čtvrtek, 22. září 2005

Angela Hewitt - od malinka jsem věděla, že Bach je největší

Napsal(a) 

Angela Hewitt, foto Karen Robinson Angela Hewittfoto: Karen Robinson

"Praha byla úžasná - tak nádherné město. Rudolfinum je dokonalým prostorem pro klavírní recitál," napsala kanadská pianistka Angela Hewitt na svých webových stránkách po letošním vystoupení na Pražském jaru. Umělkyně, která je dnes považována za jednu z nejlepších interpretek díla Johanna Sebastiana Bacha a o které bylo mimo jiné napsáno, že je pianistkou, která "bude v následujících letech určovat způsob provádění Bacha." Kromě desetiletého nahrávacího projektu pro Hyperion, během nějž natočila jedenáct desek se sólovými díly "svého" preferovaného autora, se věnuje i Couperinově, Chopinově, Messiaenově a Ravelově hudbě. Narodila se do hudební rodiny, na klavír začala hrát ve třech letech, svůj první recitál absolvovala coby devítiletá dívenka. Jejím startovacím úspěchem bylo vítězství v Mezinárodní Bachově soutěži v Torontu v roce 1985. Od téhož roku žije v Londýně. Letos se poprvé uskutečnil hudební festival v Trasimenu, který pianistka založila. Odpoledne před recitálem Angely Hewitt na Pražském jaru se uskutečnil následující rozhovor.

Váš otec byl katedrálním varhaníkem v Otavě. Jak moc vás tato skutečnost ovlivnila? Skutečnost, že můj otec byl varhaník na mě měla velký vliv. Znamenalo to také vyrůstat s duchovní hudbou, což byl podle mě úžasný začátek. Nešlo samozřejmě o jediný typ hudby, na které jsem vyrostla, ale z velké části ano. Myslím, že vám to určitě dá povědomí o tom, jak důležité jsou v hudbě hlasy. Proto se vždy snažím klavír rozezpívat. Sama jsem navíc zpívala řadu let ve sboru. Co se barokní hudby týče, získala jsem tak představu o rozdílnosti hlasů v polyfonii, o tom, jak vynést jeden hlas nad druhý a jak důležitý je střední hlas. Samozřejmě i možnost slyšet varhanní hru, třeba ona pozoruhodná preludia a fugy, která hrál otec s určitou dávkou dramatu, nadšení a barev. Díky tomu jsem už jako malá holčička pochopila, že Bach je prostě největší skladatel. Mým prvním učitelem klavíru byla ale moje maminka, další skvělá hudebnice. Bylo dobré mít rodiče, kteří mě hned od začátku vychovávali především k dobrým, a ne špatným návykům, a kteří také věděli, kudy směrovat mé hudební vzdělávání. Nemuseli mě nutit, protože mě hraní bavilo, ale jednalo se spíš o to, jaké příležitosti využít. Děti jsou podle mě často bohužel příliš brzy strkány do "záře reflektorů". Mí rodiče byli v tomhle velmi moudří a snažili se, abych měla úplně normální dětství.

Jaké bylo vaše první setkání s hudbou Johanna Sebastiana Bacha? Byly mi tak čtyři nebo pět let, když jsem začala hrát některé ze snadných menuetů z Knihy pro Annu Magdalenu, třeba slavný Menuet G dur, Musette D dur. Některé jsem doma nahrála, a je to dnes hodně legrační poslech (smích) . Když už jsme u natáčení, jako první mě nahrával můj otec. Byl perfekcionista - myslím, že v tom jsem po něm -, takže já i můj bratr, který také hrál, jsme někdy museli určitá místa opakovat desetkrát nebo dvacetkrát, dokud to nebylo zcela dokonalé. Řekla bych, že tehdy jsem přišla ke zvyku dělat věci právě takhle.

Myslíte, že vám otec také pomohl pochopit Bachovu hudbu? Určitě ano. Hlavně emocionálně. Otec se snažil dávat do barokní hudby - a nejen do ní - emoce. Dnes si pořád hodně lidé myslí, že Bach se musí hrát vážně, má znít akademicky, hlavně ne proboha příliš životně. Otec byl hodně proti tomu a já jsem od něj tento postoj přejala. Bach JE totiž plný života, což se také stále snažím ukazovat.

Přemýšlela jste někdy o tom, že byste se místo klavíru věnovala varhanám? No, jako dítě jsem se sice kolem varhan pohybovala a pochopitelně jsem věděla, jak fungují, a také jsem si na ně jen tak pro zábavu zahrála, ale věnovat se jim vážně bylo něco jiného. Navíc jsem v dětství hrála i na jiné nástroje: deset let jsem studovala hru na housle, dlouho a vážně jsem se věnovala také zobcové flétně. Mimochodem, měla jsem dobrého učitele, který mě toho hodně naučil o barokní hudbě. Pak tu byl i balet, zpěv, takže na varhany už vlastně žádný čas nezbýval.

