Není obvyklé, abychom se v jednom rozhovoru věnovali dvěma nástrojům tak rozdílným, jako jsou housle a fagot. Tentokrát to ale má logiku. S houslistkou Janou Vonáškovou-Novákovou a fagotistou Václavem Vonáškem jsme natáčeli společně, a byl u toho i jejich dvouletý syn Matouš. Na koncertě se častěji potkáte s každým zvlášť, Jana je členkou Smetanova tria a hraje sólově, Václav je členem České filharmonie,a kromě sólového hraní je zakladatelem fagotového kvarteta Prague Bassoon Band, člen Tria Arundo a PhilHarmonia Octetu.
Při jaké příležitosti jste se vlastně seznámili? Václav: V Londýně, na podzim roku 2002, bylo to vlastně díky tomu, že jsme oba vyhráli – i když každý v jiném roce – soutěž Talent roku.
Jana: Oba jsme byli studenty Royal College of Music. Já studovala třetím rokem na bakalářském stupni, Vašek přišel studovat postgraduálně. Je velká škoda, že Soutěž Talent roku trvala jen od roku 1999 do roku 2002. Byla to velkolepá soutěž, já jsem si díky ní v roce 1999 zahrála ve finále Brahmsův Houslový koncert s Jiřím Bělohlávkem a Pražskou komorní filharmonií a v roce 2000, kdy jsem vyhrála, koncert Dvořákův spolu s Vladimírem Válkem.
Tato soutěž vám otevřela cestu do Londýna? Jana: Ano, nebýt Talentu roku, o studiích v Londýně bych vůbec nemohla uvažovat, už jen z finančních důvodů by to nešlo… V Londýně jsem pak v roce 2002 vyhrála Young Concert Artists Trust, díky této soutěži jsem mohla cestovat po celé Británii a hrát honorované koncerty, takže jsem si na svá studia vydělala tím nejlepším možným způsobem.
Jakou jste měla zkušenost s koncerty v Anglii? Jana: Byla to opravdu krásná životní zkušenost. Součástí ceny bylo několik recitálů ve Wigmore Hall, Bridgewater Hall, St. David‘s Hall a jiných velkých koncertních síních, ale hrála jsem mnohokrát i na anglickém venkově, a to bylo neuvěřitelné. Všude měli svůj Music Club (Václav: Do češtiny přelož jako KPH…), který se o umělce náležitě postaral, ani jednou jsem nemusela bydlet v hotelu, vždycky v nějaké hostitelské rodině… A sály – někdy třeba jen malé kostely – byly vždy plné nadšených lidí.
Jak často se tam vracíte? Jana: Vlastně každoročně, naposledy loni v červnu jsme s Vaškem hráli ve Wigmore Hall. Navíc jsme teď s triem nově zastupováni londýnskou agenturou, v lednu a květnu máme jednotlivé koncerty, a na podzim nás čeká velké koncertní turné po Británii. Anglie je pro mě srdeční záležitost.
A jaká byla atmosféra přímo na škole? Jana: Myslím, že každý, kdo jednou prošel Pražskou konzervatoří, byl vychován k tomu, že z něj bude jednou světový sólista. To je taková zvláštní věc – důraz je na slově sólista. V Anglii se vychovává k tomu, aby každý byl výborný hráč orchestru. Ne samí sólisté…
Václav: Studenti hudby jsou v Anglii také více připravováni na možnost, že se nemusí prosadit v těžké konkurenci, a tak se jim dostává poněkud širšího vzdělání než u nás, kdy jsme od 14 let doslova „zakonzervováni“ u svého nástroje. Z našeho pohledu bylo též fascinující takzvané Woodhouse Centre, které zprostředkovává studentům nejrůznější možnosti výdělku.
Jana: Také jsem jejich prostřednictvím několikrát dělala šatnářku… (smích)
Takže i kontakty mezi studenty podporují spíš radost z hudby… Jana: Kolektiv se vždycky dělí na anglické a mezinárodní studenty. Samozřejmě byli velmi vstřícní. Ale v Praze vás vychovávají prostě k tomu, že budete sólista, v první řadě k velkému sebevědomí, což je, myslím, trochu škoda.
Václav: Ale my jsme tohle tak nikdy neměli. Já naopak, když potkám někde fagotistu, tak mám hned pocit, jako bychom byli bratři. Máme i mezinárodní fórum, a jakmile se nás sejde víc, tak si okamžitě rozumíme. Ale možná, že to je i povahou nástroje, člověk prostě ví, že si musíme pomáhat, abychom nevymřeli.
