středa, 6. září 2017

Andrej Bondarenko: představoval jsem si, že ze mě bude jazzman

Napsal(a) 

Andrej Bondarenko , foto Juriy Sheftsoff Andrej Bondarenko foto: Juriy Sheftsoff

Pozdní léto, pozdní romantismus a pozdní klasicismus se sejdou ve vrcholné podobě na zahajovacím koncertu sezony orchestru PKF – Prague Philharmonia 10. září 2017. Program jde jako proti proudu času od Weber­novy idyly Im Sommerwind přes Mahlero­vy Písně potulného tovaryše až k Beet­hovenově Pastorální symfonii. Putování krajinou i smutkem nad nešťastnou láskou sevřené do dvou přírodních obrazů bude mít kromě orchestru dva zásadní protagonisty – jsou jimi šéfdirigent PKF Emmanuel Villaume a ukrajinský barytonista Andrej Bondarenko. Oba již spolupracovali v opeře v Dallasu, ale v České republice vystoupí Andrej Bondarenko poprvé. Mladý pěvec si od svého vítězství v soutěži BBC Cardiff Singer buduje mezinárodní kariéru, která v této sezoně dospěje k dalšímu mezníku – debutu v londýnské Covent Garden. Rozhovor jsme spolu vedli na začátku července, přesto se týkal víc práce než divadelních prázdnin.

Nedávno skončila divadelní sezona: jste na dovolené, nebo se chystáte na festivaly? Pro mě sezona ještě neskončila, právě se chystám do Moskvy, budu tam zpívat ve Velkém divadle dvě představení Figarovy svatby. A teprve potom mi začíná měsíční volno, chystám se k moři.

Na konci sezony 2017–2018 vás čeká debut v Covent Garden, budete zpívat roli Marcella v Pucciniho Bohémě. Je Marcello vaše klíčová role, podobně jako Rodolfo pro Pavarottiho? V této chvíli můžu říct, že ano. Jsem ještě pořád mladý zpěvák a světlý baryton, jsem stále ještě na cestě k tomu, abych se mohl odvážit na Verdiho dramatické role. A Marcello je pro mladého barytonistu dokonalá postava hlasem i temperamentem. Dostat se na jeviště v Covent Garden je samozřejmě obrovský mezník v mé kariéře, tvrdě se na něj připravuji, ale také hodně těším.

Co pokládáte za svůj základní repertoár, jaká hudba je pro vás zásadní? Jsem teď vlastně ze všeho nejvíc flexibilní, takže se snažím pružně reagovat na vhodné příležitosti a neupínat se na konkrétní typ rolí. Mezi moje nejčastější a nejbližší autory ale jistě patří Mozart, jehož hudbu mám strašně rád. Jsem na repertoár hodně opatrný, protože bych si chtěl vybudovat kariéru na tak dlouhou dobu, jak to jenom půjde. Samozřejmě mám svoje sny a představy, hlavně co se týká lyrických rolí ve Verdiho operách – láká mě například role Posy v Donu Carlosovi, chtěl bych zpívat Forda ve Falstaffovi. A nikdy jsem také ještě nezpíval Dona Giovanniho, to je další sen, který bych si v příštích pěti až šesti letech chtěl splnit. Rád zpívám francouzskou hudbu, čeká mě Albert v Massenetově Wertherovi a také Ravelova Španělská hodinka. V zásadě samé lyrické, belcantové role.

Jaké jsou vaše hudební základy? Jsou vaši rodiče hudebníci nebo hudební nadšenci, zpíval jste v kostele, čím začala vaše hudební kariéra nebo hudební život vůbec? Ze všeho nejdřív jsem se učil hrát na saxofon a představoval jsem si, že ze mě bude jazzman. Nedá se říct, že bych pocházel z hudební rodiny, ale v ukrajinské kultuře je život provázaný s hudbou po celé generace. Byli to naši prarodiče i praprarodiče, kteří zpívali při každé příležitosti, a kdo pochází z Ukrajiny, ten vlastně vyrůstá v hudebním prostředí bez ohledu na vlastní rodinu. Když jsem poprvé viděl nějakého chlapíka hrát na saxofon, bylo mi šest let. A hned jsem prohlásil, že se chci stát hudebníkem.

Andrej Bondarenko , foto Juriy Sheftsoff Andrej Bondarenko foto: Juriy Sheftsoff

Máte nějaké oblíbence mezi jazzovými hudebníky? Teď už jsem od jazzu hodně daleko, opera a vážná hudba nemají s jazzem moc společného a nemám ani dost času dění na jazzové scéně sledovat. Snažím se ale občas zajít do jazzového klubu a něco si poslechnout. Mám rád Gregoryho Portera, to je vynikající zpěvák.

Třeba si nějakou jazzovou operu někdy zazpíváte… To by bylo fantastické!

Zvítězil jste v soutěži BBC Cardiff Singer of the World Competition Song Prize v roce 2011. Co pro vás toto vítězství znamená s odstupem šesti let? Ze všeho nejdřív se mi vybaví ty nádherné dny, které jsem během soutěže prožil. Je to soutěž, která má zcela osobitou atmosféru a vlastně se tam ani necítíte jako na soutěži – připomíná spíš televizní show. Všech dvacet pět soutěžících se k sobě chovalo až neuvěřitelně přátelsky, strávili jsme společně dva nádherné týdny. Celá soutěž byla bezvadně organizovaná a všechno běželo jako samo od sebe, ale nejdůležitější byli lidé – pěvci, klavíristé i porotci. Myslím, že na to nezapomenu nikdy v životě právě díky celkové atmosféře, která tam vládla. Byla to také úplně nová zkušenost, když jsem stál sám před dvěma tisíci lidí v publiku. Je to něco úplně jiného než opera, bylo to jako zázrak.

Na galakoncertu soutěže BBC jste zpíval s orchestrem operní repertoár, ale písňová vystoupení s klavírem musela být strašně náročná… To je mnohem intimnější záležitost, je to jako by člověk stál na jevišti úplně nahý. Navíc má písňový recitál velmi komplikovanou strukturu. Opera má obvykle jeden velký příběh, který se třeba i s různými odbočkami odvíjí od začátku do konce. Písňový recitál se ale skládá třeba z pěta­dvaceti malých příběhů, které je potřeba zpracovat každý zvlášť a zároveň jako velký uzavřený celek. A posluchači vám vidí z blízka do očí a vy jim, není kam utéct a za co se schovat.

V Praze budete zpívat Písně potulného tovaryše Gustava Mahlera. Byla to vaše volba, nebo vám je navrhl Emmanuel Villaume? O nastudování Mahlerova cyklu mě požádal Emmanuel Villaume, byl to jeho nápad. Jedná se o můj pražský debut a částečně vlastně také o debut s Písněmi potulného tovaryše. Už jsem je sice zpíval s klavírem, ale zazpívat si orchestrální verzi jsem ještě neměl příležitost.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 9/2017 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.