To už je dobrá dispozice pro dirigování. Ano, přesně tak! Pokud hraji s orchestrem, diriguji u toho. Znalost smyčcových nástrojů mi v tom určitě pomáhá.

Vraťme se k nahrávání. Pro firmu Hyperion jste natočila rozsáhlý cyklus Bachových sólových skladeb. Co vás vedlo k tomu, že jste nezůstala třeba jen u jedné, dvou větších děl? V roce 1985, po vítězství v Bachově soutěži, jsem nahrála desku u Deutsche Grammophon. Bylo to součástí mého ocenění, takže mohla vzniknout sólová bachovská deska. Jenže potom firma nechtěla dál pokračovat, takže jsem následujících devět let hlavně koncertovala. Pak jsem ale přece jen chtěla s natáčením začít. Víte, hodně učitelů klavíru mě prosilo: Měla bys nahrát Bacha, chceme jinou verzi než Goulda! (smích) Pustila jsem se do toho nakonec sama a nabídla jsem svou desku Hyperionu. Líbila se jim a nabídli mi, že bychom mohli vytvořit celý cyklus. Byla jsem samozřejmě pro. To bylo v roce 1994.

Pokud vím, nedávno jste cyklus dokončila? Ano, ale připravujeme ještě kompletní koncerty. První snímky už vyšly v červnu.

Na tiskové konferenci jste zmínila, že jste se toho o barokní hudbě hodně naučila od Francoise Couperina. Mohla byste to blíže vysvětlit? Naučila jsem se strašně moc o barokním stylu, zdobení. Přestože se francouzské zdobení docela liší od bachovského, je tu určitý vzájemný vztah. Také o takzvaných inégalech a všech rytmických obměnách, což samo o sobě vyžaduje speciální studium. Myslím, že třeba Francouzskou ouverturu, kterou hraji na Pražském jaru, oceňuji ještě víc po tom, co jsem poznala Couperina. Vidím totiž jasněji, v čem se Bach inspiroval francouzskou hudbou. Ráda bych se ale taky v příštích letech věnovala Rameauovi.

V čem tkví podle vás tajemství Bachovy hudby? Řekla bych, že je jich hodně. Jedním z nich je určitě radost, která je přetlumočena v tanečních prvcích a má vztah k tanečním pohybům. Dokonce i v preludiích a fugách, o nichž si lidé myslí, že jsou čistě akademické, najdeme tuhle tanečnost. Myslím, že hodně Bachovy radosti vycházelo z jeho víry. Smrt pro něj byla něčím, na co se může těšit, byla součástí radosti. Hodně jeho radosti vycházelo i z citu pro tanec. Myslím, že pokud dokážete pojmout tuhle stranu Bachovy hudby, získáte hodně. Pak je tu rytmus, který se také vztahuje k tanci a je i jednou ze základních věcí, které v sobě máme uloženy.

Příští rok se bude hodně točit kolem Mozartova výročí. Jak se na něj připravujete? Chystám se na mozartovský recitál v londýnské Wigmore Hall, Mozartova hudba bude také zahrnuta v mém festivalu, pro kanadské radio připravuji speciální tříhodinový mozartovský program, kde nebudu jen hrát, ale také o Mozartovi mluvit. To bude, myslím, docela zajímavé.

Co vám osobně přichází na mysl v souvislosti s Mozartovou hudbou? Jako pianistku mě první napadají operní prvky. Vztah mezi operou, divadlem a instrumentální hudbou. V klavírních koncertech je to podle mě dost zjevné. To mám na Mozartovi ráda. Jsem přece jen taky trochu herečka, byla jsem tanečnice. Líbí se mi také kontrast mezi světlem a tmou. Nejvíc se mi ale na Mozartovi líbí smysl pro divadlo.

Jak se díváte na poučenou interpretaci staré hudby? To, co dělají lidé, kteří se této interpretaci věnují, je skvělé. Hodně jsem se toho od nich naučila, ale myslím, že každý dobrý muzikant by měl mít znalosti o zdobení, artikulaci, frázování a dalších prvcích, kterými se hudba vyznačuje a které jsem se mohla učit už od raného mládí. V 80. letech jsem začala žít v Londýně a tehdy bylo "hnutí" autentické interpretace hodně silné, vycházeli z něho věci, které jsem sama cítila. Takže mě to dost posunulo k tomu, abych je ukazovala ještě víc. Jsem tedy určitě pro, ale myslím, že je tu prostor i pro hraní Bacha na moderní klavír a nemusíme pro to nikoho "bít" (smích) . Důležité je bádání o staré hudbě, nejen pro umělce hrající na staré nástroje, ale i pro mě. Bádání samo o sobě nestačí pro oživení hudby, ale může být inspirací.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.