižádosti se ho naučit. Myslím, že Janáček jako skladatel uměl nahlédnout neobyčejně hluboko do lidského nitra – jeho postavy jsou skuteční, živí lidé. Zápisník zmizelého patří k nejvíc strhujícím a život oslavujícím skladbám, které byly vůbec kdy napsány.

Posluchači mimo Českou republiku se možná domnívají, že je čeština plná těžko vyslovitelných souhlásek a jejich shluků, a proto patří k jazykům, ve kterých se asi zpívá s velkými obtížemi. My domorodci uznáváme, že máme některé nelehké souhlásky, nicméně se domníváme, že čeština je libozvučná; naše dlouhé samohlásky jsou efektivní ve slovech s velkým emocionálním nábojem. Jak se vám zpívá česky? Pracoval jsem s velmi dobrým poradcem, a opravdu mne bavilo učit se text zpívat česky – Janáčkova hudba je tak úzce spoutána s jazykem, že i klavírní part se vlastně musí hrát „česky“! Navíc jsem poslouchal nahrávky řady zpěváků, kteří cyklus natočili: Beno Blachut, Josef Válka, Leo Marian Vodička, Peter Straka.

Řada janáčkovských mužských rolí pro tenor je skutečně vysoká. I to byl zřejmě vliv moravské lidové hudby – tenor byl na Moravě za Janáčkova života velmi ceněn, čím byl vyšší, tím lépe. Měl byste chuť zazpívat si některou z Janáčkových vynikajících operních rolí? V některé Janáčkově opeře bych zpíval velice rád – snad jako Laca v Pastorkyni.

Zpíval jste i jinou českou vokální hudbu, například některý z Dvořákových cyklů? Ne, zatím jsem z Dvořáka zpíval jen jednu či dvě písně. Velice rád bych dvořákovský repertoár prostudoval do větší hloubky.

Na Pražském jaru budete letos zpívat poprvé, a to Schubertovu Labutí píseň. Proč jste vybral pro Prahu právě toto dílo? Ani sám téměř nevěřím, že jsem neměl příležitost navštívit Prahu dřív. Je pro mne velice vzrušující chystat se do tohoto nádherného města, o kterém jsem toho už tolik slyšel. Schwanengesang patří k mým nejoblíbenějším skladbám, zároveň s Beethovenovým cyklem An die ferne Geliebte, který jsme s Paulem Lewisem zařadili do první poloviny našeho pražského koncertu. Paul a já budeme tento program v roce 2012 provádět často a doufám, že to bude dobrý způsob, jak se představit pražskému publiku.

Kromě barokní hudby, Schuberta a Brittena, máte ještě jiné oblíbené skladatele? Kdybych mohl zpívat jen hudbu čtyř skladatelů – Bacha, Schuberta, Janáčka a Brittena –, byl bych zcela spokojen. Ale neobejdu se bez Beethovena!

Ani sám téměř nevěřím, že jsem ještě Prahu nenavštívil Ani sám téměř nevěřím, že jsem ještě Prahu nenavštívil
K vašim nedávným nahrávkám patří cyklus Twelve Songs in Time of War (2008), který napsal britský skladatel Alec Roth na slova britsko-indického básníka Vikrama Setha. Řada písní tohoto cyklu má obrovskou atmosféru, vyniká nezapomenutelnou lyrikou a váš hlas v nich zní až nadzemsky. Co bylo podnětem k nahrávce tohoto cyklu? Alec píše perfektně pro můj hlas. Na stejném CD je i jeho cyklus Chinese Gardens, které napsal pro mne a kytaristu Morgana Szymanského. Alec má neobyčejné porozumění pro poezii a dokáže text nádherně zhudebnit. Interpretovat jeho hudbu je skutečné potěšení a dnes jsme navíc i přátelé!

Existují i jiní soudobí skladatelé, zvláště v Británii, jejichž díla byste rád zpíval? V současnosti zpívám hodně nové hudby a řada skladatelů píše přímo pro mě – nejen Alec Roth ale i Mark Anthony Turnage, Harrison Britwistle (v roce 2009 jsem zpíval v Anglii a Rakousku hlavní roli v jeho opeře The Corridor), Thomas Larcher, Jonathan Dove, Huw Watkins a jiní. Pro zpěváka je to ohromná příležitost! Jonathan Dove pro mne nedávno napsal novou skladbu, kterou provedu v dubnu (v době rozhovoru skladba ještě neměla název, pozn. MZ ).

Jaký máte program v druhé polovině roku 2012 a dalších letech? V červenci budu mít ve Wigmore Hall recitál písní Hugo Wolfa, v říjnu budu pracovat poprvé s mladým americkým klavíristou Jonathanem Bissem. Řadu skvělých plánů máme s ansámblem Britten Sinfonia. (Letos na podzim se stane rezidenčním orchestrem Barbican Hall, navíc bude slavit své dvacetileté výročí založení, pozn. MZ .) V roce 2013 pak budeme slavit stoleté výročí narození Benjamina Brittena a uspořádáme proto s tímto orchestrem v Anglii řadu koncertů a turné.

Kromě opery Billy Budd na scéně v Glyndebourne budu zpívat také War Requiem, které provedeme s orchestrem Bayerische Rundfunk pod taktovkou Marisse Jansonse. A v Německu se budu rovněž účastnit s Berlínskou filharmonií v režii Petera Sellarse scénického provedení Bachových Matoušových pašijí (se Sellarsem jsme dílo uvedli poprvé v roce 2010).

V jiném scénickém provedení Matoušových pašijí zpíval Mark Padmore již v roce 2007 v Glyndebourne. Jak Matoušovy, tak Janovy pašije patří k jeho kmenovému repertoáru, a scénická provedení oratorií (dnes módní trend) mají jeho plnou podporu: „Jsou to dramata a nabízejí nám skvělý vhled do lidské povahy.“ Padmore se také živě zajímá o nekonvenční podobu recitálového formátu. Jak prozradil již před delší dobou, rád by někdy přesunul klasický recitál z koncertní síně do galerie nebo jiného, neutrálního prostoru. To může ovšem být svým způsobem nebezpečné – divákova pozornost by neměla být rušena převahou vizuálních prvků, a komunikace musí být přirozená. Přirozenost interpretace a otevřenost jsou však právě vlastnosti, kterými Mark Padmore vyniká – jak na jevišti, tak na koncertním pódiu.

Mirka Zemanová

Mirka Zemanová je autorka dvou knih o Janáčkovi, vydaných v Londýně (Janáček. A Composer’s Life, 2002 a Janáček's Uncollected Essays on Music, 1993). Její články vyšly v několika evropských zemích, včetně Rakouska, Německa, Holandska, Španělska, Švédska a Švýcarska; v Británii psala pro scény English National Opera, Welsh National Opera, Scottish Opera a Opera North, a pro různé hudební časopisy, včetně měsíčníků Opera a Opera Now. V severní Americe psala pro Playbill, a pro scény Lyric Opera Chicago, Houston Grand Opera, San Francisco Opera, Seattle Opera, Santa Fe Opera, Washington Opera a Canadian National Opera v Torontu; v Asii pro National Centre for Performing Arts v Pekingu a Saito Kinen Matsumoto Festival v Japonsku. Pravidelně přispívá do španělského časopisu Ópera Actual. Pro Harmonii píše od roku 2009.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.