A když se pak dostanete do orchestru, není to najednou obráceně? Václav: Asi ano, paradoxně houslisté jsou na škole největší solitéři, ale nejčastěji končí v tom tutti…
Jana: Protože je nás strašně moc. Každý chce hrát na housle.
Ale když vás poslouchám, tak to působí, že ani jeden nelitujete. Jana: Já jsem maximálně šťastná, i když jsem si housle nevybrala – vybrala mi je maminka, když byly již předtím koupeny byly pro staršího bratra, který pak ovšem začal hrát na klavír. Ale jsem za to ráda, i jako sólistka, i jako členka Smetanova tria.
Václav: Z mého pohledu neexistuje nic báječnějšího, než hrát na fagot. Vím, že to zní bláznivě, ale s jiným přístupem bych to ani nemohl dělat. Zvlášť v poslední době, kdy musím nějak skloubit orchestrální provoz se cvičením, výrobou strojků a samozřejmě s rodinou.
Co jinak určovalo vaši muzikantskou dráhu? Václav: Já jsem z Blatné, z jižních Čech. Děda hrál na klarinet, takže jsem dva roky hrál na zobcovou flétnu, pak na klarinet. V naší ZUŠ fungovala dudácká kapela a dechovka a mě neuvěřitelně bavilo tam hrát. Byla to vlastně moje první orchestrální a komorní zkušenost. Na konzervatoř do Plzně mě ale pak vzali na fagot, což se později ukázalo jako nejšťastnější výhybka na mé životní dráze. Věčný dík za to patří mému pozdějšímu pedagogovi Ladislavu Šmídlovi, který ve mně, ač průměrném klarinetistovi, dovedl vypozorovat předpoklady pro hru na fagot.
Jana: Já to měla možná jednodušší, pocházím z velkého města Plzeň, i když jsem tam nikdy nestudovala. Dojížděla jsem nejdřív do Třemošné za fenomenálním pedagogem Miroslavem Novákem. To nebyl můj příbuzný, ale taková shoda jmen asi nepřekvapí. Na konzervatoř jsem šla rovnou do Prahy k profesoru Jindřichovi Pazderovi. A pocházím z muzikantské rodiny. Takže bylo jasné, že děti budou dělat hudbu.
Jaké byly vaše další hudební křižovatky? Jana: Vlastně to vnímám tak, že nic nebylo mé rozhodnutí. Brala jsem to, co přichází. V roce 2003 mi najednou zavolal Jan Páleníček a zeptal se, jestli nechci hrát se Smetanovým triem. Byla jsem z toho tak vedle, že jsem mu nejdřív řekla, že si nechávám den na rozmyšlenou. A ještě jsem ho podezírala, že to myslí jen jako záskok a pak si najdou někoho renomovaného. Samozřejmě jsem si malovala, jaká nebudu sólistka, ale čím jsem starší, tím víc mám dojem, že bych nebyla úplně spokojená. Čím víc má člověk zkušeností, tím víc si uvědomuje odpovědnost za každé sólové vystoupení. To si prostě nenaplánujete, co přesně z vás bude.
A kolik je v triu takzvaně „sólového“ hraní? Jana: Já to vnímám tak, že nový part studuji jako sólový, party jsou těžké a všichni tři je máme vyrovnané. (Václav: Pokud zrovna nehrajete Haydna…) Jana: Každý má rovnocenný sólový part, ale když hrajeme spolu, tak děláme komořinu.
A jak se pak rodí společný výsledek, vzniká demokraticky? Jana: V triu nás nejvíc vede Honza Páleníček, je nejstarší a má nejvíc zkušeností. Ale není to tak, že bychom s Jitkou vždycky souhlasily, máme myslím demokratický přístup. Ale hlavně máme společné vnímání hudby, to bychom spolu nemohli hrát. Kolegové si mě vyzkoušeli a padli jsme si do oka.
Kolik vám zbývá času na sólové hraní? Jana: Já si nemyslím, že by se něco změnilo. Máme v triu takovou úmluvu, že když se střetne nabídka na trio a na sólové vystoupení, to sólové má přednost. Ale já spíš beru, jak to přichází. Stejně, v kombinaci s rodinným provozem je to často na hranici zvladatelnosti.
Václav: Někdy i za hranicí.
Takže je vlastně dobře, že tak často nehrajete spolu, že jeden vždycky může hlídat? Václav: Je pravda, že hraní spolu nás nějak přešlo. Ale i z jiných důvodů. Velmi nadšeně jsme začali hrát – ze zvědavosti jsem jednou koupil Paganiniho Dua pro housle a fagot. Ale tam to mají housle nejprve strašně těžké, pak přestanou, a to samé má fagot. Takže máte dojem, že to nejdřív jeden nezahraje a pak to nezahraje ten druhý. Natočili jsme to i pro rozhlas, ale vždycky trneme, když se to vysílá. A jinak je repertoár pro toto obsazení velice chudý. Tedy ještě nám napsal pár věcí na míru náš přítel z Londýna Karel Janovický, máme několik dalších transkripcí – ale přesto nás to společné hraní nějak omrzelo. Utáhnout takový koncert, kdy každý hraje dvě sólové skladby a ještě třeba tři taková dua, je hodně náročné, a ještě to nemá vždycky ten správný efekt.
Ale jinak si komorní hudbu zahrajete vždycky rád? Václav: Komořinu mám ze všeho nejradši, ať už v dechovém triu, fagotovém kvartetu či dechové harmonii – je to vždy ideální kompromis mezi exponovaným sólovým hraním, kdy je na umělce upřena veškerá pozornost, a orchestrální praxí, kde neexistuje tak těsné sepětí mezi všemi členy souboru.
Nabízí orchestrální hraní fagotu dostatečnou realizaci? Václav: Vyžití je pochopitelně vždy větší v klasicistním, respektive menším obsazení, kde není tolik hlasitých míst a i v tutti mohu mít pocit, že můj hlas je nezbytný. V romantickém a novějším repertoáru je oblíbenost fagotu hodně různé. V České filharmonii hraju také na kontrafagot a nedám dopustit na způsob, jakým pro něj psali party Strauss, Mahler či Šostakovič. Bohužel v dílech mnoha jiných autorů je tento nástroj spíše do počtu či pro zasmání. Orchestrální hra pro mne představuje určitou řemeslnou hygienu (a samozřejmě základ obživy!), ale jsem velmi rád, že mám možnost ji často kompenzovat komořinou a sólovým hraním. V současné době dodělávám doktorandskou disertaci na téma „Repertoár pro fagot sólo“, a připravuji celovečerní recitál, na kterém vystoupím bez jakéhokoli doprovodu. Nepočítám, že bych s takovým programem jednou objížděl světová pódia (i pokud by o něj nakrásně někdo měl zájem), ale skutečnost, že jsem nucen probádat extrémní možnosti hry na fagot, prospěje i v tradičním hraní. A po tomto recitálu se budu opět těšit, až zasednu do orchestru.
A jak je to s těmi skladbami pro sólový fagot? Václav: Můj katalog obsahuje 639 skladeb pro sólový fagot, všechny jsem zatím nepřehrál… Ale opravdu slavné skladatele, kteří do tohoto seznamu přispěli, bychom spočítali na prstech jedné ruky.
V houslovém repertoáru si člověk určitě nemůže stěžovat, že by bylo někde málo skladeb, ale co je vám zvlášť blízké? Jana: Myslím, že se nespecializuju. Miluju sólového Bacha, Mozarta, romantismus, ze soudobé hudby ale raději hraju skladatele, které osobně znám. Člověk musí vždycky proniknout dovnitř do té hudby, nehrát jenom znamínka v notách – ale o není to nic specifického pro housle.
Uvažujete o tom, že byste hudbu jednou vyučovali? Jana: Před čtyřmi lety jsem dostala nabídku vést hudební kurzy – a jak mám bratra klavíristu a manžela fagotistu, vzešel z toho takový rodinný podnik. Koná se v létě v malebných Domažlicích, v prostorách bývalého kláštera, kde sídlí hudební škola. To učení si s Vaškem rádi na deset dnů vyzkoušíme a skládáme pak poklonu těm, kteří se tomu věnují profesionálně a denně.
Václav: Loni jsem měl na kurzech devět účastníků, což jsem vůbec nečekal.
A jako manželé máte podobné hudební cítění? Václav: Můžeme kulantně říci, že se to doplňuje. Ale to je tak v manželství celkově, že není dobře, když jsou oba úplně stejní. Když jsme mluvili o romantickém výrazu u houslí – ten je fagotu trochu cizí, a když jsem poznal Janu, snažil jsem se ji v tomto ohledu velmi napodobovat. Každý jsme trochu pronikli do jiného oboru. Na konzervatořích, ale i v orchestrech, bývají tábory smyčcařů a dechařů – a takhle jsme to vlastně prolomili. A náš Matoušek chce z nahrávky někdy slyšet mámu, jindy tátu, většinou to ale vypadá, že chce hlavně neustále přepínat ta tlačítka na přehrávači. Takže si někdy říkáme, že pokud Matouš nebude muzikant, bude aspoň zvukař, nebo bude mít přinejmenším kladný vztah k hudbě, což už samo o sobě lze považovat za obrovský výchovný úspěch.
